Etruské náboženství

Náboženství Etrusků, civilizace, která vzkvétala od 8. do 3. století př. n. l. ve střední Itálii, bylo stejně jako mnoho dalších rysů této kultury dlouho zastíněno náboženstvím jejich řeckých současníků a římských dobyvatelů. Polyteističtí Etruskové měli svůj jedinečný a osobitý panteon a praktiky, mezi něž patřilo především věštění (čtení znamení z ptáků a úderů blesku) a haruspice (zkoumání vnitřností obětovaných zvířat za účelem věštění budoucích událostí). Toho, že Etruskové byli obzvláště zbožní a zabývali se osudem a tím, jak jej pozitivně ovlivnit, si všimli antičtí autoři, například Livius, který je popsal jako „národ, který se nad všechny ostatní věnoval náboženským obřadům“ (Haynes, 268). Etruské náboženství mělo dále ovlivnit Římany, kteří ochotně převzali mnoho etruských postav a rituálů, zejména těch, které se týkaly věštění.

Problémy interpretace

Etruští bohové byli dlouho některými považováni za pouhé ekvivalenty svých řeckých a římských protějšků, počínaje latinskými autory, jako byli Cicero a Seneca, a i když v některých božstvech napříč těmito třemi kulturami mohou existovat určité podobnosti, není tomu tak vždy. Jedním z problémů pro historiky etruského náboženství je, že římští spisovatelé jsou jedním z hlavních zdrojů informací z antiky, a přestože často citovali z dnes již ztracených textů, jejich označení a popisy nejsou vždy přesné. Kromě toho jsou římští spisovatelé ve svých popisech někdy zaujatí, protože se snaží minimalizovat přínos Etrusků pro římskou kulturu. K dalším pramenům, které pomáhají tuto nerovnováhu napravit, patří nápisy – zejména na sarkofázích, votivních obětinách a bronzových zrcadlech – a obrazové doklady, jako jsou nástěnné malby v hrobkách a pohřební sochy vytvořené samotnými Etrusky. Vzhledem k těmto obtížím a obecnému nedostatku delších písemných textů na toto téma musí jakékoli shrnutí etruského náboženství prozatím zůstat neúplné.

Etruští bohové

Stejně jako u mnoha jiných starověkých kultur měli Etruskové bohy pro ta důležitá místa, předměty, myšlenky a události, o nichž se předpokládalo, že ovlivňují nebo řídí každodenní život. V čele panteonu stál Tin (alias Tinia nebo Tina), Aita byl bohem podsvětí, Calu bohem smrti, Fufluns bohem vína, Nortai bohem osudu, Selvans bohem polí, Thanur bohyní zrození, Tivr (alias Tiur) bohyní Měsíce, Usil bohem Slunce a Uni byla snad královnou bohů a nejdůležitější bohyní. Národním etruským bohem byl zřejmě Veltha (alias Veltune nebo Voltumna), který byl úzce spojen s vegetací.

Mezi menší božské postavy patří 12 poradců bohů, dii consentes, kteří měli pověst, že jednají bez milosti; mladé ženské postavy podobné řeckým nymfám známým jako Lasa; okřídlené ženy známé jako Vanth, které se zdají být posly smrti; a různí hrdinové, zejména Herkules a Tinas Cliniar (dvojčata synů Tinových a obdoba řeckých Dioscuri). Jednou z postav, která se možná nepřekvapivě často objevuje na etruských nástěnných malbách v hrobkách, je Charu (nebo Charun), který má na rozdíl od řecké verze převozníka, jenž převáží duše do podsvětí, kladivo a klíč, pravděpodobně v roli strážce brány na onen svět (kladiva se používala k posouvání těžké závory městských bran).

V 5. století př. n. l. došlo k asimilaci mnoha etruských bohů s řeckými, což je patrné na uměleckých předmětech (např. černofigurové keramice a zrcadlech), kde obrazy olympských bohů dostávají v přidaných nápisech etruská jména. Zeus je tedy Tin, Uni je Héra, Aita Hádes, Turan je Afrodita, Fufluns Dionýsos atd. Zdá se také, že dřívější etruští bohové byli poněkud beztvárnými božstvy, zatímco řecký vliv zvýšil jejich „polidštění“, alespoň v umění.

