Středomořská taženíEdit
Jindřich II. uzavřel smlouvu se Sulejmanem Nádherným za účelem spolupráce proti Habsburkům ve Středomoří. Podnětem k tomu bylo dobytí Mahdíje janovským admirálem Andreou Doriou 8. září 1550 na účet Karla V. Spojenectví umožnilo Jindřichovi II. prosazovat francouzské výboje směrem k Rýnu, zatímco francouzsko-osmanská flotila bránila jižní Francii.
Osmanské obléhání Tripolisu v roce 1551 bylo prvním krokem totální italské války v letech 1551-59 na evropském válčišti a ve Středomoří dostaly francouzské galéry z Marseille rozkaz připojit se k osmanské flotile. V roce 1552, kdy Jindřich II. zaútočil na Karla V., vyslali Osmané do západního Středomoří 100 galér, které při nájezdech podél pobřeží Kalábrie v jižní Itálii doprovázely tři francouzské galéry pod velením Gabriela de Luetz d’Aramon a zmocnily se města Reggio. V bitvě u Ponzy před ostrovem Ponza se flotila střetla se 40 galérami Andrey Dorii a podařilo se jí porazit Janov a zajmout sedm galér. Toto spojenectví mělo také vést ke kombinované invazi na Korsiku v roce 1553. Osmané pokračovali v obtěžování habsburských držav různými operacemi ve Středomoří, například osmanskou invazí na Baleárské ostrovy v roce 1558 na žádost Jindřicha II.
Pozemní taženíEdit
Na kontinentální frontě se Jindřich II. spojil s německými protestantskými knížaty smlouvou v Chambordu v roce 1552. Včasná ofenzíva do Lotrinska v rámci druhé šmalkadské války byla úspěšná, Jindřich se zmocnil tří biskupských měst Metz, Toul a Verdun a zajistil si je porážkou útočícího habsburského vojska v bitvě u Renty v roce 1554. Francouzská invaze do Toskánska v roce 1553 na podporu Sieny, napadené císařsko-florentským vojskem, však byla v roce 1554 poražena v bitvě u Marciana Gianem Giacomem Medicejským. Siena padla v roce 1555 a nakonec se stala součástí Toskánského velkovévodství, které založil Cosimo I. de‘ Medici, velkovévoda toskánský.
5. února 1556 byla ve Vaucelles podepsána smlouva mezi Karlem V. a francouzským králem Jindřichem II. Po abdikaci císaře Karla v roce 1556 došlo k rozdělení habsburské říše mezi Filipa II. španělského a Ferdinanda I. a těžiště války se přesunulo do Flander. Krátce poté však bylo příměří porušeno. Papež Pavel IV. byl nespokojen a vyzval Jindřicha II. k připojení se k papežským státům při invazi do španělské Neapole. Filip II. reagoval 1. září 1556 preventivním vpádem do papežských států s 12 000 muži pod vedením vévody z Alby, ale francouzské síly blížící se ze severu byly poraženy a v srpnu 1557 se musely stáhnout u Civitelly. Španělé se pokusili zablokovat Řím obsazením přístavu Ostia, ale papežská vojska je při překvapivém útoku zahnala zpět. Když jim však francouzská vojska nemohla přijít na pomoc, zůstala papežská vojska odkrytá a byla poražena, přičemž španělská vojska dorazila na okraj Říma. Z obavy před dalším vypleněním Říma Pavel IV. souhlasil s požadavkem vévody z Alby, aby papežské státy vyhlásily neutralitu. Císař Karel V. mírovou dohodu kritizoval jako příliš velkorysou vůči papeži.
Filip ve spolupráci s Emanuelem Filibertem Savojským porazil Francouze u Saint Quentin. Vstup Anglie do války později téhož roku vedl k obsazení Calais Francouzi a francouzská vojska plenila španělské majetky v Nízkých zemích. Přesto byl Jindřich nucen přijmout mírovou dohodu, v níž se zřekl jakýchkoli dalších nároků na Itálii.
Války skončily z jiných důvodů, včetně „dvojího selhání v roce 1557“, kdy španělské císařství, následované rychle Francií, nesplácelo své dluhy. Kromě toho musel Jindřich II. čelit sílícímu protestantskému hnutí doma, které chtěl potlačit.
Vojenská technikaEdit
Oman (1937) tvrdí, že bezvýsledná tažení, která obecně postrádala rozhodující střetnutí, byla do značné míry způsobena efektivním vedením a nedostatkem ofenzivního ducha. Poznamenává, že žoldnéřské jednotky byly používány příliš často a ukázaly se jako nespolehlivé. Hale zdůrazňuje obrannou sílu bastionových pevností nově navržených pod úhlem, aby rozptýlily dělovou palbu. Jezdectvo, které tradičně používalo údernou taktiku k převálcování pěchoty, od ní do značné míry upustilo a spoléhalo se na útoky pistolí po sobě jdoucích řad útočníků. Hale si všímá používání staromódních masových formací, což přičítá přetrvávajícímu konzervatismu. Celkově Hale zdůrazňuje novou úroveň taktické zdatnosti.
FinanceEdit
V roce 1552 si Karel V. vypůjčil přes 4 miliony dukátů, přičemž jen tažení do Metz stálo 2,5 milionu dukátů. Zásilky pokladů z Indie činily v letech 1552 až 1553 přes dva miliony dukátů. V roce 1554 byl vyčíslen hotovostní deficit na více než 4,3 milionu dukátů, a to i poté, co byly zastaveny všechny daňové příjmy za následujících šest let a výnosy z nich byly předem utraceny. Úvěr v této chvíli začal korunu stát 43% úrok (z velké části financovaný bankovními rodinami Fuggerů a Welserů). V roce 1557 koruna odmítala platby z Indií, protože i ty byly nutné k úhradě válečného úsilí (použitého při ofenzivě a španělském vítězství v bitvě u Saint Quentin v srpnu 1557).
Francouzské finance byly během války financovány především zvýšením daně taille a také nepřímými daněmi, jako byly gabelle a celní poplatky. Francouzská monarchie se během války také uchýlila k rozsáhlým půjčkám od finančníků s úrokem 10-16 %. Výběr daně taille za rok 1551 se odhadoval na přibližně šest milionů livrů.
V padesátých letech 15. století mělo Španělsko podle odhadů vojenskou sílu přibližně 150 000 vojáků, zatímco Francie měla odhadem 50 000 vojáků.