Druhá punská válka postavila v letech 218 až 202 př. n. l. Řím proti Kartágu. Napínala Řím až do krajnosti, zmítala Itálií a skončila proměnou římských zdrojů, rozsahu a ambicí.
Pro nás je hrdinou kartáginský generál Hannibal, na začátku 29letý, který ohromil Římany tím, že se svými slony překonal Alpy a nabídl Italům svobodu na celém poloostrově. Není divu, že jeho jméno později připomněl Napoleon při podobném zaalpském tažení za „osvobozením“ Itálie. Hannibal se však do historie zapsal také tím, že zničil 400 měst a připravil o život 300 000 Italů. Jeho vrcholné vítězství u Cannae zabilo 48 000 nepřátelských vojáků a dodnes se o něm studuje na západních vojenských akademiích. Míra zabití během bitvy se odhaduje na 500 životů za minutu. Ale ani tak válku nevyhrál. Většími hrdiny se ukázali být Římané: vznešený Fabius Maximus, který bolestným tažením plným zdržování a pustošení postupně proměnil porážku ve vítězství, a skvělý mladý Scipio, který skončil vpádem do Afriky a vítězstvím v poslední velké bitvě u Zamy v roce 202 př. n. l.
Ve 20 letech předcházejících válce Kartágo pomalu dohánělo ztráty, které utrpělo v první punské válce, tažením v Hispánii. A právě z Hispánie vzešel největší protivník Říma: mladý Hannibal překročil v červnu 218 př. n. l. řeku Ebro se 40 000 vojáky a 37 slony. Poté překročil Pyreneje a v polovině srpna překročil i širokou řeku Rhonu severně od Avignonu, přičemž slony převážel na maskovaných vorech. Jeho vojáci byli mnohem menší než potenciální síly Říma, a když zamířil na sever po druhém břehu Rhony, nemohl mu pozorující římský generál Scipio dávat velkou šanci, že vůbec dosáhne Itálie. V cestě se mu tyčily Alpy, ale Hannibal se obrátil na východ a vzal je útokem, pravděpodobně koncem října překročil Mont Cenis (pravděpodobně průsmykem Savine Coche, vysokým asi 7 500 stop).
Když sestoupil do rovin nad Turínem, měl jen 20 000 pěšáků a 6 000 jezdců; žádný ze slonů ještě nezemřel. Ačkoli jeho armáda byla již poloviční, přesto vyhrál první potyčku s římskými vojsky u řeky Pádu. Na ni navázal koncem prosince drtivým vítězstvím nad římským vojskem u řeky Trebbia (poblíž Piacenzy). Klíčem k jeho úspěchu zde bylo zdvojnásobení jeho armády o rekruty z protiřímských Galů v severní Itálii. Ti zpočátku váhali, zda se k němu přidat, ale povzbudil je jeho počáteční úspěch a jeho taktika teroru vůči těm, kteří odmítli. S touto armádou složenou z najatých Afričanů, Španělů a Galů se Hannibal obával spiknutí proti svému životu a v táboře prý nosil různé paruky, aby se zamaskoval. Maskování by bylo obtížné, protože při cestě bažinami kolem řeky Arno přišel o oko.
V té době také přišel téměř o všechny své slony: chladnou zimu jich přežilo jen sedm a Hannibal, nejslavnější „sloní generál“, je už nikdy v bitvě nepoužil. Těch několik (možná jen jeden), kteří se prodali dál, však bylo stále symbolem: Italská města na jeho cestě razila mince se slonem. Možná to byl ten, kterému se říkalo Syřan a který se připomínal jako nejstatečnější v bitvě. Měl jen jeden nezlomený kl: jezdil na něm jednooký Hannibal? V červnu 217 př. n. l. u Trasimenského jezera v Etrurii jeho jedno oko stále vidělo jasně: využil mlhavého počasí a přelstil početnější římskou armádu.
