Houston – Jejich původním posláním je utěšovat trpící, ale katolické farnosti stále častěji hrají roli agentur pomoci pro Latinoameričany, kteří se cítí ztraceni a bez prostředků.
Při absenci jiných struktur, které by chránily nebo podávaly pomocnou ruku nejpostiženějším členům hispánské komunity, se náboženské a příbuzné agentury stávají průvodci v otázkách od toho, jak si najít práci, až po to, jak získat jídlo a oblečení v době nouze.
Jedním z hlavních důvodů je podle odborníků politické klima vůči lidem bez dokladů, kteří se ze strachu z identifikace raději drží dál od jiných center pomoci.
„V komunitě je rozhodně mnohem více strachu… lidé se bojí obrátit jinam, protože si myslí, že by mohli být zadrženi a deportováni,“ vysvětluje diakon Sam Dunning, ředitel Úřadu pro spravedlnost a mír arcidiecéze Galveston-Houston, který řídí katolické církevní aktivity v Galvestonu a Houstonu.
Ale když přijdou do katolické církve, říká Dunning, „vědí, že naším posláním je pomáhat všem a že na jejich imigračním statusu nezáleží“.
Mark Zwick (vlevo), zakladatel Casa Juan Diego, pomáhá Delfině Pereyda a její dceři Saře.
Nervovým centrem hledání pomoci pro mnoho chudých latinskoamerických přistěhovalců jsou farnosti, jako je Svatý Duch (na snímku) v oblasti Gulfton.
Skupina církví různých denominací v Houstonu v čele s katolickým kardinálem Danielem DiNardem navíc v posledních měsících několikrát veřejně vyjádřila požadavek, aby Washington jednou provždy provedl imigrační reformu, čímž se stala hlavními zastánci osob bez dokladů.
Pro Stephena Klineberga, houstonského akademika a odborníka na imigraci, je praktické hledání útočiště v katolické církvi v Houstonu částečně způsobeno tím, že „vláda je mnohem tvrdší vůči zaměstnavatelům, kteří zaměstnávají přistěhovalce bez dokladů, na hranicích je mnohem silnější přítomnost imigračních agentů, a dokonce některé speciální operace vyústily v razie … to vše snižuje možnosti těch, kteří nemají legální status … jsou ve stavu nejistoty“.
Kam jinam se mohou obrátit, aby získali pomoc, kterou potřebují?“ říká ředitel Kinderova institutu pro městský výzkum a profesor sociologie na Riceově univerzitě.
Benchmark
Něco takového se stalo Santosu Hernándezovi, který přišel do Houstonu před čtyřmi lety.
V Guatemale zanechal své čtyři děti a manželku a stejně jako mnoho dalších přistěhovalců přišel bez dokladů, aniž by znal místní kulturu nebo jazyk.
Osamělost a pocit ztráty vedly podle jeho slov k depresi, která následně vedla k alkoholismu.
V důsledku toho Hernández přišel o některá zaměstnání, která si našel, a nakonec skončil v katolickém kostele Svatého Ducha, který je středem zájmu mnoha dalších přistěhovalců jako on.
„Protože jsme neměli jak vyjít, ani jak získat vízum pro rodinu… člověk neví, co má dělat… je zoufalý… ale církev pro mě byla velkou posilou,“ říká osmačtyřicetiletý Guatemalec.
Hernández říká, že nebýt ruky, kterou mu podal Duch svatý, pravděpodobně by skončil špatně nebo by se vzdal toho, že si tu zařídí život.
Ve farnosti mu nejprve poskytli jídlo, odkázali ho na další agentury, kde mohl najít pomoc při hledání zaměstnání, a v duchovní skupině pochopil, že není jediným přistěhovalcem, který se cítí zoufalý.
Podle duchovních Svatého Ducha je Hernandez součástí rostoucí skupiny přistěhovalců, kteří se obracejí na církev s prosbou o pomoc, a to nejen duchovní, ale zejména materiální.
Farnost Svatého Ducha na jihozápadě města se nachází v jedné z oblastí s největší koncentrací nedávných přistěhovalců, v Gulftonu, a její farnost tvoří z 80 procent Hispánci.
Je to ostatně jediná farnost v Houstonu, která už sedm let nabízí denně mši ve španělštině.
„Každý víkend přichází na naše mše přibližně 5 000 lidí… většina z nich jsou Hispánci,“ říká otec Goyo May, jeden z farních kněží.
Více potřebných
„Z naší zkušenosti víme, že nyní je mnohem více lidí, kteří kvůli ekonomice nemají práci nebo už nemají stejný plat. Dostávají méně peněz,“ vysvětluje kněz s odkazem na nárůst základních potřeb imigrantů.
