Edessa

Prosím, pomozte podpořit poslání Nového adventu a získejte celý obsah tohoto webu k okamžitému stažení. Obsahuje Katolickou encyklopedii, církevní otce, Summu, Bibli a další – vše za pouhých 19,99 USD…

Titulární arcibiskupská stolice v té části Mezopotámie, která byla dříve známá jako Osrhoene.

Jméno, pod nímž Edessa figuruje v klínopisných nápisech, není známo; původní název zněl Osroe podle nějakého místního satrapy, což je arménská podoba pro Chosroese; v syrštině se stala Ourhoï, v arménštině Ourhaï, v arabštině Er Roha, běžně Orfa nebo Urfa, její dnešní název. Seleukos Nikator, když město roku 303 př. n. l. obnovil, jej nazval Edessa, na památku starověkého hlavního města Makedonie podobného jména (nyní Vodena). Za vlády Antiocha IV (175-164 př. n. l.) město nazývali Antiochie kolonisté z Antiochie, kteří se zde usadili.

Po založení Osrhoenského království se Edessa stala hlavním městem za vlády dynastie Abgarů. Toto království bylo založeno nabatejskými neboli arabskými kmeny ze severní Arábie a trvalo téměř čtyři století (132 př. n. l. až 244 n. l.) za vlády třiceti čtyř králů. Nejprve bylo více či méně pod protektorátem Parthů, poté Římanů; ti dokonce Edessu okupovali v letech 115-118 za Trajána a v letech 216-244, kdy bylo království definitivně potlačeno, aby se stalo římskou provincií. Literárním jazykem kmenů, které toto království založily, byla aramejština, z níž pochází syrština.

Přesné datum zavedení křesťanství do Edessy není známo. Je však jisté, že křesťanská komunita byla zpočátku tvořena židovským obyvatelstvem města. Podle staré legendy obrátil krále Abgara V. Ušana Addai, který byl jedním z dvaasedmdesáti učedníků. (Úplný popis viz ABGAR.) Ve skutečnosti však prvním edesským králem, který přijal křesťanskou víru, byl Abgar IX (asi 206). Za jeho vlády se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím království. Pokud jde o Addaiho, nebyl to ani jeden ze sedmdesáti dvou učedníků, jak tvrdí legenda, ani apoštol Tadeáš, jak uvádí Eusebius (Církevní dějiny IV.13), ale misionář z Palestiny, který kolem poloviny 2. století evangelizoval Mezopotámii a stal se prvním biskupem v Edesse. (Viz DOKTRÍNA ADDAI.) Jeho nástupcem byl Aggai, poté Palout (Palut), kterého kolem roku 200 vysvětil Serafion z Antiochie. Od té doby byla edesská církev, do té doby podléhající jeruzalémské církvi, podřízena syrskému metropolitovi. Výše zmíněné vztahy s Jeruzalémem a Antiochií způsobily v Edesse významné syrské literární hnutí, jehož centrem město dlouho zůstávalo. Odtud se k nám ve 2. století dostalo slavné Pešitto neboli syrský překlad Starého zákona; také Tatianův Diatessaron, který byl sestaven kolem roku 172 a běžně se používal, dokud svatý Rabbula (Rabulas), biskup edesský (412-35), nezakázal jeho používání. Z významných žáků edesské školy si zvláštní zmínku zaslouží Bardesanes (154-222), spolužák Abgara IX, původce křesťanské náboženské poezie, v jehož učení pokračoval jeho syn Harmonius a jeho žáci. (Viz BARDESANES A BARDESANITES.)

Již v roce 197 se v Edesse konal křesťanský koncil (Eusebius, Církevní dějiny V.23). V roce 201 bylo město zpustošeno velkou povodní a křesťanský kostel byl zničen („Chronicon Edessenum“, ad. an. 201). V roce 232 byly z Indie přivezeny ostatky apoštola svatého Tomáše a při té příležitosti byly sepsány jeho Syrské skutky. Za římské nadvlády trpělo v Edesse mnoho mučedníků: svatí Scharbîl a Barsamya za Decia, svatí Gûrja, Schâmôna, Habib a další za Diokleciána. Mezitím křesťanští kněží z Edessy evangelizovali východní Mezopotámii a Persii a založili první církve v království Sásánovců. Atillâtiâ, biskup z Edessy, asistoval na koncilu v Nikáji (325). „Peregrinatio Silviæ“ (nebo Etheriæ) (ed. Gamurrini, Řím 1887, 62 sqq.) podává zprávu o mnoha svatyních v Edesse kolem roku 388.

