Bylo to při rutinní návštěvě lékaře, kdy můj praktický lékař pronesl větu, které se bojí každý muž středního věku: „Máte trochu zvýšený krevní tlak.“ Ve skutečnosti byl můj tlak 150/95 mm Hg, tedy vysoko nad současnou „rizikovou“ hranicí, kterou Národní institut pro klinickou excelenci (Nice) považuje za přijatelnou.
Můj zvýšený údaj mě šokoval, a to i proto, že jsem se vždy domníval, že patřím do skupiny s nízkým rizikem mrtvice a srdečních onemocnění: Nekouřím, nemám nadváhu, pravidelně cvičím a jím hodně zelené zeleniny. Až do poloviny 40 let se můj tlak pohyboval kolem 120/80, což se dříve považovalo za ideální hodnotu (o tom později). Nyní, z ničeho nic, ve věku 47 let, mi byla diagnostikována hypertenze prvního stupně a byl mi stanoven kurz léků na snížení krevního tlaku (viz rámeček níže).
Podle profesora Grahama MacGregora, předsedy Asociace pro krevní tlak a profesora kardiovaskulární medicíny na Barts and the London School of Medicine, patřím mezi „šťastlivce“. Hypertenze postihuje čtvrtinu dospělé britské populace a je příčinou 60 % všech mozkových příhod ve Velké Británii a poloviny všech srdečních infarktů, ale protože toto onemocnění je obvykle bez příznaků, většina lidí netuší, že jsou ohroženi, dokud není příliš pozdě. „Hypertenze je tichý zabiják,“ říká MacGregor. „Máte zatracené štěstí, že jste ji objevili v raném věku a dostali příležitost s tím něco udělat.“
MacGregor má nejspíš pravdu, ale já se šťastný necítím. Protože jsem se vždy těšil hrubému zdraví, nechtěl jsem být přijat do „království nemocných“. Ani jsem se netěšil z vyhlídky, že budu muset po zbytek života brát každý den dvě, tři nebo kolik prášků. Mému dilematu nepomohla ani skutečnost, že definice hypertenze není zdaleka jednoduchá. Před patnácti lety by hodnota tlaku 150/95 nebyla důvodem ke zvláštním obavám (tehdy byla hranice 160/100). Ve Velké Británii je však nyní laťka stanovena na 140/90, zatímco ve Spojených státech Americká lékařská asociace nedávno zavedla novou kategorii „pre-hypertenze“ pro pacienty, jejichž tlak se pohybuje mezi 120/80 a 140/90.
Dále jsou tu tvrzení a protimluvy o úloze soli při zvyšování krevního tlaku a podezření, že nový polypill na hypertenzi Sevikar HCT, který je nyní dostupný v NHS, by mohl být předepisován všem starším 55 let jako samozřejmost, čímž by se léčba krevního tlaku stala stejně běžnou jako fluorizace vody.
Obrázek není jasnější ani po nedávné identifikaci 16 nových genů pro krevní tlak. Když jsem se o tomto objevu v září poprvé dozvěděl, předpokládal jsem, že genetický test nemůže být daleko. Studie, kterou vedli vědci z Barts and the London, zahrnovala průzkum 200 000 lidí evropského původu a 75 000 lidí neevropského původu a zvýšila celkový počet dosud identifikovaných genů pro krevní tlak na 28. Na základě tohoto průzkumu se podařilo zjistit, kolik genů pro krevní tlak existuje. Tým Bartsovy univerzity však zjistil, že 5 % variant genů je společných pro všechny skupiny obyvatel, dohromady však mají tyto geny na krevní tlak velmi skromný vliv, neboť se podílejí na snížení systolického tlaku o méně než 1 mm Hg a na snížení diastolického tlaku o 0,5 mm Hg napříč populací (První číslo se vztahuje na krevní tlak při pumpování srdce, druhé číslo se vztahuje na krevní tlak mezi jednotlivými údery.)
Vedoucí autoři studie, Mark Caulfield a Patricia Munroeová, nyní předpokládají, že za regulaci krevního tlaku mohou být zodpovědné stovky genů, z nichž každý má velmi malý vliv, což znamená, že užitečný genetický test je ještě daleko v budoucnosti.