Krátce řečeno, říká May, každý týden se na farnost obrátí nejméně pět rodin nebo jednotlivců z řad imigrantů s žádostí o nějakou finanční pomoc.
Diakon Dunning však zdůrazňuje, že dalším důvodem, proč se církve staly centry pomoci v základních potřebách, je skutečnost, že komunita přistěhovalců bez dokladů nemá nárok na finanční pomoc ani na státní sociální služby a musí se obracet na organizace, kterým důvěřuje.
„Vždy jsme poskytovali tyto služby, ale v poslední době jich určitě přibývá…,“ přiznává Dunningová.
„V katolické církvi nediskriminujeme. Nemusí být katolíky, aby se jim dostalo pomoci. Pokud potřebují pomoc, pokusíme se jim ji poskytnout.“
Půjdeme příkladem
Koneckonců došlo k situaci, kdy církve vedou všechny ostatní agentury a dokonce i federální vládu v poskytování účinné a přiměřené podpory imigrantům, říká Klineberg.
„Zejména v katolické církvi existuje silné náboženské poselství o úctě k cizincům…,“ upozorňuje sociolog.
„Sami o sobě jsme všichni na tomto světě cizinci, a proto (farnosti) převzaly tak důležitou roli v životě těchto lidí… máme rozbitý, zcela nefunkční imigrační systém, a…. církve jsou první, kdo nás na to svým příkladem upozorňují“, dodává.
Tuto pomoc ne vždy poskytuje sama farnost. V mnoha případech, jako je tomu v případě Svatého Ducha a dalších, církve odkazují přistěhovalce na jiné místní agentury, s nimiž mají úzké vztahy a které mají zdroje pro poskytnutí konkrétní pomoci.
To je případ Casa Juan Diego.
Tato organizace, která není církví, je centrem pomoci se silnými katolickými vazbami a nabízí vše od duchovní a emocionální podpory až po praktické záležitosti, jako je přístřeší, jídlo a poradenství.
Podle Marka Zwicka, zakladatele Casa Juan Diego, se počet lidí, které jeho agentura přijímá, za posledních pět let zvýšil o 33 procent. Organizace, která má také útulky, patří mezi ty, které farnosti nejvíce doporučují latinskoamerickým přistěhovalcům.
Jen v oblasti dodávek jídla rodinám Casa Juan Diego obslouží týdně o 100 lidí více než před pěti lety, dodává Zwick.
Organizace dodává jídlo 400 lidem týdně, 100 jich ubytuje ve svých útulcích a poskytuje finanční pomoc ve výši 600 až 800 měsíčně přibližně 70 místním rodinám; všechny jsou bez dokladů.
Dalším narůstajícím problémem jsou podle Zwicka ženy, které po deportaci manžela začínají od nuly.
Casa Juan Diego podle něj přijme nejméně jednu takovou rodinu týdně, kterou tvoří matka s dětmi oddělená od hlavy domácnosti.
Takové případy nebo matky samoživitelky s dětmi mohou v útulcích organizace zůstat tak dlouho, jak potřebují.
„Jsme v Houstonu už 31 let a změny v populaci jsou pro nás velmi patrné…,“ uvažuje Zwuick. „Potřeby se změnily, protože v komunitě panuje větší strach a je mnohem těžší získat pomoc od vlády a dalších agentur, pokud nemáte legální status.“
Jedni od druhých
Přesně toho si všimla Marcela Segovia.
Je členkou a zaměstnankyní kostela Svatého Ducha a od svého příchodu ze Salvadoru před 15 lety zaznamenala nárůst počtu lidí, kteří se na farnost obracejí.
Pro matku dvou dcer, dnes již dospělých, byl Svatý Duch v průběhu let také zdrojem podpory.
Když opustila svou zemi, zanechala zde dvě dcery ve věku do 10 let a cítila se velmi sklíčená. Duch svatý jí umožnil pracovat jako dobrovolnice, začlenil ji do duchovních skupin a nakonec jí poskytl práci sekretářky ve farnosti.
Farnost jí také pomohla vyřídit právní dokumenty, aby se během amnestie v roce 1987 mohla stát občankou USA, a sponzorovala ji jako zaměstnance.
Nyní je to ona, kdo přijímá imigranty hledající pomoc.
„Jako všichni migranti jsem měla své problémy, ale vždy jsem hledala způsoby, jak je překonat,“ uzavírá Segovia.
www.JuanofWords.com
.