Chovat původní zvířata jako domácí mazlíčky je myšlenka, která se traduje už desítky let. Významný zastánce profesor Mike Archer ji považuje za „no-brainer“. Včera se k této myšlence přidal senátor David Leyonhjelm, který navrhl, aby si Australané vybrali jako alternativní domácí mazlíčky ke kočkám quolly.
Společně s naším doktorandem Trentem Forgem a kolegou Gerhardem Körtnerem studujeme ekologii kvallů skvrnitých, včetně jejich interakcí s dingy, liškami a divokými kočkami, ve vysokohorské oblasti severního Nového Jižního Walesu.
Překvapivě jsme velkými fanoušky těchto charismatických původních predátorů. Navzdory někdy divokému vzhledu jsou quollové obvykle klidní a odchycená zvířata si na člověka snadno zvyknou. Správná kombinace klidného kvolka a tolerantního člověka (nebo možná naopak) by se pravděpodobně skvěle hodila.
Pro quolly ve volné přírodě by to však nemuselo být tak užitečné.
Na nejširší úrovni si nemyslíme, že chov quollů jako společenských zvířat je zvlášť špatný nápad.
Dále jsme pozitivně nadšeni z iniciativ, které by v Austrálii vedly ke snížení negativních dopadů koček na životní prostředí.
Tak v čem je problém? V zásadě si nemyslíme, že by senátorův návrh mohl v praktické rovině nějak přispět k řešení základního problému, kterým je potřeba aktivní ochrany volně žijících kvokavců. V konečném důsledku je domestikace quollů jen příjemným odvedením pozornosti od většího problému, kterým je smysluplná ochrana těchto druhů.
Dobré pro kvoli …
Bylo by nesprávné tvrdit, že „domestikace“ nemá pro kvoli žádný potenciální přínos. Status domácího mazlíčka nabízí quollům vyhlídku na zvýšení „hodnoty“ ve společnosti a možnost, že kontakt lidí s nimi zvýší náklonnost k tomuto druhu, což zase zvýší pravděpodobnost, že lidé podpoří snahy o jeho ochranu.
Je však stejně pravděpodobné, že bychom se dočkali oddělení divoce žijících a domácích quollů, zejména jakmile se zaměříme na výběr jedinců s fyzickými a behaviorálními znaky, které nás nejvíce oslovují. Zamyslete se nad rozdíly mezi dingy a některými oblíbenými domácími psy. „Teacup“ quoll, někdo?
Takové rozdělení druhů by mělo reálný dopad na zlepšení našeho poznání jejich biologie, ale ne nutně jejich ekologie.
Příklad tygrů (Panthera tigris) jako domácích mazlíčků – počet tygrů jako domácích mazlíčků konkuruje světové populaci volně žijících tygrů – jen ve Spojených státech je téměř 3000 jednotlivých tygrů domácími mazlíčky, což však nijak nepřispívá k ochraně volně žijících tygrů, jejichž populace se vytrácí.
Stejně jako by se to nepochybně stalo s domácími tygry, i domácí tygři podléhají silným genetickým manipulacím, z nichž vznikají podivnosti jako bílí tygři a „zlatý tabby“, které nemají pro zachování druhu žádnou hodnotu, i kdyby to byli poslední existující tygři.
… ale ne quollové ve volné přírodě
Chceme uznat dobré úmysly senátora Leyonhjelma: s quolly jako domácími mazlíčky je velmi nepravděpodobné, že by se quollové stali dalším vyhynulým australským zvířetem.
Úplné vyhubení je nejhorší možný scénář. Stejně usilovně bychom se však měli snažit, aby quollové nevyhynuli ve volné přírodě. Obáváme se totiž, že přílišné zaměření na domestikaci jako pojistku může mít zvrácený účinek a odvést pozornost od naléhavé potřeby aktivní ochrany.
Pokud jsou quollové vnímáni jako zajištění, proč bychom utráceli peníze za snahu udržet je ve volné přírodě?
V tuto chvíli nás stále povzbuzuje skutečnost, že v některých částech pevninské Austrálie se zdají být populace kvakošů skvrnitých zjevně zdravé. Dále nás povzbuzují snahy o pochopení, ochranu a propagaci našich dalších druhů quollů.
Quollové ohrožení
Na našich studijních lokalitách, včetně těch v Oxley Wild Rivers, Werrikimbe a New England National Parks, je možné vidět a studovat quolly v „dobrém počtu“.
V téže krajině však přibývá důkazů o úbytku kvokavců, zejména v souvislosti s úbytkem jádrových stanovišť, snižující se konektivitou a negativními vlivy invazních predátorů.
Ztráta biotopů v chráněných územích a jejich okolí snižuje funkční ochranářskou stopu pro druhy, jako jsou kvakoši. Pomocí GPS obojků často zaznamenáváme, že se kvoliové pohybují mimo chráněná území, kde byli odchyceni.
Každý výpad představuje pro kavky příležitost rozšířit své lokální rozšíření, ale často se potýkají s řídkou vegetací a úzkými koridory uprostřed moře lišek a divokých koček. Jejich vyhlídky na přežití v takovém prostředí jsou často špatné.
Tyto problémy jsou zvratné. Nesmíme pokračovat v kácení starých stromů, nesmíme navážet a pálit mrtvé dřevo a můžeme a musíme aktivně regulovat lišky obecné. Divoké kočky je obtížnější, ale ne nemožné zvládnout.
Senátora Leyonhjelma a všechny Australany vyzýváme, aby místo toho, aby se soustředili pouze na kvočny jako na nové domácí zvíře, alespoň také podpořili aktivní ochranu kvočen.
Jinak se může stát, že je v blízké budoucnosti budeme mít doma, ale ne ve volné přírodě.