Hannibalovým třaskavým vojskem byla jeho jízda, které měl mnoho tisíc. Jeho Numidové ze severní Afriky byli skvělí jezdci, kteří dokázali své koně řídit bez uzdy díky chytrému používání nákrčníku. Měli pružnost, které se jízdní Římané a Italové nemohli rovnat. Právě pro koně by měl být Hannibalův pochod proslulý: když se protlačil až k východnímu pobřeží Itálie, obnovil tam své koně obsahem místních sklepů: koupal je ve starém italském víně, což bylo ročníkové tonikum pro jejich srst. Osobně Hannibal nebyl pijan a jeho jediným luxusem bylo jídlo, které musel konzumovat. V Cádizu také zanechal svou iberskou manželku. Teprve o tři roky později, když byl v jižní Apulii u Salapie, je známo, že podlehl italské ženě, a byla to prostitutka.
V srpnu 216 př. n. l. dosáhl Hannibal svého nejvyššího vítězství u Cannae v jihovýchodní Itálii, když postavil asi 50 000 vojáků proti římské armádě, která měla pravděpodobně kolem 87 000 mužů. Po celodenní řeži prý Kartáginec Maharbal vyzval Hannibala, aby si pospíšil rovnou do 250 mil vzdáleného Říma, kde by mohl „po čtyřech dnech večeřet na Kapitolu“. Hannibal se však držel zpátky. Místo toho dosáhl úspěchů na jihu, především když ze svazku Říma vyčlenil mocný stát Capua. Jeho vojsko pak přezimovalo ve městě, které bylo proslulé svým luxusem. Moralisté později tvrdili, že ho tato zima v Capui zkazila, ale luxus nebyl příčinou jeho problémů. V zásadě byly politické.
Problémy s politikou
Po vstupu do Itálie Hannibal vyhlásil svobodu. Jeho spor, jak říkal, nebyl s Itálií, ale s Římem. Italské zajatce zdvořile propustil. Stejně jako doufal, že bude těžit z galských nepřátel Říma severně od Pádu (v dnešní, ale tehdy ještě ne „severní Itálii“), tak doufal, že odtrhne od Říma mnoho různorodých spojenců a závislostí v celé Itálii. Také jeho bratr Mago byl poslán dolů na jih, aby osvobodil řecká města, která tam byla založena. Hannibal neměl v úmyslu srovnat Řím se zemí. Chtěl jí ponechat určitou roli, ale bez konfederace. Proto částečně odmítl spěchat z Cannae přímo na římský Kapitol. V tomto osvobození nebyl úspěšný, protože na jihu byly řecké městské státy, které se nikdy plně nepřidaly na jeho stranu.
Řekové měli dobrý důvod váhat. Ať už byla Hannibalova osobní kultura jakákoli, jeho vojáci byli většinou náhodní barbaři, kteří neměli pro ostražité a civilizované Řeky ani pro Římem nejoblíbenější Latiny přílišné kouzlo. Co by ve skutečnosti znamenala svoboda, kdyby ji nabízel divoký Gal nebo kartaginský oligarcha? Čím více musel Hannibal vyčkávat, tím více pustošil krajinu, zatímco jeho vlastní odvety v dobytých městech mohly být strašlivě kruté. Mezitím byla jižní Hispánie díky prozíravému a dlouhodobému římskému generálství zablokována od Itálie. Hned na začátku, v roce 217 př. n. l., si oba starší Scipioni, římští generálové v Hispánii, uvědomili, že musí udržet vojáky na tamním pobřeží, aby zabránili dalším jednotkám dostat se k Hannibalovi.
V roce 215 př. n. l. sice ještě mohly být posily pro Hannibala (včetně slonů) dopraveny ze severní Afriky, ale šance Říma na dlouhodobé vítězství byly mizivé. Na jihu Itálie se nyní většina Tarentum přiklonila ke Kartágu. Římský spojenec král Hiero zemřel na Sicílii a Syrakusy přeběhly od Říma. Od roku 214 př. n. l. však římská flotila držela dostatek italského pobřeží, aby zabránila další zahraniční podpoře nepřátel. Od této chvíle se římská kontrola moře ukázala jako klíčová, a to jak v Itálii, tak v Hispánii. Na souši mezitím Fabius Maximus trval na strategii ničení úrody a vyhýbání se bitvám za Hannibalových podmínek. Kartáginci začali být v úzkých.
