Tým vědců nedávno naložil na korbu traktorového návěsu mobilní skener magnetické rezonance a odvezl jej do věznice se střední ostrahou s cílem naskenovat velké množství zločinců, kteří byli klasifikováni jako psychopati. Odhaduje se, že ačkoli psychopati tvoří pouze jedno procento celkové populace, jejich převaha při páchání trestných činů znamená, že tvoří 15 až 25 procent mužské populace severoamerických věznic. Co se tedy odehrává v mozku psychopatů?
Nebylo to poprvé, co vědci vezli do vězení magnetickou rezonanci, aby prozkoumali mozky psychopatů. Zdá se, že jsme nekonečně fascinováni tím, abychom pochopili, jak psychopati přemýšlejí, a náš rostoucí vhled do neurovědy stojící za psychopatií zásadně mění představy o osobní odpovědnosti a kovové nemoci.
Psychopat, který studuje psychopaty
Slavný okamžik v historii neurovědy psychopatů nastal v roce 2006, kdy se vědec James Fallon probíral hromadou PET skenů. Fallon již nějakou dobu studoval neuroanatomické základy psychopatie a začínal dobře chápat, jaký druh mozkové aktivity tyto sklony signalizuje. Na stole mu mezi skeny mozku vrahů, depresivních osob a schizofreniků ležely i skeny jeho a jeho rodiny, které byly součástí samostatné studie o Alzheimerově chorobě.
„Dostal jsem se na konec hromady a uviděl jsem sken, který byl zjevně patologický,“ řekl Fallon v rozhovoru pro Smithsonian.
Podíváním se na kód, který se za skenováním skrýval, zjistil, že si ve skutečnosti prohlíží svůj vlastní mozek. Fallonův výzkum se pak obrátil proti němu samému a pokračoval ve zkoumání několika neurologických a genetických markerů, které korelovaly s psychopatickými sklony. Fallonův osobní vztah k psychopatii ho také přivedl ke zkoumání zvláštní kombinace přirozenosti a výchovy, která nakonec vede psychopatickou osobu k tomu, že se projevuje násilným asociálním chováním.
Koneckonců, pokud jeho mozek vypadal jako mozek psychopata, co ho tedy dělilo od násilného psychopatického zločince?“
Psychopat je klasicky definován jako člověk s extrémní neschopností vcítit se do ostatních lidí. Postrádají také výčitky svědomí za své činy, pohodlně využijí druhé pro svůj osobní prospěch a mají vysokou míru sebevědomí. Připomíná vám to někoho, koho znáte?“
Není nečekané, že se psychopati stali pro mnohé z nás předmětem fascinace. Zobrazení těchto postav plní naše televizní a filmové obrazovky od Gordona Gekka a Patricka Batemana až po Breaking Bad, House of Cards nebo Dextera. Veřejnost je psychopatií tak trochu posedlá.
Když je naše společnost zdánlivě uspořádána tak, aby odměňovala typ hrdlořezského chování, které je dokonalým příkladem psychopatie, není divu, že některé studie zjistily, že až jeden z pěti firemních profesionálů vykazuje „klinicky významné psychopatické rysy“.
Když se tímto tématem zabýval spisovatel Jon Ronson, zjistil, že psychopati tvoří asi 4 % ředitelů firem. To se může zdát málo, ale když se odhaduje, že za psychopata lze považovat jen asi 1 procento celkové populace, je to stále výrazně vyšší číslo, které stoupá v podnikových řadách. Ronson jde dokonce tak daleko, že tvrdí, že náš systém aktivně odměňuje psychopatické chování.
„Způsob, jakým je kapitalismus strukturován, je skutečně fyzickým projevem mozkové anomálie známé jako psychopatie,“ řekl Ronson v rozhovoru v roce 2011 při propagaci své výjimečné knihy The Psychopath Test.
Jednou z hlavních psychopatických charakteristik, na kterou se mnozí vědci zaměřují, je nápadný nedostatek empatie, přičemž se zdá, že postižení vykazují značnou neschopnost citově se spojit s jinými lidmi. Existuje však něco strukturálně odlišného v jejich mozku, co způsobuje tento nedostatek empatie?
Vězeňské skeny
Studie z King’s College z roku 2012 zjistila, že násilní pachatelé mužského pohlaví, kteří splňovali diagnózu psychopatie, vykazovali výrazně snížený objem šedé hmoty v přední rostrální prefrontální kůře a spánkových pólech. Tato nápadná a specifická strukturální abnormalita v části mozku související s empatií a pocity viny poukazuje na jasný neurologický rozdíl mezi běžnými násilníky a skutečnými psychopaty.
Prostý nedostatek empatie však nestačí k tomu, aby se někdo stal plnohodnotným psychopatem. Několik studií magnetické rezonance ukázalo, že v mozku psychopata probíhá složitější kombinace neurologických činností.
Studie z roku 2013 pořídila snímky MRI 121 vězňů rozdělených do tří skupin: hodnocených jako vysoce, středně nebo slabě psychopatičtí. Vězňům byly ukázány obrázky zobrazující fyzickou bolest a poté byli požádáni, aby si představili, že se tato nehoda stala jim nebo jiným osobám. Vysoce psychopatičtí jedinci vykazovali výraznou empatickou reakci na představu bolesti, když si ji představili sami sobě. Byla zjištěna zvýšená mozková aktivita v několika oblastech zapojených do empatie vůči bolesti, včetně přední insulární kůry, přední midcingulární kůry, somatosenzorické kůry a pravé amygdaly.
Bylo zřejmé, že psychopati chápou a vciťují se do představy bolesti, když je způsobena jim samotným. Když byly tyto psychopatické subjekty požádány, aby si představily stejnou bolest způsobenou druhým, vykazovaly zcela odlišnou reakci. Nejenže se tyto empatické oblasti mozku neaktivovaly, ale zvýšená aktivita byla pozorována v jiné oblasti mozku, ve ventrálním striatu.
