Svátek Nejsvětějšího jména Panny Marie vznikl ve Španělsku a byl schválen v roce 1513. V roce 1683 papež Inocenc XI. rozšířil slavení tohoto svátku na univerzální církev, aby se slavil 12. září, čtyři dny po svátku Narození Panny Marie. S revizí Římského misálu v roce 1970 po II. vatikánském koncilu byl svátek z univerzálního kalendáře vyřazen, ačkoli votivní mše zůstala zachována. Papež Jan Pavel II. však ve třetím vydání Římského misálu, vydaném v roce 2003, svátek obnovil, technicky jako „nepovinnou památku“.
Jméno Maria má kořeny v různých starověkých jazycích: v hebrejštině Myriam, v aramejštině Maryam, v řeckém Starém zákoně Mariam a v řeckém a latinském Novém zákoně Maria.
Moderní filologické studie staré egyptštiny naznačují, že Maria znamená „paní, krásná nebo milovaná“. Někteří badatelé ugaritských (starosyrských) textů se domnívají, že jméno mrym pochází ze slovesa rwn, čímž se vykládá ve významu „vysoká, vznešená, vznešená nebo vznešená“. Tyto kořenové významy dobře odpovídají poselství archanděla Gabriela: „Zdrávas, Maria, milosti plná ! Pán je s tebou. Požehnaná jsi mezi ženami!“ (Lk 1,28)
Jméno „Maria“, jakožto jméno Nejsvětější Matky, si samozřejmě zaslouží zvláštní úctu a zbožnost, a proto se slaví čtyřmi způsoby: Za prvé, Maria je jméno čestné, neboť věřící chválí Marii jako Matku našeho božského Spasitele; právem se jí říká „Matka Boží“, neboť Ježíš pravý Bůh, druhá osoba Nejsvětější Trojice, vstoupil na tento svět a stal se také pravým člověkem skrze Marii, která počala z moci Ducha svatého. Za druhé, Maria je nejsvětější jméno, protože už samotné vyslovení jejího jména nám připomíná, že je plná milosti, našla přízeň u Boha a je požehnaná mezi všemi ženami. Za třetí, Maria je mateřské jméno, protože je to naše Matka, kterou nám náš Pán daroval, když umíral na kříži (srov. Jan19,26-27). A konečně je Maria jménem matky, která odpovídá na všechny naše potřeby, chrání nás před zlem a modlí se „za nás hříšné nyní i v hodině naší smrti“.
Svaté jméno Marie bylo uctíváno mnoha způsoby. Svatý Ludvík de Montfort (zemř. 1716) řekl: „Celý svět je naplněn její slávou, a to zejména křesťanské národy, které si ji zvolily za strážkyni a ochránkyni království, provincií, diecézí a měst. Mnoho katedrál je zasvěceno Bohu v jejím jménu. Neexistuje kostel, v němž by nebyl oltář zasvěcený jí, neexistuje země či kraj, kde by nebyl alespoň jeden z jejích zázračných obrazů, kde se léčí nejrůznější trápení a získávají nejrůznější dobrodiní. Mnoho je bratrstev a sdružení, která ji uctívají jako patronku; mnoho je řádů pod jejím jménem a ochranou; mnoho je členů sodalit a řeholníků všech kongregací, kteří pronášejí její chválu a dávají najevo její soucit. Není dítěte, které by ji nechválilo šišláním „Zdrávas Maria“. Sotva se najde hříšník, byť zatvrzelý, který by v ní neměl jiskřičku důvěry. I samotní ďáblové v pekle, ačkoli se jí bojí, jí prokazují úctu.“
Nakonec má zvláštní význam i datum svátku 12. září. V roce 1683 muslimští Turci pod vedením sultána Mohameda IV. opět zahájili agresi proti křesťanské Evropě. Jen o několik let dříve byli zastaveni u Polska. Obrovská armáda muslimských Turků, jejíž počet se odhadoval na 300 000, táhla přes Uhry (jejichž části byly pod jejich kontrolou již 150 let) směrem k Rakousku. Pustošili Uhry a částečně byli úspěšní díky kalvinistovi jménem Thokoly, který podněcoval vzpouru proti katolickým vládcům; za jeho zrádné jednání Mohamed IV. jmenoval Thokolyho „králem Uher a Chorvatska“, ale s tím, že je pouze vazalem svého muslimského vládce.
Muslimská agrese pokračovala dále do Rakouska. Císař Leopold uprchl z Vídně. V červenci 1683 velkovezír Kara Mustafa oblehl Vídeň, kterou bránila armáda čítající pouhých 15 000 křesťanů. Papežský nuncius i císař Leopold prosili krále Jana Sobieského, který porazil muslimské Turky na polských hranicích a vysloužil si titul „Neporažený severní lev“, aby jim přišel na pomoc. Sobieski neváhal.
V srpnu zahájil Sobieski své tažení. Když se svými vojáky procházel kolem svatyně Panny Marie Čenstochovské, prosil Nejsvětější Matku o požehnání a přímluvu. Na začátku září překročili Dunaj a setkali se s německými vojsky. Dne 11. září byl Sobieski s armádou čítající asi 76 000 mužů před Vídní. Husaři nalákali muslimské Turky, aby si mysleli, že jsou na ústupu, a pak s posilami zaútočili. Muslimští Turci ustoupili, ale následovala je Sobieského kalvárie. Poražení muslimští Turci uprchli z Rakouska (ale až poté, co povraždili stovky rukojmích). Vídeň a křesťanská Evropa byly zachráněny. Muslimskou standartu hlásající „Smrt nevěřícím“ vzal Sobieski a předal ji papeži.
Při děkovné mši svaté Sobieski padl na kolena a s rozpřaženýma rukama prohlásil, že je to Boží věc, a chválil ho za vítězství slovy: „Veni, vidi, Deus vicit.“, což znamená „Přišel jsem, viděl jsem, Bůh zvítězil“, což také napsal v dopise papeži Inocenci XI. Dne 12. září Sobieski triumfálně vstoupil do Vídně. Papež Inocenc XI. poté vyhlásil 12. září datem k uctění Panny Marie, jejíž mateřská přímluva zachránila křesťanstvo stejně jako o více než 100 let dříve v bitvě u Lepanta. Co se týče Kary Mustafy, Mohamed IV. ho nechal uškrtit za to, že byl poražen křesťany. Na chvíli se zastavte: Jen ignorant by neviděl souvislost mezi 11. zářím 1683 a teroristickými útoky z 11. září 2001.
Při oslavě tohoto svátku si připomeňme úvodní modlitbu mše svaté: „Pane, náš Bože, když tvůj Syn umíral na oltáři kříže, dal nám za matku tu, kterou si sám vyvolil za svou matku, blahoslavenou Pannu Marii; dej, ať my, kteří vzýváme svaté jméno Marie, naší matky, s důvěrou v její ochranu, obdržíme sílu a útěchu ve všech svých potřebách.“ Kéž nás naše blahoslavená Matka i nadále ochraňuje, zvláště křesťany, kteří právě dnes trpí pod islámským pronásledováním.