Kněží & Etruská disciplína

Kněží (cepen) konzultovali sbírku posvátných textů známou jako Etruská disciplína. Tento soubor literatury je dnes ztracen (možná záměrně ranými křesťany), ale římští spisovatelé jej popisují a odkazují na něj. Tři hlavní oddíly podrobně popisují čtení znamení (například let ptáků a údery blesku), předpovídání budoucích událostí pomocí prohlížení vnitřností zvířat po jejich obětování (játra byla obzvláště ceněným předmětem zkoumání) a obecné rituály, které se měly dodržovat, aby se získala přízeň bohů. Dalšími tématy jsou pokyny pro zakládání nových osad, postupy pro umístění městských bran, chrámů a oltářů a pokyny pro zemědělce. Etruskové věřili, že všechny tyto bohaté informace pocházejí z božského zdroje, vlastně ze dvou: od moudrého nemluvněte Tagese a Tinova vnuka, který se zázračně zjevil z pole v Tarquinii při jeho orbě, a od nymfy Vegoie (Vecui). Tyto dvě postavy odhalily raným etruským vůdcům správné náboženské postupy, které očekávali bohové, a šikovné věštecké triky.

Kněží byli převážně muži, ale existují omezené důkazy, že při obřadech mohly hrát roli i některé ženy. Svému oboru se učili ve vzdělávacích institucích univerzitního typu, přičemž zvláště proslulá byla ta v Tarquinii. Kněží měli také důležitou roli ve státní správě, protože náboženství nebylo odděleno od státu ani od žádného jiného odvětví lidské činnosti. V tomto kontextu je pochopitelnější zmínka v nápisech, že někdy byli kněží voleni.

Augury, čtenáře znamení, poznáme podle hole se svinutým vrškem, kterou nosili, lituus, a podle jejich oděvu: dlouhého roucha, pláště z ovčí kůže a kuželovitého klobouku s kšiltem. Kněží jsou zobrazováni jako hladce oholení, zatímco učedníci nikoli. Jejich znalosti čtení vnitřností byly hluboké, jak dokládá bronzová votivní játra z Piacenzy. Kus je rozdělen na neuvěřitelných 40 částí a je na něm napsáno 28 bohů, což naznačuje složitost předmětu a přesně ukazuje, který bůh pravděpodobně potřeboval oběti podle toho, kde se mohla vyskytnout nějaká nedokonalost jater. Kněží, kteří vykládali let ptáků nebo hromy a blesky, museli mít podobnou myšlenkovou mapu, protože právě to, ve které části oblohy k těmto jevům docházelo, směr, druh hromu, blesku nebo ptáka (sovy a vrány krákající byly obzvláště nepříznivé) a čas a datum, to vše naznačovalo, který z bohů hromu a oblohy se ten den zlobí nebo těší.

Etruskové se zabývali znalostí budoucnosti nikoli proto, že by si mysleli, že ji mohou ovlivnit, neboť věřili, že vše je již předem dáno. Toto zřeknutí se možnosti člověka ovlivnit budoucí události je odlišuje od současných náboženství, např. řeckého. V nejlepším případě bylo možné hrozné události pouze identifikovat a odložit, možná trochu zmenšit jejich závažnost nebo je dokonce nasměrovat na jiné, ale nebylo možné se jim vyhnout.

Náboženské praktiky

Těžištěm etruských náboženských obřadů byly zvířecí oběti, které měly dvě podoby. První spočívala ve spálení oběti na počest bohů, kteří sídlili na nebesích, zatímco druhou formou bylo uctění podsvětních božstev obětováním krve obětovaného zvířete. To se provádělo tak, že se krev nechala odtéct do zvláštního potrubí, které vedlo do země vedle oltáře. Podobné úlitby se prováděly v hrobkách při pohřbívání. V posvátném okrsku se také obětovalo jídlo, konaly se modlitby a zpívaly hymny za hudebního doprovodu.

Votivní oběti přinášely všechny společenské vrstvy a obě pohlaví, jak dokládají nápisy, které na nich obětovatelé uváděli. Mohly mít podobu malých terakotových figurek zvířat a lidí (včetně jednotlivých částí těla), váz, bronzových sošek a čehokoli jiného, co nabízející považoval za dostatečně cenné, aby si získal přízeň bohů. Obětiny se nezanechávaly pouze v chrámech, ale také na přírodních místech považovaných za posvátná, jako jsou řeky, prameny, jeskyně a hory. Obětiny se nechávaly také v hrobkách, aby pomohly zemřelým v příštím životě a zajistily, že na ně bohové budou pohlížet příznivě.

Dalším způsobem, jak přilákat přízeň bohů a vyhnout se osobním neštěstím, bylo nošení amuletů nebo amuletů, zejména pro děti. Nejběžnější z nich, bullae, byly malé kapsle ve tvaru čočky, které se nosily na šňůrce kolem krku. Podobně se dalo postupovat i opačně a způsobit druhým škodu tím, že si člověk připravil proklínací tabulky nebo drobné figurky s rukama svázanýma za zády, které se někdy házely do studní.