Ventrální striatum je fascinující část mozku, o které je známo, že řídí zpracování odměny, motivaci a rozhodování. Tato konkrétní studie naznačuje, že psychopati si skutečně mohou užívat představu bolesti, kterou způsobují druhým.
Ale jak to vlastně motivuje k násilnému nebo antisociálnímu jednání, se ukazuje být o něco složitější než pouhé odvozování potěšení z toho, že je druhým lidem ubližováno.
Koneckonců ne všichni, kdo vykazují psychopatické rysy, se stanou násilnými zločinci. Dr. James Fallon to může potvrdit. Co dalšího se tedy v mozku odehrává, aby psychopata přimělo k antisociálnímu rozhodnutí?
Jedna studie z roku 2016 nezjistila žádný rozdíl v excitabilitě ventrálního striata mezi kriminálními a nekriminálními psychopaty při podstupování hry s odměnou. Významný rozdíl mezi oběma skupinami byl však zjištěn v propojení z ventrálního striata a další mozkové oblasti zvané dorsomediální prefrontální kůra.
Tato oblast mozku je známá tím, že řídí kognitivní kontrolu chování, přizpůsobení výkonu, kontrolu impulzů a celkovou sebekontrolu. U vysoce psychopatických zločinců byla zjištěna abnormálně vysoká konektivita mezi ventrálním striatem signalizujícím odměnu a dorzomediální prefrontální kůrou kontrolující chování.
„Tato pozorování vyvolávají hypotézu, že psychopatičtí zločinci mohou vykazovat neschopnost přizpůsobit výkon v důsledku aberantního vlivu očekávání odměny,“ píší vědci, kteří stojí za touto studií z roku 2016.
Kromě nadhodnocování signálů odměny z ventrálního striata nedávná harvardská studie zjistila, že lidé s psychopatií nejsou schopni přesně vyhodnotit budoucí důsledky svých činů.
Tato studie MRI zkoumala 49 vězňů a objevila slabé spojení mezi ventrálním striatem a ventrální mediální prefrontální kůrou u vězňů s vysokými psychopatickými sklony. Hlavní autor harvardské studie Josh Buckholtz popisuje tuto část prefrontální kůry jako životně důležitou pro „mentální cestování v čase“ – tedy schopnost vyhodnocovat budoucí výsledky činnosti ve vztahu k bezprostřednějším odměnám.
Efekt zjištěný ve studii byl tak výrazný, že vědci dokázali přesně předpovědět, jak často byl jednotlivý vězeň odsouzen za trestné činy vzhledem k síle spojení mezi striatem a prefrontální kůrou. Čím silnější tedy bylo spojení, tím více dominovaly signály odměny nad všemi aspekty rozhodování.
Buckholtz to považuje za „zvláštní druh dysfunkce mozkového zapojení“, která má za následek špatné rozhodování bez ohledu na psychopatii.
Můj mozek mě donutil to udělat
Tyto vědecké závěry nás staví do zvláštní a rozporuplné situace. Psychopatické sklony zjevně nemusí nutně vést ke kriminálnímu nebo asociálnímu chování, spíše se zdá, že ke skutečnému projevu psychopatie v negativním, asociálním nebo kriminálním jednání vede složitější soubor neurologických podmínek. Nedostatek empatie, nadměrné působení center odměny a neschopnost vyhodnotit budoucí důsledky – to vše se spojuje a vede člověka k rozhodnutí, které by normální lidé klasifikovali jako psychopatické.
Právní a sociální důsledky tohoto výzkumu jsou pro mnohé znepokojivé. Pokud můžeme klasifikovat zločinné nebo odporné chování jako pouhou neurologickou dysfunkci, pak se rozpadá celý náš základ pro prosazování právní odpovědnosti. Úmysl je v současné době zásadním aspektem při vynášení rozsudků v našem právním systému. Pokud někdo může odložit určitou míru vědomé odpovědnosti za své činy na pouhý způsob, jakým je jeho mozek zapojen, kde nás to pak nechává?“
Vznikající obor neurolaw se potýká právě s touto otázkou, protože v soudních síních se stále více prosazují obhajoby založené na neurovědeckých poznatcích. Jedna fascinující studie z roku 2012 zjistila, že soudci mají tendenci udělovat mírnější tresty, pokud je předložena biomechanická příčina psychopatie. Z toho vyplývá, že jedinec je v těchto případech o něco méně osobně vinný. Mohli bychom to nazvat obhajobou „můj mozek mě donutil to udělat“.
Můžeme mít vědomou kontrolu nad svými rozhodnutími, ale je stále jasnější, že existuje celá řada neurologických mechanismů, které ovlivňují způsob, jakým vyhodnocujeme informace, které vedou naše rozhodnutí. Psychopatie není v současné době oficiálně klasifikována jako duševní onemocnění, ale někteří vědci tvrdí, že by měla být, protože byla jasně identifikována nervová dysfunkce, která za touto poruchou stojí. V jakém okamžiku však jde o pouhou regulaci způsobů myšlení?“
Tento rostoucí výzkum neurologie psychopatie nám nejen pomáhá pochopit, proč někteří lidé dělají hrozné věci, ale vrhá světlo na to, proč všichni děláme to, co děláme. Nejvíce konfrontující myšlenka, která byla vznesena, je, že pokud dokážeme identifikovat, jak určité mozkové zapojení může vést k tomu, že se člověk pustí do kriminálního nebo antisociálního chování, pak na druhé straně musíme s podobnými neurologickými funkcemi spojovat také altruistické nebo nesobecké činy.