Když byla Nisibis v roce 363 postoupena Peršanům, svatý Efrém opustil své rodné město a odešel do Edessy, kde založil slavnou školu Peršanů. Tuto školu, kterou hojně navštěvovala perská křesťanská mládež a kterou bedlivě sledoval svatý Rabbula, přítel sv. Cyrila Alexandrijského, kvůli svým nestoriánským tendencím dosáhla největšího rozvoje za biskupa Ibase, proslaveného sporem o Tři kapitoly, byla v roce 457 dočasně uzavřena a nakonec v roce 489 na příkaz císaře Zenona a biskupa Kýra, kdy se učitelé a studenti edesské školy přesunuli do Nisibisu a stali se zakladateli a hlavními spisovateli nestoriánské církve v Persii (Labourt, Le christianisme dans l’empire perse, Paris, 1904, 130-141). Monofyzitismus v Edesse vzkvétal i po arabském dobytí.

Z pozdějších edesských osobností je zde třeba zmínit Jakuba Baradea, skutečného vůdce syrských monofyzitů, známých po něm jako jakobité; Štěpána Bar Sudaïliho, mnicha a panteistu, jemuž vděčíme v Palestině za poslední krizi origenismu v šestém století; Jakuba, biskupa edesského, plodného spisovatele (zemř. 708); Theofil Maronita, astronom, který přeložil do syrských veršů Homérovu Iliadu a Odysseu; anonymní autor „Chronicon Edessenum“ (Edesské kroniky), sestavené roku 540; autor příběhu o „Božím muži“ z pátého století, který dal vzniknout legendě o svatém Alexiovi. Z Edessy pocházejí nejstarší známé datované syrské rukopisy (411 a 462 n. l.), obsahující řecké patristické texty.

Postavena císařem Justinem a nazývána po něm Justinopolis (Evagrius, Hist. Eccl., IV, viii), byla Edessa roku 609 dobyta Peršany, brzy ji znovu dobyl Heraklius, ale roku 640 se jí opět zmocnili Arabové. Za byzantské vlády měla jako metropole Osrhoenu jedenáct sufragánních stolců (Echos d’Orient, 1907, 145). Lequien (Oriens christ., II, 953 sqq.) uvádí třicet pět edesských biskupů; jeho seznam však není úplný. Zdá se, že řecká hierarchie po jedenáctém století zanikla. Z jejích jakobínských biskupů jich Lequien uvádí dvacet devět (II, 1429 sqq.), mnoho dalších v „Revue de l’Orient chrétien“ (VI, 195), některé v „Zeitschrift der deutschen morgenländischen Gesellschaft“ (1899), 261 sqq. Kromě toho se uvádí, že nestoriánští biskupové sídlili v Edesse již v šestém století. Byzantinci se často pokoušeli získat Edessu zpět, zejména za Romana Lacapena, který od obyvatel získal „Svatý mandylion“ neboli starobylý Kristův portrét a 16. srpna 944 jej slavnostně přenesl do Konstantinopole (Rambaud, Constantin Porphyrogénète, Paris, 1870, 105 sqq.). O tomto úctyhodném a slavném obrazu, který byl jistě v Edesse v roce 544 a jehož starobylá kopie se nachází ve Vatikánské knihovně, přivezená na Západ Benátčany v roce 1207, viz Weisliebersdorf, „Christus und Apostelbilder“ (Freiburg, 1902), a Dobschütz, „Christusbilder“ (Lipsko, 1899). V roce 1031 byla Edessa arabským guvernérem vydána Řekům. Arabové ji znovu dobyli a pak ji postupně drželi Řekové, seldžučtí Turci (1087), křižáci (1099), kteří zde založili „hrabství“ Edessa a drželi město až do roku 1144, kdy ji opět dobyl Turek Zengui a většinu jejích obyvatel spolu s latinským arcibiskupem povraždil. Tyto události jsou nám známy především díky arménskému historikovi Matoušovi, který se v Edesse narodil. Od dvanáctého století město postupně patřilo sultánům z Aleppa, Mongolům, Mamelukům a nakonec (od roku 1517) Osmanům.

Orfa je dnes hlavním městem sandžaku ve vilájetu Aleppo a obchoduje s bavlněným zbožím, kůží a šperky. Dosud jsou patrné zříceniny jejích hradeb a arabského hradu. Jednou z jeho zajímavostí je Abrahámova mešita, tento patriarcha byl podle muslimské legendy v Orfě zabit. Počet obyvatel je asi 55 000, z toho 15 000 křesťanů (pouze 800 katolíků). Jsou zde 3 katolické farnosti, syrská, arménská a latinská; latinskou farnost spravují kapucíni, kteří zde mají i školu. Dívčí školu vedou františkáni. Tato misie je závislá na apoštolské misii v Mardinu. V Orfě působí také jakobitský a gregoriánský arménský biskup.

.