Stejně jako mnoho lidí, pro které se strava a váha nezdají být významnými faktory, mám už dlouho podezření, že moje hypertenze má jak genetickou, tak emocionální složku. U mé matky, které je 79 let, se v 60. letech objevila hypertenze druhého stupně, definovaná jako 160/100 mm Hg nebo vyšší, a vědci nyní odhadují, že 30 % pozorovaných výkyvů krevního tlaku je výsledkem genetické predispozice. Kromě toho, přestože krevní tlak mého otce byl vždy v mezích normy, byl náchylný k výkyvům nálad typu „vaření z vody“ a stejně jako jeho otec před ním a jeho otec před ním zemřel v 70 letech na onemocnění související se srdcem. I když je těžké říci, zda jsem „zdědil“ podobné dispozice, rozhodně jsem náchylný k náhlým, iracionálním návalům hněvu. Navíc Peter Rothwell, profesor klinické neurologie v nemocnici Johna Radcliffa v Oxfordu, ve své nedávné studii zjistil, že krevní tlak kolísá mnohem více, než se běžně předpokládá, a může během dne a pracovního týdne divoce kolísat. „S rizikem mozkové mrtvice nejvíce korelují špičky krevního tlaku, nikoli průměrný krevní tlak,“ říká Rothwell. „Klíčem ke kontrole krevního tlaku je důslednost – vyžehlení těchto výkyvů.“
Pak je tu zajímavá otázka, do jaké míry je krevní tlak podmíněn stresem z prostředí a temperamentem člověka. Již dlouho je například známo, že ledviny hrají klíčovou roli jak v regulaci krevního tlaku, tak v reakci „bojuj nebo uteč“, což je vztah, který naznačuje hlubší evoluční souvislost mezi krevním tlakem a našimi různými emočními a psychickými stavy. Jak dokládá fenomén známý jako „syndrom bílého pláště“, pouhý fakt, že si člověk nechá změřit krevní tlak lékařem, stačí k tomu, aby u některých lidí hodnoty prudce stouply, zatímco meditace a akupunktura prokazatelně tlak snižují, i když jen dočasně. Kromě toho je dobře známo, že lidé, kteří uvádějí vyšší míru stresu doma nebo v práci nebo kteří nedávno utrpěli „životní“ ránu, například úmrtí manžela či manželky, mají větší pravděpodobnost, že je postihne mrtvice nebo infarkt (v jedné studii o stresorech souvisejících s prací byl například blížící se termín uzávěrky spojen s šestinásobným nárůstem infarktu myokardu). Bylo také prokázáno, že častý hněv a nepřátelství předpovídají koronární příhody. V jedné komunitní studii se tak ukázalo, že pacienti s normálním krevním tlakem, ale vysokým skóre hněvivého temperamentu (charakterizovaného častými nebo dlouhotrvajícími hněvivými reakcemi s malou nebo žádnou provokací) mají poměr šancí 2:3 pro fatální nebo nefatální srdeční příhody. I když se názory odborníků na to, do jaké míry může být krevní tlak faktorem, liší, Rothwell poukazuje na to, že je dobře známo, že stres zvyšuje krevní tlak a že u lidí, kteří jsou vystaveni stresovým situacím, dochází k většímu kolísání krevního tlaku. „Vím, že když musím předsedat důležitému jednání nebo přednášet sérii přednášek, může být můj systolický tlak až 180 stupňů. To je téměř jistě způsobeno stresem,“ říká Rothwell. Ale zatímco vazba mezi krví a emocemi je zakotvena v každodenním jazyce – mluvíme o lidech, kteří jsou „sangviničtí“ nebo „horkokrevní“ – průměrný praktický lékař má na takové poznatky obvykle málo času.
Když jsme mladí, naše tělo se dokáže snáze vyrovnat s náhlými výkyvy krevního tlaku, ale s přibývajícím věkem jsou naše cévy tužší a méně pružné.
To je problém zejména na Západě a v asijských společnostech, jako je Japonsko. Otázkou je proč? Mnozí odborníci se domnívají, že odpovědí je sůl.
