THE LYRIC ESSAY
(Více informací najdete v našem přetisku článku „Seneca Review Promotes Lyric Essay“ z časopisu Poets & Writers Magazine).
S podzimním číslem roku 1997 začala Seneca Review publikovat to, co jsme se rozhodli nazývat lyrickým esejem. Nedávný rozmach tvůrčí literatury faktu a osobní eseje přinesl fascinující subžánr, který se pohybuje na pomezí eseje a lyrické básně. Tyto „poetické eseje“ nebo „esejistické básně“ dávají přednost umělecké stránce před sdělováním informací. Opouštějí narativní linii, diskurzivní logiku a umění přesvědčovat ve prospěch idiosynkratické meditace.
Lyrický esej se podílí na básni svou hutností a tvarovostí, destilací myšlenek a hudebností jazyka. Na eseji se podílí svou vahou, zjevnou touhou zabývat se fakty, splývá v ní věrnost skutečnosti s vášní pro imaginativní formu.
Lyrický esej nevysvětluje. Může pouze zmiňovat. Jak říká Helen Vendlerová o lyrické básni: „Záleží na mezerách. . . . Je spíše sugestivní než vyčerpávající“. Může se pohybovat na základě asociací, přeskakovat z jedné myšlenkové cesty na druhou prostřednictvím obrazů nebo konotací, postupovat pomocí juxtapozice nebo boční básnické logiky. Obecně je krátká, stručná a úderná jako báseň v próze. Může však kličkovat a využívat i jiné žánry, pokud slouží svému účelu: rekombinuje, zkouší postupy beletrie, dramatu, žurnalistiky, písně a filmu.
Vzhledem ke svému žánrovému prolínání lyrický esej často vzniká po fragmentech, utváří se mozaikovitě – jeho význam je patrný, až když se člověk zastaví a vidí ho celý. Příběhy, které vypráví, nemusí být víc než metafory. Nebo se bez příběhu může spirálovitě stáčet do sebe, kroužit kolem jádra jediného obrazu či myšlenky, bez vyvrcholení, bez parafrázovatelného tématu. Lyrický esej pronásleduje své téma jako lom, ale nikdy se nespokojí s pouhým vysvětlením nebo vyznáním. Objasňuje prostřednictvím tance vlastního hloubání.
Věrný onomu původnímu smyslu eseje jako zkoušky nebo hledání, pokusu o nalezení smyslu, vydává se lyrický esej na neznámou cestu propletenými sítěmi myšlenek, okolností a jazyka – na honbu bez předem známého závěru, na cestu, která může pisatele ještě zanechat na pochybách. Ačkoli je přežívající, ponechává kousky zkušenosti nestrávené a mlčenlivé a vybízí čtenáře ke spoluinterpretaci. Jeho hlas, vyslovený ze soukromí, které odposloucháváme a do něhož vstupujeme, má intimitu, kterou jsme si zvykli očekávat od osobního eseje. V lyrickém eseji je však hlas často zdrženlivější, téměř stydlivý, vědomý si komplimentu, který skládá čtenáři prostřednictvím nedořečenosti.
Co posunulo esej tak blízko k poezii? Možná nás k lyrice nyní přitahuje to, že se nám zdá méně možné (a přínosné) přistupovat ke světu předními dveřmi, skrze mýtus objektivity. Životnost faktu se zkracuje, podobnost se často zdá být objevnější než pravdivost. Obracíme se k umělci, aby z bombardování zkušeností rekonstruoval smysl, aby šokoval, vzrušil, ztišil hluk a připoutal naši pozornost.
Obracíme se k lyrickému eseji – s jeho tvárností, vynalézavostí, bezprostředností, složitostí a využitím básnického jazyka -, aby nám poskytl nový způsob zhudebňování světa. Musíme však být ochotni vydat se s těmito autory na uměleckou dráhu, udržet rovnováhu na jejich někdy závratných vedlejších cestách. Anne Carsonová ve své eseji o lyrice „Proč jsem se probudil osamělý mezi spícími“ (publikováno v Seneca Review Vol. XXVII, no. 2) cituje Paula Celana. To, co říká o básni, by se dalo dobře říci i o lyrickém eseji:
Báseň se drží na svém vlastním okraji….. Báseň je osamělá. Je osamělá a na cestě. Její autor s ní zůstává.
Jestliže je čtenář ochoten se po těchto okrajích projít, lze nalézt nové světy.
–Deborah Tallová, editorka a John D’Agata, zástupce editora pro lyrické eseje
.