Final Fantasy XII: Zvěrokruh Recenze: Takřka dokonalý remake nedoceněného klenotu

Podle pravděpodobně apokryfní historky se při prvním vydání Final Fantasy XII v Japonsku první fanoušek v řadě poklonil prezidentovi Square Enix a řekl: „Prosím, předělejte Final Fantasy VII.“

Takový je bohužel odkaz Final Fantasy XII v průběhu let. Final Fantasy XII, vtěsnaná mezi populárnější hry pro PlayStation a neslavnější pokračování pro PS3, proslula především svým problematickým vývojem a podivným bojovým systémem. Nepomohlo ani to, že až doposud byla k dispozici pouze na PS2, což z ní činí jednu z mála her v sérii, která nebyla znovu vydána na více platformách.

Nyní, když je hra vytržena z původního kontextu, kdy si všichni mohli jen stěžovat na to, jak moc se liší od ostatních dílů série, je mnohem snazší ji posuzovat podle jejích vlastních kvalit. Pomáhá tomu i fakt, že Square Enix opět připravil prvotřídní HD remaster, který obsahuje veškerý obsah z dosud nikdy nevydané International Zodiac Edition a řadu nových prvků. Bez ohledu na to, jak hra samotná obstojí, jde bezpochyby o dosud nejlepší a nejkomplexnější verzi Final Fantasy XII.

Je tu ale samozřejmě i ta palčivá otázka: Zaslouží si Final Fantasy XII status černé ovce? Nebo je na čase se na ni podívat znovu?“

Remaster

No, pojďme si nejprve říct něco o tom, co samotné balení obsahuje.

Společnost Quare Enix si dala s aktualizací vizuální stránky Final Fantasy XII obrovskou práci a je to vidět. I když je zde stále spousta artefaktů z dob PS2 – kostrbatá architektura, neohrabaný pohyb při běhu – vylepšené modely postav, osvětlení a částicové efekty představují obrovský krok vpřed oproti originálu.

Výsledkem je, že Zodiac Age vypadá opravdu skvěle, zejména jakmile opustíte Rabanastre a vydáte se do některých exotičtějších lokalit Ivalice. Neustále mě zaráželo, jak svěže jednotlivá prostředí působí – hořící poušť, temná džungle, hluboké doly. Jediný okamžik, kdy jsem byl zklamaný, byl, když jsem se zasekl při prozkoumávání vnitřního dungeonu, kde se trochu více projevily fádní textury z dob PS2. Všude jinde to vypadalo nádherně.

Ale co mě opravdu ohromilo, je to, jak daleko Square Enix zašel, aby z této hry udělal skutečně definitivní verzi Final Fantasy XII. Soundtrack se dočkal kompletního orchestrálního remasteru a oproti syntetičtější verzi pro PS2 (která je k dispozici pro puristy) je jako noc a den. Příjemným počinem lokalizačního týmu je, že je k dispozici i původní japonský zvuk, ačkoli si sami sobě dlužíte alespoň jednou poslechnout kvalitní anglickou hlasovou stopu. V podstatě Square Enix do této verze naházel kuchyňský dřez – pokud to může být obsaženo, je to tam.

Zvláštní zmínku si zaslouží Zodiac Job System, který byl představen ve výše zmíněné International Zodiac Edition a nyní si ho mohou poprvé užít i Američané (pokud chcete, můžete hrát i s původní deskovkou). V podstatě přebírá původní licenční desku a přeorientovává ji na 12 samostatných tříd, čímž vás nutí přemýšlet o tom, jak se hodí ke členům vaší party. Je to stále stejný, trochu chaotický formát, ve kterém používáte licenční body získané zabíjením nepřátel k odemykání zbraní, brnění a schopností, ale těží z větší struktury, kterou třídy nabízejí.

Jedna rychlá věc: Zodiac Age obsahuje také možnost odemknout druhou licenční desku, která vám zpřístupní druhou třídu. Je to dobře míněný doplněk, ale připadá mi, že tak trochu popírá původní smysl tříd v odstranění některých omezení. Někdy je dobré muset dělat těžká rozhodnutí.

