Historie fitness

Ačkoli je všeobecné věnování se fitness do jisté míry moderním trendem, cvičení a obecné fitness praktiky byly používány v řadě kultur v průběhu historie, zejména v řecké kultuře. I bez přihlédnutí k atletům, kteří disciplinovali svá těla pro dosažení vrcholných výkonů na Panhelénských hrách, mnoho městských států podporovalo každého občana, aby nějakým způsobem cvičil. Ačkoli je starověké Řecko pravděpodobně nejdominantnější postavou v historii fitness, obecné fitness mělo pravděpodobně své místo v téměř každé významné kultuře v průběhu dějin. Od počátků rozvoje jógy ve starověké Indii až po intenzivní davové fotbalové sporty ve středověké Evropě – historie fitness a cvičení v jeho nesčetných podobách proniká napříč časem i místem.

Střední a Dálný východ

Některé z našich nejstarších solidních záznamů o cvičení ve starověku leží na Středním a Dálném východě. Jóga, pocházející z Indie nebo někde poblíž, je pravděpodobně jednou z nejstarších zaznamenaných forem cvičení, která byla zaznamenána a která se pravděpodobně praktikovala již 3300 let př. n. l. (i když přesné datum a místo jejího vzniku jsou nejisté). Od svých počátků se tato disciplína těla i mysli rozvětvila do nesčetných podob. Ačkoli se historie jógy skládala převážně z forem zaměřených na duševní a/nebo duchovní zdraví, některé formy, jako například hatha jóga, se zaměřovaly na fyzickou pohodu.

Perský zurkhaneh, druh tělocvičny pocházející ze 4. nebo 5. století našeho letopočtu (s kořeny sahajícími až do 1. tisíciletí př. n. l.), je podobně příkladem této disciplíny těla i mysli. V tomto zařízení se konaly rituální posilovací a kalistenické tréninky, které zahrnovaly zvedání holí, štítů a železných závaží v rytmu bubnu a končily formou zápasu v podřízení. Ačkoli náboženské rituály byly po islámském dobytí Persie počínaje 8. stoletím n. l. vytlačeny od zoroastrismu směrem k islámu, zurkhaneh existují dodnes a slouží jako pozorovatelný stín dávného kusu dějin fitness.

Dávný Dálný východ se může pochlubit i dalším klíčovým záznamem v dějinách fitness: nejstarším záznamem o cvičení předepsaném lékařem. Suśrutovi (nebo Sushrutovi), indickému lékaři ze 6. století př. n. l., se připisuje první doložený případ písemného předpisu cvičení. Doporučoval, aby každodenní cvičení zlepšilo určité aspekty tělesného zdraví, včetně rozvoje svalů, regulace hmotnosti a zdraví zažívacího traktu. Tyto záznamy předcházejí zaznamenaným předpisům Herodika (5. století př. n. l.), řeckého Hippokratova učitele, který rovněž předepisoval cvičení pro zotavení po sportovních zraněních, i když v mnohem vyšší intenzitě než Sušruta.

Středomoří

Starověké Řecko je pravděpodobně nejvýznamnější postavou v historii fitness. V době největšího rozmachu moci a vlivu Sparty přibližně v letech 800 až 600 př. n. l. podstupovali chlapci od 7 let intenzivní fyzický trénink, aby se z nich stali válečníci. Tento výcvik zahrnoval kondiční a bojový trénink spolu se soutěžními atletickými hrami, pravděpodobně včetně míčových sportů, jako byl episkyros. Ve snaze vychovat zdravé matky válečníků musely vedle chlapců trénovat i dívky, které se však neúčastnily společných soutěží. Ve spartské kultuře se od chlapců i dívek, mužů i žen očekávalo, že budou dodržovat zdravou stravu a věnovat se atletickému tréninku jako povinnosti vůči svému městskému státu, což přispívalo k jejich pověsti přísné disciplíny a horlivé snahy o dokonalost.

Tato vysoká úcta k tělesné výchově je snadno patrná ve velké části celé řecké kultury. Olympijské hry (především 776 př. n. l. až 349 n. l.), jeden ze čtyř panhelénských festivalů, byly pravděpodobně vrcholným ztělesněním této úcty. Tato soutěž je bezpochyby nejvýznamnější v dějinách fitness. Stejně jako moderní olympionici museli i účastníci antických olympijských her absolvovat dlouhou dobu náročného tréninku, aby mohli soutěžit. První den festivalu se museli postavit před Diovu sochu v Olympii a odříkat rituální slib, v němž uvedli, že před hrami trénovali nejméně 10 měsíců a zároveň drželi speciální dietu.

