V prvních letech 15. století byla vláda Francie v naprostém rozkladu. Anglický král útočil ve snaze zmocnit se trůnu. Francouzský král Karel VI. trpěl vysilujícími epizodami duševní nestability. Různé francouzské frakce, Armagnaci, kteří podporovali vévodu Orleánského, a Burgunďané mezi sebou bojovali o kontrolu nad trůnem a francouzskou pokladnou. Uprostřed tohoto konfliktu měla královna Isabeau Bavorská působit jako prostředník mezi válčícími stranami. Byla také zodpovědná za péči o své děti, zejména o syny, kteří byli následníky trůnu. Byl to nelehký úkol.
Elisabeth von Wittelsbach se narodila kolem roku 1370 v Mnichově v mocném německém státě Bavorsko. Byla dcerou Štěpána III, který vládl jako bavorsko-ingolstadtský vévoda v letech 1375-1413. Její matkou byla Taddea Visconti, dcera milánského Bernaba Viscontiho, jednoho z vládnoucích rodů Lombardie. O jejích dětských letech toho moc nevíme, ale dostalo se jí vzdělání hodného jejího postavení. Alžbětina rodina měla k sobě blízko. Matka jí zemřela, když jí bylo jedenáct let, a každoročně se s otcem účastnila zádušních mší za matku. Alžběta měla také dobrý vztah se svým bratrem Ludvíkem.
Kronikáři si v podrobnostech o Alžbětině povaze i vzhledu protiřečí. Popisují ji jako vysokou a světlovlasou, ale uvádí se také, že byla malá a brunetka. Říká se, že byla krásná a hypnotická, ale také se popisuje, že byla tak obézní, že byla mrzák. Nikdy neztratila svůj německý přízvuk, což vedlo k tomu, že se na ni lidé u francouzského dvora dívali s podezřením.
Francouzi toužili po spojenectví se Svatou říší římskou proti útočícím Angličanům. V roce 1383 vydal Karel VI. výzvu k pomoci mezi Nízkými zeměmi, které byly pod vlivem Filipa Smělého, burgundského vévody. Na výzvu o pomoc odpověděl Fridrich, bratr Alžbětina otce. Francouzi se Fridricha zeptali, zda má dcery vhodné k provdání za krále. Neměl, ale přihlásil se s krásnou dospívající dcerou svého bratra.
O sňatku se znovu jednalo v dubnu 1385. Král Karel, kterému tehdy bylo sedmnáct let, byl pohledný, atletický mladík, který si liboval v rytířských kláních a lovu a toužil se oženit. Filip Burgundský začal zprostředkovávat sňatek mezi Alžbětou a Karlem ve snaze upevnit spojenectví se Svatou říší římskou a upevnit a podpořit svůj vlastní rostoucí vliv v Nízkých zemích. Když se o Alžbětině sňatku jednalo, její otec se zdráhal poslat ji, aby si ji francouzský král prohlédl nahou jako potenciální nevěstu, což bylo v té době obvyklé. Váhal a ustoupil až poté, co bylo dohodnuto, že nikdo, včetně Alžběty, nebude informován o skutečném účelu její návštěvy. Alžbětě bylo řečeno, že jede na pouť do Amiens.
Alžbětin strýc Fridrich ji doprovázel do Hainaultu, kde strávila nějaký čas v domě svého prastrýce vévody Alberta I. Jeho manželka Markéta začala pracovat na tom, aby Alžbětu poučila o etiketě francouzského dvora. Rychle odstranila Alžbětin bavorský styl oblékání a nahradila jej elegantnějším francouzským stylem. Alžběta se to velmi rychle naučila a 13. července 1385 se vydala na setkání s Karlem, kam dorazila 17. července do Amiensu.
Kronikář Jean Froissart popsal setkání slovy, že Alžběta stála při prohlídce zcela oblečená a dokonale nehybná. Bylo domluveno, že pokud vše půjde dobře, pár se vezme v Arrasu. Bez ohledu na nejasnosti kronikářů ohledně jejího vzhledu se Karlovi zdála Isabeau tak krásná, že trval na okamžitém sňatku. Svatba se konala o tři dny později. Alžbětino jméno bylo změněno na francouzsky znějící Isabeau.
Den po svatbě Karel odjel na tažení proti Angličanům, zatímco Isabeau odešla žít ke Karlově pratetě Blanche, vévodkyni orleánské, která ji naučila dvorským rituálům a tradicím. Isabeau se poté přestěhovala na zámek Vincennes, kde ji Karel často navštěvoval. Ten se stal jejím oblíbeným domovem. V prvních letech manželství ji Karel zahrnoval dary. Isabeauin bratr Ludvík přijel na francouzský dvůr a ona tam podporovala jeho kariéru a zařídila mu dva samostatné sňatky s francouzskými vdovami. Její otec za ní v prvních letech její vlády poslal minstrela. Stala se mecenáškou umění a byla známá svou zbožností.
