Když se lidé ve Spojených státech začali v 19. století ve velkém stěhovat na západ, vláda se ocitla před problémem. Aby vláda nalákala bílé občany a přistěhovalce k tomu, aby riskovali vše, co vlastní, a usadili se v západních teritoriích, potřebovala něco nabídnout, a tak nabízela půdu za velmi nízkou cenu nebo zcela zdarma. Tyto pozemky však již byly obsazeny původními obyvateli Ameriky, kteří na nich žili po mnoho generací.
Stejně jako na jiné skupiny v historii se na původní obyvatele Ameriky pohlíželo s předsudky. Byli považováni za méněcenné vůči bělochům a bylo s nimi zacházeno nespravedlivě. Federální vláda na ně pohlížela nejen jako na jednotlivé lidi, ale také jako na kmenové národy. Obecně byla práva původních obyvatel Ameriky určována spíše na základě kmenové příslušnosti než na individuálním základě. Kmenová příslušnost byla základním kamenem, na kterém byla postavena kultura původních Američanů.
Ačkoli vláda často jednala na základě smluv (formálních dohod), ne vždy dodržovala jejich podmínky. Ve druhé polovině devatenáctého století měly porušené smlouvy za následek zajetí většiny indiánských kmenů. Byla jim odebrána půda a byli nuceni žít v indiánských rezervacích. Vláda na ně nadále pohlížela převážně jako na kmeny, nikoli jako na jednotlivce, ačkoli toto postavení dávalo původním Američanům částečnou kontrolu nad zákony, které se jich týkaly.
Federální vláda si uvědomovala, že původní Američané čerpají sílu ze svých kmenových vazeb a příslušnosti. Dne 3. března 1871 byl přijat zákon o indiánských prostředcích. Tento zákon ukončil uzavírání smluv mezi kmeny a federální vládou. Domorodí Američané byli zbaveni své moci a síly, protože od tohoto okamžiku byli považováni pouze za jednotlivce. Tím se zvýšila moc a autorita vlády a byl to další krok k likvidaci kmenového způsobu života původních obyvatel Ameriky.