ARYANS. Definice pojmu „Árijci“. Název „Árijci“ (oind. āˊrya-, ir. *arya- , ve staroperštině ariya-, av. airiia- aj.) je vlastní označení národů starověké Indie a starověkého Íránu, které mluvily árijskými jazyky, na rozdíl od „neárijských“ národů těchto „árijských“ zemí (srov. OInd. an-āˊrya-, Av. an-airiia- atd.) a žije dál v etnických jménech jako Alan (lat. Alani, NPers. Īrān, os. Ir a Železný. „Árijec“ je tedy v podstatě lingvistický pojem, označující blízce příbuzné indoárijské a íránské jazyky (včetně núreštiny), které společně tvoří indoíránskou neboli árijskou větev indoevropské jazykové rodiny, sdílející jazykový a kulturní vývoj oddělený od ostatních ie. kmenů. Používání názvu „árijský“, módního zejména v 19. století, jako označení celé indoevropské jazykové rodiny vycházelo z mylného předpokladu, že sanskrt je nejstarší IE. jazyk, a z neudržitelného názoru (propagovaného především Adolfem Pictetem), že názvy Irska a Irů etymologicky souvisejí s „árijským“. (O íránských dokladech tohoto slova viz výše H. W. Bailey o Arya. ) K etymologické problematice viz též H. Siegert, „Zur Geschichte der Begriffe „Arier“ und „arisch“,“ Wörter und Sachen 22, N.F. 4, 1941/42, s. 73-99. M. Mayrhofer, Kurzgefasstes etymologisches Wörterbuch des Altindischen I, Heidelberg, 1956, s. 49, 52, 79; III, Heidelberg, 1976, s. 623, 633f.)
Arijský mateřský jazyk. Společného předka historických árijských nebo indoíránských jazyků, nazývaného árijský mateřský jazyk nebo protoárijština, lze rekonstruovat metodami historické srovnávací jazykovědy. Indická skupina neboli indoárijština (zejména védština, jazyk véd), avestština a staroperština vykazují některé pozoruhodné shody, zejména v náboženském jazyce (celé av. věty by bylo možné přeložit slovo od slova podle fonetických zákonů do správné védštiny). Srovnáním (staré) indoárijštiny se (starou) íránštinou lze rekonstruovat protoárijský jazyk, který je třeba počítat k nejarchaičtějším ze všech IE. jazyků.
Indoárijštinu a íránštinu od ostatních IE. jazyků odděluje řada exkluzivních inovací, např. 1) splynutí IE. jazyků. *a, e, o a *ā, ē, ō do indoir. *a, respektive *ā (i v diftongu), (2) vývoj IE. *ə do indoir. *i, (3) změna IE. *s po *i, u, r, k v indoir. *š (ir. *š, oind. ṣ), (4) gen. plur. koncovka *-nām ve vokalických kmenových třídách atd. Kromě toho existují důležité shody ve slovní zásobě, zejména v oblasti náboženství a mytologie, včetně morfologických prvků, jako jsou sufixy a kmenotvorné tvary, a frazeologie. (Viz Chr. Bartholomae, „Vorgeschichte der iranischen Sprachen“, in Geiger a Kuhn, Grundr. Ir. Phil. I/1, 1895-1901, s. 1-151. A. Erhart, Struktura indoíránských jazykûʷ , Brno 1980.)
The Aryans in prehistoric times: their coming to India and Iran. Jazykové dějiny a dějiny jejich náboženství a kultury ukazují, že Árjové (Indoíránci) museli původně tvořit jeden národ. Teprve zhruba na počátku 2. tisíciletí př. n. l. se jejich jednota rozdělila, když se Indoárijci a Íránci vydali různými cestami.