Izabela byla korunována a pomazána 23. srpna 1389 v katedrále Notre Dame. Korunovaci provázel bohatý průvod pařížskými ulicemi, který trval celý den. Po obřadu následoval další extravagantní průvod a honosná hostina. Isabeau, která byla v té době v sedmém měsíci těhotenství, první den slavností málem omdlela horkem.
Isabeau měla mnoho dětí počínaje zářím roku 1386, kdy se jí narodil syn Karel. Ten zemřel o tři měsíce později. V červnu 1388 se narodila dcera Jeanne, která však o dva roky později zemřela. Jejím třetím dítětem byla dcera Isabella, která se v sedmi letech provdala za anglického krále Richarda II. Další dcera Johanka se narodila v roce 1391 a měla přežít a provdat se za Jana VI. vévodu bretaňského. Další syn jménem Karel se narodil v únoru 1392, ale zemřel ve věku osmi let na zhoubnou nemoc. Z historických pramenů vyplývá, že Isabeau měla své děti během jejich dětství ve své blízkosti a umožňovala jim cestovat s ní. Psala svým dětem dopisy, kupovala jim dárky a zbožné texty a vzdělávala své dcery.
Počáteční léta Karlovy vlády ovládlo několik šlechticů, kteří působili jako regenti. Regenti se více než o politiku zajímali o vlastní propagaci. Isabeau si rychle osvojila autoritu prostředníka mezi bojujícími frakcemi u dvora. Byla spojencem Filipa Burgundského, ale dokázala udržovat styky i s jeho nepřáteli. Zdá se, že svou autoritu využívala uvážlivě a projevovala charisma.
Karel v roce 1388 regenty odvolal. Na jejich místa jmenoval schopné a respektované muže z doby vlády svého otce. Ti obnovili pořádek a Karlova vláda byla úspěšná až do osudného srpnového dne roku 1392. Isabein život se měl navždy změnit. U Karla se začaly projevovat známky psychózy s krátkými záchvaty. V srpnu však dostal poblíž Le Mans děsivý záchvat horečky. Napadl svého bratra Ludvíka Orleánského spolu s několika domácími rytíři. Útok skončil smrtí čtyř mužů. Poté upadl do kómatu, které trvalo čtyři dny. Karlovi strýcové se chopili moci jako regenti a odvolali královu dosavadní radu.
K jeho ošetření byl povolán uznávaný lékař. Jeho horečka ustoupila, nabyl vědomí a v září se vrátil do Paříže. V červnu následujícího roku prodělal druhý těžký záchvat, který mu asi na šest měsíců zabránil vykonávat královské povinnosti. Na dalších dvacet let se vytvořil vzorec, kdy kolísal mezi obdobími šílenství a jasnozřivosti.
Po prvním záchvatu Karel zařídil, aby se Isabeau stala spoluopatrovnicí dauphina a ostatních královských dětí. O své povinnosti se dělila s burgundskými, berryjskými a bourbonskými vévody a svým bratrem Ludvíkem. Pokud by Karel zemřel před dosažením plnoletosti svého syna, měl se regentem stát jeho strýc Ludvík Orleánský. Ludvík by tvrdil, že jeho regentské pravomoci se rozšíří i na dobu, kdy Karel nebude schopen vládnout během své nemoci. To zpochybňoval burgundský vévoda, který se považoval za hlavu vlády v nepřítomnosti krále.
Král občas projevoval vůči Isabeau násilí. O její věrnosti svědčí i to, že s ním spala, když byl při smyslech. Po nástupu jeho nemoci mu porodila další děti. V létě roku 1393 se mu narodila dcera Marie. Ve čtyřech letech byla Marie poslána do kláštera, kde se stala převorkou. V únoru 1395 se narodila dcera Michelle. Ta se dožila sňatku s Filipem Dobrým, burgundským vévodou. V roce 1397 se jí narodil syn Ludvík. Zemřel v roce 1415. V srpnu 1398 se narodil syn Jan. Oženil se s Jacqueline, hraběnkou z Hainault, ale zemřel bezdětný v roce 1417.
Isabeauovým desátým dítětem byla dcera jménem Catherine. Ta se dožila sňatku s anglickým králem Jindřichem V. a měla dítě, které se stalo králem Jindřichem VI. Po Jindřichově smrti se provdala za Owena Tudora. Její syn Edmund Tudor byl otcem muže, který se nakonec stal králem Jindřichem VII. a zakladatelem dynastie anglických králů Tudorovců. Další Isabein syn Charles se narodil v únoru roku 1403. Zdědil francouzský trůn a vládl jako Karel VII. Poslední Isabeino dítě, syn jménem Filip, se narodil v roce 1407, ale žil jen několik hodin. Isabeau zůstala v kontaktu s těmi dětmi, které se provdaly a opustily domov.
Karlova období nemoci byla pro Isabeau obtížná. V jednu chvíli Isabeau přestěhovala své sídlo do Hôtel Babette. Byla obviněna, že ho opustila, ale její život s ním v době jeho nemoci musel být nesnesitelný. V roce 1405 bylo považováno za rozumné zajistit Karlovi milenku. Stalo se tak s Isabeauiným souhlasem.
