O tématu
Druhý ročník Tbiliského bienále architektury, které je koncipováno pod názvem „Co máme společného“, navrhuje blíže se podívat na pojem pospolitosti v naší stále více individualizované a fragmentované společnosti. Definici pospolitosti bychom rádi prozkoumali a promítli do naší městské struktury. Po dramatickém rozpadu Sovětského svazu přibylo na mapě světa několik sotva uznaných zemí. Tyto nově zrozené „postsocialistické“ státy musely projít nevyhnutelnou, ale bolestivou transformací od plánovaného k tržnímu hospodářství – ekonomickým přechodem, který se projevil jak v kulturních normách města, tak v jeho městské struktuře. „Kolektivně“ organizovaná společnost se stále více individualizovala, plánované městské prostory se měnily ve více fragmentované a rozdělené. Celý proces urbanistické a socioekonomické transformace jako by zapomněl na pocit společného prostoru a kolektivity. Prostory společného obývání a kolektivního užívání se staly převážně infrastrukturními, které se proměnily v místa přechodu a nepřerušené funkčnosti.
Pojmem „commons“ se sjednocují otevřené zdroje jakéhokoli druhu: přírodní, kulturní, prostorové, materiální i nemateriální – jejichž vlastnictví a přístup jsou sdílené. Commons však také znamená soubor praktik, které tyto zdroje řídí a udržují, a jako takové musí být zachovány. Rychlý přechod Gruzie k neoliberálnímu politickému systému v 90. letech 20. století vedl k novému chápání těchto commons – zdrojů, které se otevřely komodifikaci a individualizaci.
Aktivistická hnutí za právo na město nám připomínají, že commons musí být znovu získány jako omezené zdroje, které musí být udržovány, ošetřovány a spravovány komunitami a profesionály.
Architekti, urbanisté a státní instituce hrají zásadní roli při udržování prostorových commons, a to nikde jinde než v Tbilisi.
V naší místní realitě byla postsovětská prostorová, politická a sociální transformace doprovázena mnoha novými chápáními a urbanistickým slovníkem. Chápání společného prostoru se vyvinulo ve velmi složitou problematiku. Zpochybněním pojmu „společný“ bychom se chtěli zabývat několika vrstvami městských prostorů v Tbilisi a zkoumat vnitřní a vnější, materiální a imaginární prostřednictvím zkoumání významu transformačního procesu a důsledků, které měl na společné prostory. Schodiště, sousedské terasy, prahy, střechy obytných bloků, veřejné parky a náměstí, zřídka nebo vůbec nevyužívané veřejné/soukromé budovy, sdílené samosprávné otevřené prostory – to vše patří k počátkům „společného“ městského slovníku, který se pokusíme obohatit, studovat a zkoumat v různých rovinách prostřednictvím pochopení vlastnických struktur, sledování politických důsledků transformace „společného“ prostoru, každodenních prostorových společných praktik, prostorů odporu a mnoha dalších.
.jpg)
Mezitím – COVID 19
Při práci na druhém ročníku Tbiliského bienále architektury otázkou „co máme společného?“ jsme k našemu překvapení odpovědi našli mnohem dříve. S náhlými změnami v našich životech, k nimž došlo v důsledku probíhající pandemie, se ukázalo, že společných věcí máme ve skutečnosti mnohem více. Na druhou stranu je důležité poznamenat, že pandemie odhaluje a prohlubuje existující nerovnosti ve světě.
.