První výskyt Árjů v dějinách se objevuje zhruba v polovině 2. tisíciletí př. n. l. v húrinské říši Mittani (v severní Mezopotámii), kde Indoárijci v té době tvořili přinejmenším aristokratickou dynastii. Zdá se, že jednotlivé skupiny Indoárijců místo na východ do Indie přicházely přes Írán do Úrodného půlměsíce spolu s Huróny, s nimiž se brzy jazykově a kulturně asimilovaly. Stopy jejich jazyka se tak dochovaly pouze v několika mužských osobních jménech (královská jména jako Artatama, Tušratta, Šattiwaza), jménech bohů a apelativech obsahujících odborné termíny z oblasti výcviku koní. Ty jsou doloženy v klínopisných záznamech z 15./14. a snad i 13. století př. n. l. z říše Mittani a z pozdějších syropalestinských států, které jí byly politicky a/nebo kulturně ovlivněny. (Nejnověji viz M. Mayrhofer, „Welches Material aus dem Indo-Arischen von Mitanni verbleibt für eine selektive Darstellung?“. Investigationes philologicae et comparativae. Gedenkschrift für Heinz Kronasser, Wiesbaden, 1982, s. 72-90; idem, „The Earliest Linguistic Traces of Aryans outside India and Iran,“ Journal of the K. R. Cama Oriental Institute 50, 1983, s. 87-95).
Přítomnost Indoárijců na Blízkém východě v žádném případě nedokazuje teorii, že pozdější Indoárijci z Indie migrovali přes tyto extrémně západní země. Ještě méně pravděpodobná je teorie, kterou dříve zastával P. Kretschmer a nedávno O. N. Trubačov, že indoárijské kmeny se kdysi usadily na pobřeží Černého moře, neboť jejich argumenty se opírají o nespolehlivé a spekulativní etymologie nejrůznějších jmen.
Také kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l., první Indoárijci zřejmě pronikli do severozápadní Indie (Pandžáb a přilehlé oblasti) přes průsmyky pohoří Hindúkuš, odkud se po porážce nepřátelských skupin národů pojmenovaných ve védských textech Dása nebo Dášu šířili dál. O jejich cestách na indický subkontinent a jejich dřívějším výskytu neexistují žádné doklady, ať už dokumentární nebo archeologické, ale lze předpokládat, že přišli v několika vlnách přistěhovalců, kteří mluvili mírně odlišnými dialekty. Nejstarší skupiny tak mohly ještě rozlišovat mezi r a l (z ie. *r a *l), zatímco dialekty pozdějších skupin Indoárijců sdílejí s (většinou) Íránců splynutí r a l v r.
Většina badatelů považuje za původní stanoviště kočovných protoárijců Střední Asii, tj. zhruba východoíránské stepi starověké Sogdiany, Chorasmie a Baktrie a přilehlou oblast na sever od nich (mezi dolní Volhou a Kazachstánem). Pro tuto teorii hovoří dvě důležité skutečnosti: (1) na rozdíl od jiných íránských území se zdá, že v této oblasti neexistují žádné spolehlivé stopy po neárijském, tj. předárijském obyvatelstvu, (2) několik východoíránských zeměpisných názvů doložených v avestských i staroperských textech se vyskytuje i ve staroindoárijských pramenech, např. av. Harōiuua-, staropersky Harōiuua-, staropersky Harōiuua-. Haraiva- „Areia“, srov. oind. Saráyu-, název řeky; Av. Haraxᵛaitī-, staropers. Harauvati- „Arachosia“, srov. oInd. Sárasvatī-, název řeky atd. Teorie týkající se ještě dřívějších dob se opírají o příliš skrovné důkazy a není třeba nás zde zdržovat.
Indoárijci zřejmě opustili praárijskou domovinu kolem roku 2000 př. n. l.; podle R. K. se na tomto místě objevují i názory, že se jedná o tzv. Ghiršmana odešli ve dvou skupinách: první dosáhla severní Mezopotámie, druhá prošla mezi pouští Karakum a velkou centrální pouští Dašt-e Kavír, přes Koppu Daḡ do severního Afghánistánu a přes Hindúkuš do Indie.
Imigraci íránských kmenů na íránskou náhorní plošinu a do přilehlých oblastí je podle všeobecného mínění třeba datovat podstatně později než imigraci Indoárijců. Skromné historické důkazy a archeologické pozůstatky naznačují, že probíhalo prostřednictvím posloupnosti četných (skupin) kmenů, přičemž každý kmen hovořil svou vlastní odrůdou íránského jazyka. Mezi nejstarší skupiny patřili „západní“ Íránci (Médové a Peršané), jejichž migrace je obecně kladena na konec 2. tisíciletí př. n. l. (11. nebo dokonce 10. stol.). Jejich přesné cesty je však velmi obtížné stanovit. Existují dvě možnosti: (1) šli na sever od Kaspického moře, překročili Kavkaz a Arménskou vysočinu a pak se vydali na jihovýchod; (2) přišli přímo ze stepí na severu nebo severovýchodě, překročili Dašt-e Kavír, aby je zastavilo až pohoří Zagros. Jako poslední zřejmě přišli „východní“ Íránci, kteří se v historické době usadili v oblasti táhnoucí se od Margiany a Baktrie až po Arachósii a Balúčestán.