V březnu 1402 Karel pověřil Isabeau funkcí rozhodčího mezi frakčními vévody. V červenci ji pověřil vedením královské rady v době své nepřítomnosti. Filip Burgundský zemřel v roce 1404, ale na otcovo místo přijel jeho syn Jan Neohrožený. Tím se rozpoutal boj o vládu nad korunou a jejími zdroji a o fyzickou kontrolu nad dauphinem mezi Ludvíkem Orleánským, Janem a královnou Isabeau. Spory a vendety z tohoto boje se v podstatě rozpadly v občanskou válku. Orleánský vévoda byl v listopadu 1407 zavražděn agenty Jana Neohroženého. Od roku 1409 do roku 1413 jí byl Jan a jeho spojenci prospěšní. V letech 1413 až 1415 se s Isabeau spojili Ludvíkovi stoupenci včetně jejího nejmladšího syna Karla.
Sám Jan Neohrožený byl v září 1419 zavražděn radními dauphina Karla. Zatímco tyto strany bojovaly, Jindřich V. projížděl Francií a získával území za pochodu. V jednu chvíli byla Isabeau uvězněna v Tours, její domácnost byla rozpuštěna, veškerý osobní majetek zkonfiskován a byla oddělena od svých dvorních dam a od zbytku svých dětí. Nakonec nový burgundský vévoda uzavřel mír s Anglií a bylo nevyhnutelné, aby Karel a Isabeau na tyto podmínky přistoupili. Výsledkem byla smlouva z Troyes z 21. května 1420. Karel se podpisu smlouvy nemohl zúčastnit, a tak se Isabeau postavila na jeho místo.
Smlouva nerozdělila Francii, ale stanovila, že Karel VI. zůstane králem a Jindřich V. bude jeho regentem a dědicem. Syn Karla a Isabeau dauphin Karel byl vyděděn. Isabeau měla žít v Paříži ovládané Angličany. Jindřich V. by se po smrti Karla VI. stal králem a francouzský trůn by přešel na Jindřichovy dědice. Jindřich se měl oženit s Isabeau a Karlovou dcerou Kateřinou. Podle teorie měly být Anglie i Francie spravovány odděleně podle vlastních zvyklostí a zákonů, ale vládnout jim měl jeden muž.
Karel VI. zemřel v říjnu 1422. Anglický král Jindřich V. zemřel na začátku téhož roku a jeho nezletilý syn Jindřich VI. byl prohlášen francouzským králem. Isabeau žila v Paříži, pravděpodobně v degradovaném stavu. Začalo se proslýchat, že Isabeau byla promiskuitní a měla mnoho milenců. Další zvěsti hovořily o tom, že její vyděděný syn není legitimní. V roce 1429 odešla Isabeau na odpočinek a žila v Hôtel St. Pol s druhou manželkou svého bratra. Tam také v roce 1435 zemřela a byl jí vypraven státní pohřeb.
Isabeau byla předmětem litanie útoků na její osobu nejprve ze strany Burgundů a později ze strany proanglických. Byla nucena několikrát zaujmout a změnit stranu, což ji činilo slabou a nerozhodnou. Její syn byl vzpurný a pracoval proti ní. Její vystoupení při podpisu smlouvy z Troyes ji vystavilo obvinění, že vyděděním syna ve prospěch anglického krále zapřisáhla Francii. Byla obviňována z cizoložství, obezity, chamtivosti, příliš okázalého oblékání, rozhazovačnosti a extravagance, z toho, že zůstávala na večírcích až do pozdních nočních hodin a zanedbávala své děti. Během manželovy nemoci už nedokázala držet krok s jeho sexuálními požadavky a nebezpečným chováním. Když bylo rozhodnuto zajistit Karlovi oficiální milenku, byla obviněna, že opustila svého manžela, aby získala moc, a že se oddává dekadentnímu a nemravnému životu. Tato obvinění pocházela od jejích politických nepřátel a měla pronásledovat její odkaz po celá staletí.
Ve dvacátém století začali historici zkoumat historické důkazy o Isabeině vládě a dospěli ke zcela jiným závěrům o jejím charakteru. Rachel Gibbonsová a Tracy Adams (viz odkazy níže) přehodnotily její pověst a zprostily ji mnoha obvinění. R. C. Famiglietti ji skutečně označuje za dokonalou manželku. Isabeau dělala to nejlepší, co mohla, za mimořádně obtížných okolností. Její syn Karel nakonec s pomocí Johanky z Arku přece jen získal zpět francouzský trůn a za vlády Isabeauina vnuka Ludvíka XI. se Francie začala konsolidovat a získávat národní identitu.
Další čtení: „The Life and Afterlife of Isabeau of Bavaria“ od Tracy Adams, „Tales of the Marriage Bed from Medieval France (1300-1500)“ od R. C. Famiglietti, „The Hundred Years War: A People’s History“ od David Green, Rachel Gibbons (1996). Isabeau Bavorská, francouzská královna (1385-1422): The Creations of an Historical Villainess (The Alexander Prize Essay). Transactions of the Royal Historical Society, 6, s. 51-73 doi: 10.2307/3679229