Každopádně skutečnou změnou ve hře pro mě byla možnost hrát 2x nebo 4x rychlostí a prostě se prodírat dungeony. Je to sice trochu divné, když v podstatě zmáčknete rychloposuv a sledujete, jak se hra hraje sama, ale hodně to pomáhá vyřešit problémy Final Fantasy XII s tempem. Přiznejme si to: Vaan je poněkud pomalý, dungeony jsou opravdu dlouhé a někdy je příjemné mít možnost to všechno prostě přetočit dopředu. Právě díky takovýmto promyšleným doplňkům je The Zodiac Age tak chytrým a propracovaným balíčkem.

Dohromady to působí jako pocta původní hře – jako pokus věnovat Final Fantasy XII pozornost, která jí byla napoprvé odepřena. Bez ohledu na to, co si myslíte o všem ostatním, je to promyšleně vytvořený, vysoce kvalitní remaster, který vypadá lépe než mnohé z dnes dostupných JRPG.

Ale obstojí Final Fantasy XII?“

Dobře, když už to máme za sebou, pojďme si trochu popovídat o tom, zda Final Fantasy XII skutečně obstojí.

Jsem toho názoru, že ano. Určitě je tu prostor pro kritiku, ale působí jako ucelenější celek než oba její nástupci (Final Fantasy XIV je samostatná věc), má zajímavější prostředí i silnější herecké obsazení. Epičnost bylo slovo, které mi při posledním hraní Final Fantasy XII opakovaně vytanulo na mysli – byl to velký svět, který mě udržel v napětí při velkých událostech, jež určovaly jeho příběh. Všimněte si, Valkyria Revolution.

Otevírá ji brilantní sled scén, v nichž vidíme prince a princeznu, kteří se šťastně vzali; následuje invaze, která prince připraví o život, a po ní události vedoucí k jádru příběhu. V poměrně krátkém sledu se nám představí někteří z hlavních aktérů, včetně Basche – zjizveného bojovníka, který do obvyklého melodramatu Final Fantasy vnáší nápadně odlišnou energii. O něco později se také setkáváme s Balthierem, nebeským pirátem, jehož chraplavé poznámky z něj dělají Hana Sola oproti Vaanovu Luku Skywalkerovi.

Vaan je zase zdánlivě hlavním hrdinou, i když nakonec ve svém vlastním příběhu zaujímá převážně vedlejší roli. Většinou existuje jako divácká náhražka, která má komentovat dění a zajistit trochu dramatického napětí s Baschem. Vaan bývá špatně hodnocen, ale líbí se mi, že poskytuje přízemní pohled na život v Impériu, zejména na samém začátku, kdy se teprve seznamujete s prostředím.

Po setkání Vaana s hlavní skupinou příběh postupuje dobrým tempem od kulisy ke kulise, než v poušti ztratí trochu na tempu a v tu chvíli začne působit trochu bez směru. Základní představu o tom, co se děje nad vámi, získáte prostřednictvím rozhovorů mezi císařem, senátem a jeho synem Vaynem, ale zejména prostřední část příběhu tráví příliš mnoho času putováním z místa na místo bez skutečného smyslu pro něco významného. Více než několik oblastí, zejména ta, kde se vydáte do dolu, abyste se utkali s hrstkou nepovedených experimentů, působí jako čirá výplň.

V konečném důsledku ji udržuje herecké obsazení, zejména Balthier, a politikaření v kolech Impéria, které vás nutí pokračovat, jen abyste lépe pochopili, co se to sakra děje. A kdyby vás příběh někdy začal nudit, vždycky se můžete pustit do dalších Lovů, které se nakonec stanou nepovinnou sérií soubojů s bossy, jež přinášejí vynikající kořist.

Jak už to u každého dobrého bojového systému bývá, právě během Lovů – a soubojů s bossy obecně – se začíná projevovat zvláštní systém Gambit ve Final Fantasy XII. Systém Gambit byl dlouho jedním z nejvíce polarizujících prvků Final Fantasy XII a rozděloval fanouškovskou základnu na ty, kteří byli ochotni přijmout změnu, a na ty, kteří toužili po návratu ke klasickým tahovým soubojům série. Jako fanoušek jsem se v roce 2006 cítil z gambitů většinou zmatený a nešťastný, ale s The Zodiac Age jsem se k nim poněkud přiklonil.