Médové jsou poprvé doloženi v roce 836 př. n. l. v asyrském nápisu krále Salmanasara III (který bojoval proti Mátejcům). Museli se usadit ve středním Íránu, zejména v oblasti kolem Hamadánu, kde se o nich dochovalo několik archeologických nalezišť jako Godīn Tepe, Bābā Jān Tepe, Tepe Nūš-e Jān a Tepe Sialk. Peršané jsou poprvé doloženi o několik let dříve (843 př. n. l., což je datum prvního určitého dokladu o íránském osídlení vlastního Íránu), a to pod jménem Parsuaš (íránsky *Pārsva-). Mají se zřejmě nacházet jižně a západně od jezera Urmíja. Po následující dvě století pak nacházíme sled reflexů jmenných tvarů *Pārsva- a Pārsa-, který je stupňován chronologicky i místně: Za asyrského krále Tiglathpilezera III. je oblast Parsuašů třeba hledat pravděpodobně více na jihovýchodě, ve středním Zagrosu, a za Sanheríba (691 př. n. l.) jsou spojenci Elamitů a mají se nacházet poblíž pohoří Báthirí. V roce 639 př. n. l. Asurbanipal zničil elamitské království a vytáhl proti Kýrovi I., který, jak se dozvídáme, vládl jak Parsumašovi, tak Anšanovi (tj, Tall-e Malīān, což znamená, že v té době už Peršané téměř dosáhli svého historického domova ve Fársu)
Pokud nemusíme počítat s několika kmeny stejného jména, lze tento důkaz interpretovat jako odraz pohybu Peršanů ze severozápadního Íránu do jejich konečného domova, a poskytnout tak hlavní argument pro severozápadní invazní cestu. Argumenty ve prospěch severovýchodní (nebo východní) invazní trasy naopak přímo ze stepí, přičemž rovinatá otevřená země severovýchodního Íránu byla přirozenou vstupní branou pro kočovné nájezdníky, jsou (1) podobné migrace v pozdějších dobách, (2) keramické doklady (např, T. Cuyler Young, Jr.; viz bibliografie), (3) jazyková příbuznost mezi starou perštinou (která je podle tradičního názoru jihozápadoíránským jazykem) a severovýchodoíránským sogdijským jazykem. Hlavní námitkou proti této hypotéze je, že archeologické důkazy by pak znamenaly, že východní Íránci ve Střední Asii původně přišli z íránské náhorní plošiny na západě!“
Další teorie o těchto různých prehistorických migracích musí zůstat v rovině dohadů. Mohly mít např. podobu průniků menších skupin nebo skutečných masových přesunů. Několik archeologických kultur ve středoasijských stepích, které byly v posledních desetiletích důkladně prozkoumány sovětskými archeology (zejména andronovská kultura), může patřit indoevropským národům. Zda je andronovská kultura nebo jiné kultury spojena s protoárijci či protoíránci (nebo nějakým konkrétním íránským kmenem), však zatím nelze určit.
