Ve Florencii, další velké severoitalské republice, přišel klíčový ústavní moment v roce 1293, kdy byla vydána nařízení o spravedlnosti. Ačkoli byly o dva roky později poněkud pozměněny, zachovaly systém, v němž svrchovanost výslovně náležela popolu, elitní třídě složené ze sedmi hlavních cechů neboli arti maggiori – tedy soudců a notářů, calimaly (bankéřů a mezinárodních obchodníků s látkami), směnárníků, obchodníků s hedvábím, lékařů a lékárníků, obchodníků s vlnou a kožešinami. Spolu s dominantními představiteli pěti cechů nižšího postavení (arti medie neboli střední cechy, které tvořili řezníci, ševci, kováři, kameníci a obchodníci s použitým zbožím) se popolo scházelo každé dva měsíce, aby zvolilo šest převorů, kteří vládli Florencii jako nejvyšší soudci.
Za těmito formami se skrývali muži, kteří fakticky vládli, a to příslušníci popolo grasso („tlustého lidu“), složeného z bankéřů a bohatých obchodníků, kteří se hlásili ke straně guelfů. Přesto bylo přežití cechovní vlády v těchto letech často nejisté. Dominantní frakci často rozdělovala ostrá rivalita. A tak se v roce 1302 podařilo „černým“ guelfům ve spojenectví s papežem Bonifácem VIII. vyhnat „bílé“. Mezi bílými guelfy byl v té době Dante (1265-1321), který zastával veřejné funkce. Odsouzen strávit zbytek života ve vyhnanství, napsal La commedia (asi 1308-21), později nazvanou La divina commedia (Božská komedie), jejíž stránky jsou dodnes výmluvným svědectvím o mimořádné tvrdosti domácích konfliktů v těchto letech. Vnější tlaky navíc donutily město přijmout v letech 1313-1322 panství neapolského krále Roberta a poté znovu v letech 1325-1328 Robertova syna Karla Kalábrijského. Pro další trvání obce bylo možná štěstím, že Robert byl příliš zaměstnán svým vlastním královstvím, než aby nad ním zavedl plnou a trvalou kontrolu, a že Karel předčasně zemřel.
I přes tyto politické potíže Florencie pravděpodobně dosáhla v prvních třech desetiletích 14. století vrcholu své prosperity. Počet jejích obyvatel vzrostl na přibližně 95 000 a třetí okruh hradeb, vybudovaný v letech 1284 až 1333, uzavřel území, které město nepřekročilo až do poloviny 19. století. V 90. letech 12. století byla zahájena stavba nové katedrály (Duomo) Santa Maria del Fiore (kopule byla dokončena až v roce 1436) a pevnosti-rezidence Palazzo Vecchio – obou silných symbolů obce, k nimž brzy přibyla třetí, Giottova kampanila.
© Karel Miragaya-EyeEm/Getty Images
Do počátku 40. let 13. století Florencie kralovala dálkovému obchodu a mezinárodnímu bankovnictví. Od té doby zasáhly její hospodářství vážné otřesy, které spolu s neúspěchy ve válce vedly k dalšímu krátkému experimentu se signorskou vládou; v roce 1342 byl na jeden rok jmenován signorem chráněnec krále Roberta, Walter z Brienne, titulární vévoda aténský. Téměř okamžitě po svém nástupu změnil Walter toto udělení na doživotní diktaturu s absolutními pravomocemi. Jeho snaha spojit se s muži z nižších cechů a zneuznaným proletariátem spolu se zavedením bujarého kultu osobnosti však brzy přinesla rozčarování. Povstání v následujícím roce obnovilo, i když v poněkud šířeji založené podobě než dosud, vládu popolo grasso.
