„Opravdu Julia Winstona téměř okamžitě zradila?“
Myslím si, že to, co nazýváte odhalením, nebylo s největší pravděpodobností nic jiného než mučitelský trik.“
„Co jste s Julií udělal?“ řekl Winston.“
O’Brien se znovu usmál. ‚Zradila tě, Winstone. Okamžitě – bezvýhradně. Málokdy jsem viděl, aby k nám někdo přišel tak pohotově. Sotva bys ji poznal, kdybys ji viděl. Všechna její vzpurnost, prolhanost, pošetilost, špinavost – všechno z ní vyprchalo. Bylo to dokonalé obrácení, učebnicový případ.“
— Část 3, Kapitola 2
Protože Winston a Julie nebyli od svého zajetí v kontaktu, nemůže vědět, zda je to pravda, nebo ne. Většina toho, co mu O’Brien říká, je přinejmenším v určitém smyslu nepravdivá – téměř celá třetí část románu je o tom, jak O’Brien hraje s Winstonem myšlenkové hry a vymývá mu mozek do psychózy a duševní paralýzy, která je konečným stavem pravého občana Oceánie a následovníka Velkého bratra.
A jistě, pokud není pravda, že Julia hned kapitulovala, měl by O’Brien dobrý důvod si tuto lež pro Winstona vymyslet. Člověk může odolávat déle, pokud věří, že je solidární. To souvisí s pojmem „menšina jednoho“, k němuž se Winston v příběhu několikrát vrací. Je mnohem snazší psychicky vydržet, a to i při mučení, pokud víte, že někdo jiný – zejména někdo, koho máte rádi a kdo má rád vás – sdílí váš pohled na svět a váš postoj. K tomuto vědomí se můžete upnout a využít ho k ukotvení vlastních názorů. Pokud to však nevíte, pokud si myslíte, že jste možná úplně sami a všichni ostatní ve společnosti milují Velkého bratra a vidí svět jinak než vy, je mnohem těžší zůstat věrný svým vlastním názorům a nekapitulovat před většinou.
Toto se podobá známé výslechové technice, kdy se jednomu podezřelému řekne, že se ten druhý už přiznal (i když se nepřiznal), ve snaze rychleji ho donutit k přiznání.
Je popsán a podporován postup hodný a zlý polda, stejně jako taktika hraní jednoho podezřelého proti druhému s cílem vybudovat vzájemnou nedůvěru, a to i naznačováním, že se ostatní podezřelí již přiznali, ať už se přiznali, nebo ne. Otázky mají podezřelého zastrašit, aby si myslel, že policie už zná skutečnosti, které ve skutečnosti nezná.
— Roger W. Shuy, The Language of Confession, Interrogation, and Deception, kapitola 2: „Language of the Police Interrogation“
Krátce řečeno, není důvod se domnívat, že Julia skutečně Winstona téměř okamžitě zradila. Je možné, že to udělala, ale z toho, co víme o její povaze, se to zdá nepravděpodobné – když už, tak je určitě psychicky silnější než Winston, což naznačuje, že by vydržela déle – a O’Brien má jistě dobrý důvod říct Winstonovi, že to udělala, i kdyby to nebyla pravda.
Šla Julia do pokoje 101?
Velmi pravděpodobně ano. Mezi Winstonem a Julií je náznak symetrie: když se na konci znovu setkají, zdá se, jako by oba prošli podobnými zážitky a vyšli z nich podobně změnění. Jejich rozhovor je téměř zcela symetrický, až na to, že ona popisuje zkušenost, kterou jsme ho už viděli projít v pokoji 101:
„Zradila jsem tě,“ řekla holohlavě.
„Zradil jsem tě,“ řekl.
Podívala se na něj dalším rychlým pohledem plným nevole.
„Někdy,“ řekla, „ti vyhrožují něčím, čemu se nemůžeš postavit, na co nemůžeš ani pomyslet. A pak si řekneš: „Nedělej to mně, udělej to někomu jinému, udělej to tomu a tomu.“ A pak se to stane. A možná byste pak mohli předstírat, že to byl jen trik a že jste to řekli jen proto, abyste je zastavili, a nemysleli jste to vážně. Ale to není pravda. V okamžiku, kdy se to stane, to opravdu myslíte vážně. Myslíte si, že neexistuje jiný způsob, jak se zachránit, a jste docela připraveni se tímto způsobem zachránit. CHCEŠ, aby se to stalo tomu druhému. Je vám úplně jedno, čím bude trpět. Záleží ti jen na sobě.“
„Záleží ti jen na sobě,“ zopakoval.“
„A potom už k tomu druhému necítíš totéž.“
„Ne,“ řekl, „necítíš totéž.“
Nezdálo se, že by bylo co říct. Vítr jim ometal tenké kombinézy na těla. Téměř okamžitě jim začalo být trapné sedět tam mlčky: kromě toho byla příliš velká zima na to, aby se nehýbali. Řekla něco o tom, že chytá trubku, a vstala, aby odešla.
„Musíme se znovu setkat,“ řekl.
„Ano,“ řekla, „musíme se znovu setkat.“
— Část 3, Kapitola 6
Symetrie jejich dialogu spolu s Juliiným popisem toho, co se jí stalo, silně naznačuje, že oba prošli pokojem 101 a na oba to mělo stejný účinek. Nemusí si to navzájem podrobně vysvětlovat – obě vědí, co se stalo. Je to strašlivý druh společného zážitku: sdílení vzájemné zrady, přesně jako v té písni. „Pod rozložitým kaštanem jsem tě prodal a ty jsi prodala mě…“
Co bylo v Juliině pokoji 101?“
Jak to bylo, netušíme. Ona s ním není ochotná mluvit o podrobnostech svého zážitku o nic víc než on s ní o krysách a on se také není ochotný ptát. Příběh je Winstonův příběh, je to jeho hlava, do které vidíme, a jeho zážitky, které s ním sdílíme. Julia je stejně vedlejší postavou jako O’Brien a nikdy se nedozvíme její nejhlubší tajemství.