Arijská kultura a náboženství. Jazyková podobnost mezi staroíránskými texty, zejména zarathuštrijským Gāθāsem (nejstarší částí Avesty), a staroindickou Vedou (zejména její nejstarší částí, Rigvédou neboli Ṛgvedasaṃhitou, je dosti nápadná a mnohem bližší než mezi jakýmikoliv jinými dvěma staroindickými jazyky. Tyto podobnosti se týkají nejen fonologie, morfologie a jednotlivých slov, ale i složenin a celých frází (srov. např, védské uttānáhastamánasā = gótské av. nəamŋhāustānazasta- „s rukama vztaženýma v úctě“; védské hrdāˊ mánasā = gótské av. zərədāčā manaŋhāčā „srdcem a myslí“). Správně bylo zdůrazněno, že takové shody v idiomatických frázích svědčí nejen o jazykové příbuznosti, ale také o duchovní a kulturní pospolitosti. Zejména B. Schlerath ukázal, jak se védština a avestština při vzájemném srovnání dokážou osvětlit, tak např, ve svých studiích o oind. kṣatrá-, av. xšaθra-, staropers. xšaça- „vláda, panování, svrchovanost“ (Das Königtum im Rig- und Atharvaveda, Wiesbaden, 1960, s. 128-31) a oind. ásu- av. ahu- „život“ („Altindisch asu-, awestisch ahu- und ähnlich klingende Wörter“, Pratidānam. Indické, íránské a indoevropské studie věnované F. B. J. Kuiperovi. The Hague and Paris, 1968, s. 142-53, zejména s. 152f.). Společné prvky védské a avestské básnické frazeologie zděděné z protoárijštiny jsou nejsystematičtěji shromážděny v B. Schlerath, Awesta-Wörterbuch. Vorarbeiten II: Konkordanz, Wiesbaden 1968, s. 148-64 (k doplnění J. Duchesne-Guillemin, „L’étude de l’iranien ancien au vingtième siècle“, Kratylos 7, 1962, s. 1-44, zejména s. 33-36; Ē. Benveniste, „Phraséologie poétique de l’indo-iranien,“ Mélanges d’indianisme à la mémoire de Louis Renou, Paris, 1968, s. 73-79).
Indoárijci i Íránci jsou spíše konzervativní národy, což znamená, že značná část jejich původní společné víry a zvyků přežila do historických dob, možná více v Íránu než v Indii, protože zeměpisné a klimatické podmínky oblastí obývaných Íránci byly vcelku podobnější podmínkám praárijského prostředí. Tato homogenita obou árijských národů je nejzřetelněji patrná v otázkách náboženství, mytologie a kultu a dodnes se odráží v jejich nejstarších a nejarchaičtějších textech, i když náboženské reformy, hlavně Zarathuštrovy, způsobily více či méně významné změny. To je případ Indoiru. *daiva-, které si v oind. devá- zachovalo svůj původní význam „bůh“, ale v íránštině se stalo „démonem“ (av. daēuua-, staropers. daiva-).
K společným, zděděným tradicím Indoárijců a Íránců patří i společná politická, sociální, ekonomická a náboženská terminologie, která je pro tyto jazyky téměř výlučná. Stačí zmínit oind. kṣatrá-, av. xšaθra-, staroper. xšaça- „vláda, panování, svrchovanost“; oind. sénā-, av. haēnā-, staroper. hainā- „(nepřátelské) vojsko“; oind. kṣétra- „pozemkový majetek, půda“, av. šōiθra- „usedlost“ a charakteristické trojčlenné členění lidské společnosti do tří skupin, jako v oind. brāhmaṇá- „kněz“, kṣatríya „bojovník“ a vaíśya- „rodový příslušník“; gótské av. zaotar „kněz“, nar- „muž, bojovník“ a vāstar- „pastevec“, ale mladší av. āθrauuan-/aθaurun- „kněz“, raθaēštā „bojovník“ a vāstriia-fšuiiaṇt- „výkrmce“ (srov. zejména Ē. Benveniste, „Traditions indo-iraniennes sur les classes sociales“, JA 230, 1938, s. 529-49).