Původně se olympijský festival skládal pouze ze stadionu, sprintu v průměru na 200 m (656 stop). V průběhu staletí přibylo několik dalších disciplín. Níže je uveden seznam starověkých olympijských disciplín v pořadí od jejich zavedení do festivalu.

.

Řecké gymnázium, od něhož odvozujeme stejnojmenné anglické slovo, bylo baštou tělesné výchovy. Muži starší 18 let se v těchto institucích mohli věnovat atletickému tréninku pod dohledem a vládou gymnasiarchy, úředníka, který dohlížel na veškerý trénink, hry a akce ve své instituci. Zařízení obvykle zahrnovalo mimo jiné stadion, lázně a palaestru.

Palaestra byla instituce, která sloužila jako jakási zápasnická škola, a to jak samostatně, tak v rámci gymnázia, a byla obvykle spojena s lázněmi bez ohledu na to, zda byla konkrétní škola připojena ke gymnáziu. Tato škola se zaměřovala především na box a zápas a poskytovala svým svěřencům pomůcky, jako jsou boxovací pytle, prášky, oleje a různé atletické vybavení. Mnohé školy měly dokonce prostory pro míčové sporty, například episkyros.

Široká dostupnost tréninkových zařízení byla zčásti způsobena přesvědčením, že tělesná výchova a dobré zdraví patří k povinnostem řeckého občana. Xenofón v 5. století př. n. l. připsal Sokratovi, svému učiteli, následující citát: „Žádný občan nemá právo být amatérem ve věci tělesné výchovy. Jaká je to hanba, když člověk zestárne, aniž by kdy spatřil krásu a sílu, jíž je jeho tělo schopno.“ Podobný názor zopakoval i řecký lékař Hippokrates z 5. století př. n. l.: „Pouhé jídlo člověka neudrží v dobré kondici. Musí také cvičit.“

Římský filozof Seneca mladší v 1. století n. l. v dopise Luklliovi napsal: „Nyní existují krátká a jednoduchá cvičení, která tělo rychle unaví, a tak nám ušetří čas Těmito cvičeními jsou běh, mávání závažím a skákání.“ Nicméně s tím, jak se Řím dostával k moci, vedl opulentní římský životní styl pravděpodobně k poklesu fyzické zdatnosti mezi šlechtou. Ačkoli se někteří z nich pravděpodobně stále věnovali fyzické zdatnosti, o čemž svědčí pokračující existence panhelénských slavností, jako byly olympijské hry, až do 4. století n. l., toto období dějin fitness znamenalo v mezopotámské oblasti úpadek.

Evropská oblast

Ačkoli středověká evropská kultura výslovně nepropagovala cvičení za účelem fyzické zdatnosti, její poměrně rozšířené provozování různých míčových sportů slouží jako raný příklad jedné z nejoblíbenějších forem cvičení v moderní době. Nejpozoruhodnějším z těchto sportů jsou nejrůznější davové fotbalové hry, které se hrály v mnoha regionech (včetně irského caid, velšského cnapan a francouzského la soule). Tyto hry, které se v každé lokalitě praktikovaly s jinými pravidly, zahrnovaly hrací pole rozprostírající se na kilometry v různém terénu a vyžadovaly, aby soutěžící běhali, skákali a šplhali přes přírodní překážky, aby dostali míč do cíle.

Kromě nezbytné vytrvalosti, hbitosti a obratnosti potřebné k přesunu míče na obrovské vzdálenosti museli soutěžící disponovat určitou úrovní síly, aby zvládli potyčky. Vzhledem k tomu, že většina variant umožňovala použití chvatů a zápasnických chvatů v těsné blízkosti, spolu s přidaným chaosem až několika stovek hráčů v jedné rvačce (nebo až jednoho či dvou tisíc v případě cnapanu), očekávalo se, že hráči budou v bojových sportech do jisté míry zkušení. Ačkoli míčové sporty vždy vyžadovaly určitou úroveň atletiky, tyto sporty patřily pravděpodobně k nejbrutálnějším a nejnáročnějším v historii fitness.

.