Vláda cechů pak trvala prakticky neohroženě až do roku 1378. V tomto roce byl režim svržen nikoliv signorem, ale frakcemi uvnitř vládnoucí třídy, což následně vyvolalo pozoruhodné proletářské povstání Ciompiů. V průmyslu vlněného sukna, který dominoval výrobní ekonomice Florencie, pracovali lanaioli (podnikatelé s vlnou) na systému put-out: zaměstnávali velké množství lidí (podle některých výpočtů 9 000), kteří pracovali ve svých vlastních domech s nástroji dodanými lanaioli a dostávali mzdu za kus. Tito muži a ženy, převážně nekvalifikovaní a polokvalifikovaní, neměli v rámci cechu žádná práva a ve skutečnosti byli vystaveni tvrdé kontrole ze strany cechu. V cechu Arte della lana (vlnařský cech) byl za dodržování kázně zodpovědný „cizí“ úředník, který měl právo bít a dokonce mučit nebo stínat hlavy dělníkům, kteří se dopustili sabotáže a krádeže. Zaměstnanci, kteří byli často zadluženi (často u svých zaměstnavatelů), žili ze dne na den v nejistotě, vydáni napospas obchodnímu cyklu a proměnlivé ceně chleba. Spolu s nimi se v řadách popolo minuto („malého lidu“) nacházeli námezdní dělníci ve stavebnictví, ale také nosiči, zahradníci a chudí a závislí majitelé obchodů. Příležitostně se tito chudí ve Florencii stejně jako v celé Itálii bouřili, když byl nedostatek chleba, ale obvykle byli bezmocní, aby se účinně organizovali proti cechům a vládě – obě tyto instituce mohly ukládat extrémní tresty každému, kdo se vzepřel jejich autoritě.
V podstatě se chudí bouřili pouze na popud příslušníků vládnoucí třídy. Tak tomu bylo i při vzpouře Ciompiů v roce 1378. V červnu toho roku Salvestro de‘ Medici ve snaze zachovat si vlastní moc ve vládě podnítil nižší stavy k útoku na domy svých nepřátel z řad patriciátu. Tato akce, která přišla v době, kdy byl velký počet bývalých vojáků zaměstnán v soukenickém průmyslu, mnozí z nich jako ciompi (kartáči vlny), vyvolala mezi chudinou ostré politické uvědomění. K dělníkům, kteří požadovali změnu, se přidali drobní mistři, kteří byli rozhořčeni svým vyloučením z vlnařského cechu, zruční řemeslníci a drobní obchodníci. Očekávání změn a nespokojenost se vzájemně podporovaly. Ve třetím červencovém týdnu přinesly nové výbuchy násilí, které pravděpodobně podnítil Salvestro, velkolepou změnu: jmenování vládnoucího výboru (balìa) složeného z několika patricijů, převážného počtu malých mistrů a 32 zástupců ciompi. Michele di Lando, předák v továrně na sukno, byl jmenován do balìa jako „praporečník spravedlnosti“.
Během šestitýdenního období své vlády se muži z balìa snažili vyhovět požadavkům povstalců. Balìa schválila vytvoření cechů pro kartáčníky vlny a další dělníky, aby jejich členové získali postavení, zavedla spravedlivější zdanění mezi bohatými a chudými a vyhlásila moratorium na zadlužování. Chudí, rozzlobení pomalým tempem změn, však zůstávali nepokojní. Dne 27. srpna se shromáždil obrovský dav a přistoupil k volbě „osmi svatých Božího lidu“. Poté se vydali na pochod k Palazzo Vecchio s peticí, aby Osm svatých mělo právo vetovat nebo schvalovat všechny zákony. Ale to už byli všichni dočasní spojenci chudých odcizeni duchu vzpoury. Bohatí se postavili na odpor, úplatkem získali na svou stranu Michele di Landu, povolali cechovní milice a vyhnali protestující ze scény.
Normální stav byl obnoven během několika dní. Nové cechy byly zrušeny a chudí se vrátili k bezmoci, která byla v celé Itálii jejich údělem. Podvýživa potlačovala vzpouru, chybělo vedení a omezené obzory jejich života činily jakýkoli ideál lepšího života krátkodobým. Hlavním důsledkem povstání bylo, že na vrcholu společnosti byl zaveden režim, který byl užší a oligarchičtější než ten, který vládl předchozích 30 let.
.