Například brazilský kmen Yanomami, který se živí stravou s nízkým obsahem soli a nasycených tuků a vysokým obsahem ovoce, má nejnižší průměrný krevní tlak ze všech populací na světě – 95/61. Jejich krevní tlak se nezvyšuje ani s věkem. Naproti tomu na Západě, kde lidé konzumují v průměru 10-12 gramů soli denně, se krevní tlak s věkem zvyšuje v průměru o 0,5 mm Hg ročně. To možná nezní moc, ale v průběhu průměrného života je to rozdíl 35 až 44 mm Hg systolického tlaku. Nejnovější metaanalýza studií zahrnující více než 6 000 lidí z celého světa navíc zjistila, že snížení příjmu soli o pouhé 2 mm denně snižuje riziko kardiovaskulárních příhod o 20 %. Podle profesora MacGregora, který rovněž předsedá Konsenzuální akci o soli a zdraví (Cash), se v seriózních vědeckých kruzích již o souvislosti mezi solí a vyšším krevním tlakem nepochybuje. Přesto se přes veškerou vědeckou shodu příběhy popírající sůl stále těší širokému rozšíření v médiích.
„Solný průmysl se snaží vytvořit přesvědčení, že existuje spor, a pokud se odborníci nemohou shodnout, jak se proboha může člověk na ulici informovaně rozhodnout,“ říká MacGregor. „Ale faktem je, že máme sedm nebo osm různých druhů důkazů, které všechny poukazují na roli soli, a já vím, že když vám snížím příjem soli na polovinu, sníží se vám krevní tlak.“
Zásluhou koaliční vlády je, že Británie nyní vede ve snižování obsahu soli – více než 40 výrobců potravin se dohodlo, že do roku 2012 sníží obsah soli v potravinách v supermarketech o 40 % a poté o dalších 15 %. Nice zároveň vyzvala k urychlení národních cílů snižování obsahu soli s cílem snížit do roku 2015 průměrný příjem soli u dospělých Britů na 6 g denně a do roku 2025 na 3 g.
Přes veškerou publicitu o nebezpečí hypertenze si však většina lidí stále blaženě neuvědomuje, že jim hrozí. Jedním z největších překvapení pro mě bylo zjištění, že můj jídelníček není zdaleka tak dobrý, jak jsem si myslel: v některých dnech jsem totiž konzumoval až 10 g soli, což je téměř dvojnásobek doporučeného množství (to je problém zejména o Vánocích: krocan k večeři dává dohromady asi 15 g).
V týdnech a měsících, které následovaly po stanovení diagnózy, jsem vyřadil zpracované potraviny a chléb (jeden krajíc chleba obsahuje v průměru 0,5 g, takže pokud sníte šest krajíců denně, je to polovina denní dávky) a zvýšil jsem konzumaci ovoce a zeleniny.
Vyřadil jsem také kávu a experimentoval jsem s akupunkturou, která, jak se zdá, snižovala můj krevní tlak, ale jen krátkodobě. S vědomím otcových náhlých výkyvů nálad jsem se také snažila udržet „podráždění“ na uzdě a kontrolovat svůj temperament – ne vždy úspěšně. Nakonec jsem si po přečtení informací o zdravotních výhodách vlastnictví psa (psi údajně fungují jako „nárazníky stresu“) pořídila huňatého bílého goldendoodla. Murphy mě určitě dostane víc ven, což samo o sobě může být zdravější.
Na druhou stranu má také tendenci krást dětem míče a zajíždět do silnice za toulavými kočkami, což má své vlastní stresy.
Nakonec jsem dospěl k závěru, že mi nezbývá než se přihlásit k medikaci a nyní beru každý den dvě pilulky – diuretikum a inhibitor ACE.
Dobrou zprávou je, že o čtyři roky později je můj průměrný krevní tlak nyní 130/85 – zdaleka ne ideální, ale v normě pro 51letého člověka. Špatnou zprávou je, že léky budu pravděpodobně muset užívat do konce života. Pokud ovšem Nice opět nezmění definici hypertenze směrem nahoru a já se zázračně nedostanu zpět do „bezpečného“ pásma.
{{nahoře vlevo}}
{{dole vlevo}}
{{nahoře vpravo}}
{{dole vpravo}}
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.