Protože většina nám dostupných pramenů jsou náboženské texty, je jejich běžná náboženská terminologie (v nejširším slova smyslu) tím, co je ze staroárijských jazyků nejlépe známo. Toto společné dědictví se odráží mimo jiné v názvech abstraktních pojmů, jako je například vůdčí nábožensko-filozofický pojem indoir. *ṛta-, védské ṛtá-, av. aša¡-, staropers. ṛta- „pravda, správnost, božský řád založený na pravdě“; nebo kultovní pojmy, jako védské yajñá-, av. yasna- „oběť“ (indoir. *yaźna-, védské mántra-, av. mąθra- „kněžský výrok“ (doslova: nástroj myšlení, tj. formulovaná meditace, indoir. *mantra-), nebo kněžské tituly védské hótar-, av. zaotar- (indoir. *źhautar-) a védské átharvan-, av. āθrauuan-/aθaurun-. K praárijskému panteonu patřili bohové různého charakteru, někteří symbolizovali aspekty přírody nebo přírodních sil (jako slunce, měsíc, voda, oheň, vítr atd.), jiní byli personifikovanými nebo zbožštěnými abstraktními idejemi (jako védský Mitrá-, av. Miθra-, indoir. *Mitra- „bůh smlouvy“, odvozené od indoir. apelativa *mitra „smlouva, dohoda“). Kultovními bohy jsou např. oheň (védské Agní-, ale av. Ātar-) a indoir. *Sauma-, védský Sóma-, av. Haoma-, původně rostlina, z níž se lisoval opojný nápoj. Oheň i Sóma (aj.) hrají v oběti důležitou roli a symbolizují aspekty samotné oběti. Z praárijštiny je zděděn také mytologický První člověk, Jama, syn Vivasvanta (véd. Yamá-, syn Vivásvant-; av. Yima-, syn Vīuuaŋᵛhaṇt-), který vládne v říši mrtvých. Úzký vztah mezi nejstaršími indoárijskými a íránskými jazyky a literaturami s sebou konečně nese metodologické důsledky. Protoárijské náboženské termíny a představy totiž nelze rekonstruovat pouhým promítnutím pouze védských údajů do protoárijského období; je třeba je konfrontovat také s avestskými doklady (srov. především P. Thieme, „The „Aryan“ Gods of the Mitanni Treaties“, JAOS 80, 1960, s. 301-17; a T. Burrow, „The Proto-Indoaryans“, JRAS, 1973, s. 123-40).
Není pochyb o tom, že Árjové disponovali básnickou tradicí (především náboženskou poezií pěstovanou samotnými kněžími) a básnickým jazykem, jehož ustálené formule a metrické vzory se dochovaly ve védské a íránské literatuře. Ostatně samotné Védy i Avesta obsahují narážky na dřívější hymny a pěvce, například zmínky o pýše pěvce, že složil píseň „jako nikdy předtím“, véd. ápūrvyam, av. apaourvīm „bez předchozího, tj. bez precedentu“. Doklady svědčí o tom, že vedle recitační gnómické poezie s v podstatě hendecasyllabickými verši existovaly již v praárijské době oslavné písně s kratšími, v podstatě osmislabičnými verši. Do jaké míry však mytologické náměty a motivy (jako např. legenda o Jámovi) pocházejí z tohoto období, zůstává otevřenou otázkou.
Viz též Árjové; indoíránské jazyky.
Bibliografie:
K. Jettmar, „Zur Wanderungsgeschichte der Iranier“, Die Wiener Schule der Völkerkunde/The Vienna School of Ethnology, Horn-Wien, 1956, s. 327-48.
T. Cuyler Young, Jr, „The Iranian Migration into the Zagros“, Iran 5, 1967, s. 11-34.
D. Stronach, „Achaemenid Village I at Susa and the Persian Migration to Fars,“ Iraq 36, 1974, s. 239-48.
R. Ghirshman, L’Iran et la migration des Indo-aryens et des Iraniens, Leiden, 1977.
I. V. P’jankov, „K voprosu o putyakh proniknoveniya iranoyazychnykh plemyon v Perednyuu Aziyu (K problematice způsobů pronikání íránských kmenů do západní Asie),“ Peredneaziĭskiĭ sbornik III, Moskva, 1979, str. 1 a 2. 193-207.
Čtnicheskije problemy istorii Tsentral’noĭ Azii v drevnosti (II tysyacheletije do n.Č.)/Etnické problémy dějin Střední Asie v raném období (II. tisíciletí př. n. l.), Moskva 1981 (obsahuje řadu významných relevantních článků lingvistů a archeologů, mj. autorů M. S. Asimova, B. G. Gafurova, V. I. Abajeva, E. E. Kuz’mina, B. A. Litvinskiĭ, Č. A. Grantovskiĭ, B. a F. R. Allchinovi). Systematické, i když zastaralé pojednání o kultuře a domovině protoárijců viz F. Spiegel, Die arische Periode und ihre Zustände, Leipzig, 1887.
Stále užitečné jsou také W. Geiger, Ostiranische Kultur im Altertum, Erlangen, 1882, a O. Schrader, „Aryan Religion“, in J. Hastings, ed., Encyclopaedia of Religion and Ethics II, 1909, s. 11-57.
(R. Schmitt)
Původně vyšlo:
Poslední aktualizace: 15. prosince 1987
Posledně aktualizováno:
Tento článek je k dispozici v tištěné podobě.
Vol. II, Fasc. 7, str. 684-687