Roderick Johnson, 35 let, jak vyprávěl Tyleru Cabotovi
Brzy po příchodu do věznice Allred v Texasu mě Bret Ramos prohlásil za svého. Řekl mi, že mám dvě možnosti: Buď se podvolím, nebo zemřu. Tak začal můj život vězeňské sexuální otrokyně.
Většina lidí nechápe, že znásilnění ve vězení není takové jako venku. Není náhodné ani chaotické. Je plánované a metodické. Je to obchod. Gangy mezi sebou obchodují, aby určily, kdo bude s kým. A ostatní vězni se mě neodvážili dotknout, aniž by si to nejdřív vyjasnili s mým majitelem.
Ramos mě znásilňoval jednou, dvakrát, někdy i třikrát denně. Pak mě nutil, abych mu uklízela celu, stlala postel nebo mu vařila jídlo. Nakonec vyžadoval, abych měla sex s jeho přáteli, kteří mi začali říkat „Coco“. Když jinou sexuální otrokyni ošklivě zbil za to, že odmítla sex, řekl, že se mi stane totéž, pokud se nepodřídím.
Když jsem byl konečně převezen do jiného bloku, Cliff Brown mi řekl, že si mě on a jeho gang „koupili“. Tehdy se prostituce vystupňovala. Donutili mě provozovat sex s desítkami dalších vězňů – s bílými gangy, s mexickými gangy, s černými gangy. Někdy to byl anál. Někdy orální. Někdy obojí. Dělali to v celách, ve sprše, na schodech. Cena byla pět nebo deset dolarů za soulož. Nakonec mě převezli do jiné budovy. Tam na mě čekala La Brigada. V další budově to byli Akinovi vojáci. Pak Králové slonoviny.
Znovu a znovu jsem prosil dozorce, ředitele a klasifikační komisi o úschovu. Pokaždé jsem se setkal s hluchým sluchem a smíchem. Řekli mi, že protože jsem homosexuál, tak na tom nezáleží. Řekli mi, ať se „peru, nebo jdu do prdele“. Znásilňování pokračovalo. Prostituce pokračovala. A s ní rostla a rostla moje hanba. Nakonec jsem tomu neustálému ponižování už nedokázal čelit. Měla jsem sebevražedné sklony.
Nakonec jsem napsala ACLU a řekla jim, že se chci zabít. Přiletěli do věznice a kontaktovali ředitele věznice. A poprvé od doby, kdy mé utrpení před osmnácti měsíci začalo, jsem byl dán do úschovy.
V prosinci jsem byl propuštěn do domu na půl cesty a nyní žiji ve vlastním bytě a snažím se posunout svůj život dál. Dostává se mi poradenství a lékařské péče, kterou potřebuji. Dny trávím prací poradce pro mládež a doufám, že založím neziskovou organizaci. Ale každý den je boj. Stále si velmi dobře uvědomuji své okolí. Dávám si pozor na záda. Nesnáším přeplněné místnosti. A noční můry o znásilnění přetrvávají.
Ještě těžší je překonat stud a pocit viny. Někdy si to dávám za vinu. Říkám si: Kdybych poslechla babičku a vyhýbala se problémům, nemusela jsem se do toho dostat. Někdy začnu situaci analyzovat, začnu se na obrázek dívat ze všech možných úhlů a začnu si říkat: Proč zrovna já? Proč jsem tak slabá? Musím se prostě pohnout kupředu.
Některá jména byla změněna.
.