Systém gambitů se v podstatě točí kolem řady skriptovaných příkazů, které vám umožňují automatizovat střetnutí na nižších úrovních. Jak postupujete, získáváte přístup k dalším a dalším slotům a příkazům Gambitu, což vám následně umožňuje vytvářet složitější instrukce. V případě nouze můžete převzít řízení, ale obvykle je lepší nechat počítač, aby dělal svou práci.

Zda se vám systém Gambit líbí, záleží především na tom, jak vnímáte jeho srovnatelný nedostatek interaktivity. Může být opravdu uspokojivé sledovat, jak se vaše pečlivě vypracované pokyny projevují ve složitých střetnutích, ale těžko zakryjete skutečnost, že většina dungeonů se skládá z toho, že vy tlačíte ovládací páčku dopředu, zatímco členové vaší party sekají, sekají a léčí si cestu skrz nepřátelské moby. Teprve při boji s bossy, kde se okolnosti zpravidla rychle mění, to začíná být opravdu zajímavé.

Tím se mimochodem Final Fantasy XII od tradičních tahových her zas tak moc neliší. Persona 5 je dokonalým příkladem RPG, kde v podstatě při každém střetnutí procházíš ve smyčce stejné příkazy. Ale myslím si, že samotný akt mačkání tlačítka může hodně rozbít nudu opakující se akce. To Final Fantasy XII nemá, což může způsobit pocit monotónního chrlení.

Předpokládám, že to, co ji pro mě udržuje zajímavou, je to, že stavové efekty hrají mnohem větší roli než v jiných hrách série, což vás nutí trochu přemýšlet nad nastavením vybavení, gambitů a ostatního. Také je tu známý lootový běhoun, který pohání větší část žánru MMORPG (a mnoho dalších her, například Diablo), nepřátelé shazují součástky, které se dají prodat za hromadu peněz, a občas nějaký speciální předmět. Nikdy to není úplně bezmozkové a je tu dost zajímavých smyček na to, aby vás to vždycky zaujalo.

Jako vždy, největší uspokojení ve Final Fantasy XII plyne z levelování, odemykání nových schopností a získávání nového vybavení – chleba každého RPG. Final Fantasy XII to má a v kombinaci se systémem úkolů podle zvěrokruhu je to hlubší a zajímavější než většina jejích kolegů. V tomto ohledu je Final Fantasy XII jen stěží hrou, která se „hraje sama“, za kterou ji kritici vydávají. Než vůbec vkročíte do bitvy, čeká vás spousta zajímavých rozhodnutí.

V tomto světle působí Final Fantasy XII stále dobře, a dokonce se drží lépe než mnoho jejích kolegů. Opravdu jediným skutečným prvkem, který mi připadá „zastaralý“, je skutečnost, že k rychlému cestování musíte používat těžko dostupné teleportační kameny, což činí některé lovy otravnějšími, než by jinak měly být. Ale na druhou stranu, když tolik lidí vychvaluje přednosti chození po celém Hyrule a Skyrimu, někteří to mohou považovat spíše za vlastnost než za chybu.

Vzniká tak hra s několika opravdu silnými nápady, která ne vždy naplňuje své vznešené ambice, ale přesto dokáže držet pohromadě díky neuvěřitelnému umění, zábavnému obsazení a zajímavému bojovému systému. Když už nic jiného, je jedinečná a už jen díky tomu, že můžete přeskočit cutscény a zrychlit hraní, je mnohem hratelnější než Final Fantasy X, která dnes působí mučivě pomalu.

Poté, co jste Final Fantasy XII poprvé minuli, mám pocit, že spousta lidí přemýšlí, jestli se konečně pustit do Final Fantasy, na kterou čas zapomněl. Sám jako tak trochu bývalý skeptik mohu rozhodně říct: „Ano“. Možná nikdy nebude mít masovou přitažlivost některých svých kolegů, ale je načase, aby se Final Fantasy XII dostalo lásky a pozornosti, kterou si zaslouží.