Pro Římany byl rok 212/1 př. n. l. zlomový. V Hispánii byli při neúspěchu zabiti jejich generálové, dva starší Scipiové, ale jejich syn a synovec, mladší Publius Scipio, byl ještě ve svých dvaceti letech okamžitě jmenován velitelem. Ukázal se jako odvážný génius, kterého zbožňovali jeho vojáci a také (jak říkali lidé) bohové. V Itálii mezitím schopný Fulvius Placcus znovu dobyl Capuu a krutě ji potrestal. Především na Sicílii zaútočil tvrdý a osvědčený generál Claudius Marcellus na vzpurné Syrakusy.
V létě roku 207 př. n. l. se jednomu z Hannibalových bratrů konečně podařilo přivést do Itálie posily (a čerstvé slony) z Hispánie. Jeho depeše však byly zachyceny a on byl poražen rychlou římskou protiakcí na východním pobřeží Itálie. Byla to poslední šance Kartáginců a bez dalších posil se Hannibal stal jen dlouhodobým vředem na italském palci u nohy. V roce 205 př. n. l. přešel mladý Scipio na Sicílii, vycvičil jezdecký sbor a v roce 204 př. n. l. odvážně přeplul do Afriky. Během svého tažení v Hispánii navázal přátelství s velmi užitečným knížetem v severní Africe, Masinisem Numidským. Na africké půdě se jeho jízda ukázala jako důležitý spojenec a v roce 202 př. n. l. byl Hannibal (který se nyní vrátil z jižní Itálie) rozhodně poražen u Zamy. Shromáždil 80 afrických slonů, ale ti skončili dupáním a způsobili více škody vlastní straně než Římu, přestože Hannibalův otec jako první zavedl metodu zatloukání hrotů do lebek všech zvířat, která zdivočela a začala útočit na vlastní stoupence.
Důsledky Hannibalovy války zanechaly v Itálii trvalý dopad. Žádné z nejbližších závislých území Říma, jeho latinských měst, nepřešlo na Hannibalovu stranu, a to i přes záchvat válečné únavy z nekonečného volání Říma po jejich vojenských odvodech. Stejně jako jinde dávaly místní vyšší vrstvy přednost známé podpoře a ochraně Říma před vyhlídkou na svobodu pro vlastní nižší vrstvy, zejména když je podporovali divocí Galové a Kartaginci. V jižní Itálii bylo přeběhnutí ke Kartágu nejzřetelnější, ale Řím se mstil velmi tvrdě. Hannibalova dlouhodobá přítomnost na jihu již zatížila místní úrodu a vedla k velkému zpustošení. V reakci na to Řím zkonfiskoval značné území jako veřejnou půdu. Místní rolníci utrpěli v mnoha oblastech obrovské ztráty nebo uprchli do měst. Bohatí Římané pak na této nové veřejné půdě hospodařili s otroky, svými plody vojenského dobývání. V některých částech jihu Hannibalův odkaz pravděpodobně skutečně znamenal dlouhodobou změnu v zemědělství a využívání půdy; využití stád a dobytka převážilo nad pěstováním plodin na orné půdě a o tato stáda se starali otroci, nikoli svobodní rolníci.
Na straně Kartága porážka vyžadovala, aby odevzdalo své válečné slony a slíbilo, že už nikdy nebude žádné cvičit: zmizeli z jeho armády, zatímco ti, kteří přežili, odešli do Říma, aby ozdobili velkolepý triumf mladého Scipiona. Prohra ve válce nevedla k úplnému městskému úpadku Kartága, ale zavazovala ho k mnohem větším platbám vítězi. Konečné podmínky Říma pro Kartágo si nevynutily Hannibalovu osobní kapitulaci; kartáginský politický systém pokračoval a Hannibal zastával úřad reformního soudce. Teprve o šest let později byl vyhnán z Kartága, tentokrát svými kartaginskými nepřáteli.
