K výletu na Cape Cod patří seznam památek, které musíte vidět, aktivit, které musíte dělat, a jídel, která musíte jíst. Věci, které je třeba vyřídit, než se vrátíte domů. A pro místní obyvatele existuje podobný seznam v pozadí naší mysli, abychom se ujistili, že léto neodpracujeme, aniž bychom si užili zvláštní věci na Cape Cod.
Památky jsou docela jednoduché: je tu oceán, možná maják, možná památník Pilgrim Monument. Z aktivit je tu pláž, pozorování velryb a samozřejmě minigolf. Pak je tu jídlo, a troufám si s tím bojovat, je to clam chowder, zmrzlina a humr.
Chamder, zmrzlina a humr.
Cham chowder je jasný, hustá polévková směs složená z mnoha lahůdek jak místních (škeble), tak známějších (brambory). I když chowder ochutnáte a nebudete z něj nadšení, nevadí. Většinou je pouhou předehrou k samotnému jídlu, jakýmsi předkrmem, stačí ji odložit a jít dál. Nic se neděje, nic se neděje. Jak bys mohl prohrát?“
To byla záludná otázka, nemůžeš prohrát. Polévka je báječná, diskuse skončila.
Další je zmrzlina. Ve světě, kde je jen málo věcí dokonalých a existuje spousta témat, na kterých se nedá shodnout, je fajn, že existuje taková látka, jako je zmrzlina. Milují ji velmi mladí i staří, napříč všemi hranicemi, zmrzlina vyhovuje většině všech, kteří jsou tolerantní k laktóze.
Množství chutí uspokojí i ty nejnáročnější chuťové buňky, dokonalý letní dezert. A tady na mysu máme jedny z nejlepších zmrzlinářských podniků široko daleko: Mohl bych pokračovat.
A pak je tu ještě Lobster: Four Seas, Cape Cod Creamery, Sundae School, Smitty’s, The Ice Cream Smuggler… mohl bych pokračovat. Polarizující, rozdělující, pro některé je to delikatesa, zatímco pro jiné je to obrovský brouk, který může dýchat pod vodou a rozdrtit nepřítele jediným stiskem svého mohutného, impozantního pařátu.
Ti, kteří mají k humrům nedůvěru, mají pochopitelné obavy. Začněme tím, že v mnoha podnicích s mořskými plody jsou humři při vstupu na očích, v nádrži.
Proč? Kdo z nás by kdy šel do hamburgrárny, která chová ohradu s dobytkem v sousedství jídelny. Mnozí považují za zvláštní pocit jíst tvora, zatímco jeho bratři na vás mohou zírat přes celou místnost a vynášet soudy.
Mnozí by namítli, že koupě živého humra zajišťuje čerstvost jídla. Těch samých lidí bychom se mohli zeptat, zda by si ze stejného důvodu pořídili živou drůbež?
Lobster je také stěží odpočinkové nebo důstojné jídlo. Jsou tu tvrdé krunýře, které je třeba rozbít, a primitivní nástroje, jimiž lze oddělit všechny jedlé části od tlustého exoskeletu. Je tam spousta humří šťávy a odporných vnitřností, které létají kolem a vyžadují, aby si konzument nasadil velmi ponižující bryndák, aby se chránil před střepy.
A za privilegium takového ponižujícího zážitku se musí také dost zaplatit. Ceny se liší, ale spotřebitel může očekávat, že za libru humřího masa zaplatí asi 55 dolarů. Pro srovnání, slušný steak stojí asi 11 dolarů za libru, losos asi 13 dolarů.
Lobster také nebyl vždy tak vysoce ceněn.
Ve skutečnosti, když evropští osadníci poprvé přišli na tento krásný kontinent, humři byli tak hojní, že se hromadili podél pobřeží. Naši předkové – neviděli důvod, proč by měl člověk konzumovat tak pracný a nevhodný vodní brouk – se raději rozhodli používat korýše jako hnojivo pro své plodiny a jako návnadu při honbě za slušnějšími mořskými plody. Všeobecně se jim říkalo „mořští švábi“.
Přebytek vedl k tomu, že se z nich stalo něco jako jídlo chudých. Umožňovaly znevýhodněnému obyvatelstvu zdroj bílkovin mimo kvalitnější a dražší hovězí maso, ryby nebo drůbež. Ve skutečnosti se právě maso humrů, za které dnes platíme skrz naskrz, kdysi používalo k výživě otroků a vězňů v regionu. Byl to ekvivalent dnešních kazících se produktů nebo den starého pečiva.
Před necelým půldruhým stoletím se situace začala měnit. S tím, jak se transkontinentální železnice stávala dostupnější, začínali na východním pobřeží – a na Cape Cod – přicházet turisté, kteří se měli stát jejich životodárnou silou.
S přílivem konzumentů, kteří zapomínali na přemíru humrů, se z nich stala lahůdka, pochoutka, která nebyla dostupná doma v Ohiu, Illinois nebo Oklahomě. A ti ho snědli – slovní hříčka byla naprosto záměrná.
V 80. letech 19. století si restaurace a trhy mohly dovolit zvýšit ceny. Takže do druhé světové války byl humr považován za delikatesu a v důsledku toho se to, co bylo kdysi jídlem chudých, stalo cenově dostupným pouze pro vyšší vrstvy.
V důsledku nově nabytého uznání pro humra udělali rybáři to, co rybáři dělají, vylovili jich celé tuny. Ironickým obratem se tak kdysi přemnožený mořský šváb stával stále vzácnějším, a tím i cennějším.
V posledních dvou desetiletích úlovky humrů v regionu prudce klesají, což znamená, že ceny budou pravděpodobně i nadále stoupat, což zase znamená, že v příštích letech se tato komplikovaná kuchyně, kdysi vhodná jen pro hnojiva a trestance, pravděpodobně stane ještě více základem vyšší třídy.
No, alespoň budeme mít vždycky zmrzlinu.
Podle Davida Beattyho
.