Etruské chrámy

První etruské posvátné prostory neměly žádnou architekturu, o které by se dalo mluvit, jednalo se pouze o venkovní prostor definovaný jako posvátný s oltářem, kde se prováděly obřady. Některé prostory měly obdélníkové pódium, odkud bylo možné pozorovat věštby. Postupem času byly postaveny budovy, zpočátku pravděpodobně pouze ze dřeva a slámy, a první etruský kamenný chrám se objevuje ve Veii asi 600 let př. n. l..

Etruskou chrámovou architekturu je obtížné rekonstruovat kvůli nedostatku dochovaných příkladů. Římský architekt a spisovatel Vitruvius popisuje výrazný typ „toskánského chrámu“ se sloupovým portikem a třemi malými komorami v zadní části interiéru, ale důkazy ukazují na rozmanitější skutečnost. Jedním z nejlépe zdokumentovaných etruských chrámů je chrám Portonaccio ve Veii asi 510 př. n. l.. S předním stupňovitým vchodem, sloupovou verandou, bočním vchodem a trojdílnou kvelbou skutečně odpovídá Vitruviovu popisu. Střecha byla zdobena sochami postav v životní velikosti zhotovenými z terakoty, dochovala se postava kráčejícího Apollóna. Chrám byl snad zasvěcen Menrvě (etruská verze Athény/Minervy). Stejně jako v řeckých chrámech zůstával vlastní oltář a místo náboženských obřadů mimo vlastní chrám.

Všechna města měla posvátné okrsky a obvykle tři chrámy, považované za nejpříznivější počet. Některé svatyně přitahovaly poutníky z celé Etrurie, dokonce i z ciziny, a nejznámějšími byly velký chrám v Pyrgi u Cerveteri a svatyně Fanum Voltumnae, pravděpodobně u Orvieta (přesná poloha zatím není známa). V posledně jmenované svatyni se každoročně scházeli starší různých etruských měst na nejdůležitější náboženské slavnosti v etruském kalendáři.

Etruské pohřební praktiky

Pohřební praktiky Etrusků nebyly v žádném případě jednotné v celé Etrurii, a dokonce ani v průběhu času. Obecná preference kremace nakonec ustoupila inhumaci, ale na některých lokalitách probíhaly změny pomaleji. Jednodušší kamenné hrobky s nádobou s popelem zesnulého (v Chiusi mají víka vytesaná jako postavy) a několika předměty denní potřeby ustoupily větším kamenným hrobkám uzavřeným v tumulách nebo ještě později volně stojícím stavbám, často uspořádaným v řadách. V těchto pozdějších tumulách a blokových hrobkách ze 7.-5. století byly s nezpopelněnými ostatky zemřelých (jedné nebo dvou osob) pohřbeny působivější předměty, například šperky, jídelní soupravy, a dokonce i vozy. Přítomnost těchto předmětů svědčí o etruské víře v posmrtný život, který považovali za pokračování života dané osoby na tomto světě, podobně jako staří Egypťané. Neexistují žádné důkazy, že by Etruskové věřili v nějaký druh trestu v posmrtném životě, a pokud vezmeme v úvahu umění, pak se zdá, že posmrtný život byl, počínaje rodinným setkáním, nekonečným kolotočem příjemných hostin, her, tance a hudby.

Stěny hrobek elity byly pomalovány pestrými a živými výjevy z mytologie, náboženských praktik a etruského každodenního života, zejména hostin a tance. Jako nejkrásnější příklad bývá uváděna hrobka Francois ve Vulci ze 4. století před naším letopočtem. Zdobené sarkofágy se stávají běžnějšími od 4. století př. n. l., zatímco v helénistickém období se vedle inhumací vrací i kremace, tentokrát v terakotových schránkách s velkou malovanou figurální plastikou na víku zobrazující zesnulého. Mnohé hrobky z tohoto období se používaly po několik generací.

Vliv na Římany

Etruskové nebyli první civilizací, která se snažila vykládat znamení v útrobách a nebeské jevy nebo vytvářet kalendáře významných událostí, neboť již před nimi se svými znalostmi v této oblasti vyznačovali staří Babyloňané a Chetité. Etruskové nebyli ani poslední, protože tuto praxi převzali i Římané spolu s dalšími prvky etruského náboženství, jako byly rituály při zakládání nových měst a rozdělování území, k čemuž měli dostatek příležitostí při rozšiřování své říše. Římané se snažili potlačit jakoukoli myšlenku, že byli kulturně ovlivněni Etrusky, ale náboženství je jednou z oblastí, kde svůj dluh přiznali ochotněji. Věštci a věštkyně se stali základními členy elitních domácností, družin panovníků, a dokonce i vojenských jednotek, a pokud byl takový učený jedinec Etrusk nebo etruského původu, tedy uznávaný odborník na tyto záležitosti ve Středomoří, tím lépe.