Mířil na východ do Malé Asie. Po odbočce do Sýrie skončil nejprve v Arménii a poté v Bithynii (severozápadní Turecko), na dvou místech, kde se mu připisuje projektování a pomoc při zakládání nových měst. Nakonec byl ve věku 67 let na bithýnském dvoře otráven, protože se jeho dvořané obávali odvety ze strany římského vyslanectví. Zjistilo se, že si postavil pevnost se sedmi podzemními tunely, skutečný bunkr pro nejschopnějšího protivníka Říma. Kořist a bohatství si však nepořídil pro sebe. Podobně když zemřel jeho přemožitel Scipio, zjistilo se, že jeho dům je prostá věžovitá pevnost se soustavou staromódních lázní. Oba dva byli důstojnými soupeři a Hannibalova památka nadále pronásledovala Řím. O mnoho let později, v 90. letech n. l., prý jeden římský senátor shromažďoval mapy světa a projevy velkých králů a vojevůdců a vydržoval si dva domácí otroky, které pojmenoval Hannibal a Mago. Podezřívavému římskému císaři to stačilo k tomu, aby ho nechal popravit.
Pozadí: Punské války
Epický postup Kartaginců přes Alpy v době, kdy Hannibal táhl na Řím, byl vyvrcholením dlouholeté rivality mezi oběma říšemi
V polovině 3. století př. n. l. byl Řím vzkvétajícím městským státem, který nedávno rozšířil svou kontrolu nad ostatními obcemi jižní Itálie. Když Řím v roce 264 př. n. l. přešel k invazi na Sicílii, získal nového nepřítele, Kartágo, město na severoafrickém pobřeží, které již bylo na Sicílii přítomno. Z nelegálního vstupu Říma na Sicílii se vyvinula první punská válka, která trvala od roku 264 do roku 241 př. n. l. Kartágo prohrálo a muselo Sicílii vyklidit. Když se Římané v roce 230 zmocnili cenné kartáginské dependence Sardinie, vydali se členové jednoho významného kartáginského rodu, Barcidů, s vojskem a válečnými slony do Hispánie, kde bylo Kartágo dlouhodobě přítomno, aby získali zpět část ztracené prestiže. Při odjezdu prý otec přiměl svého devítiletého syna Hannibala, aby u oltáře složil přísahu, že „nikdy nebude přítelem Římanů“.
Téměř 20 let (od roku 237 do roku 219 př. n. l.) se toto kartaginské vojsko zabývalo výboji v jižní Hispánii. V roce 226 př. n. l. však dorazila římská delegace, která kartáginskému veliteli zakázala překročit řeku Ebro, jež ležela na trase severovýchodním směrem z Hispánie do Pyrenejí a nakonec tedy směrem do Itálie. Římané po této hrozbě přijali výzvu ze vzdálenější „kartáginské“ strany Ebra. Zde je bouřlivá frakce ve městě Saguntum vyzvala k „dobré víře“ proti prokartaginským nepřátelům. Z Hannibalova pohledu bylo chování Říma neautorizovaným zásahem do území, které mu patřilo. Bylo učiněno s cílem podpořit skupinu, která obtěžovala dobré přátele Kartága uvnitř města, které Římu vůbec právem nepatřilo. Proto se pustil do obléhání Sagunta. V reakci na to byli do Kartága vysláni římští velvyslanci s nabídkou míru nebo války. Měla to být opět válka.
Časová osa: Punské války
Osmé století př. n. l. Kartaginci i Řekové se začínají usazovat na Sicílii
706 př. n. l. (údajně) Řecké město Sparta zakládá zámořskou osadu v Tarentu (dnešní Tarento) v jižní Itálii
360-280 př. n. l. Řím se stává dominantní mocností na Apeninském poloostrově, a nastoluje dlouhodobé osídlení mezi sousedními Latiny
280 př. n. l. Epirský král Pyrrhos vpadá do Itálie, aby přišel podpořit Tarentum, které je obléháno Římem
275 př. n. l. Pyrrhos opouští Itálii, protože se mu nepodařilo přinést svobodu od Říma tamním řeckým městům
264 př. n. l. Řím vpadá na Sicílii, údajně aby pomohl některým vojákům Mamertimu ve městě Messina proti Kartágu. Tímto činem je zahájena první punská válka
242/1 př. n. l. První punská válka končí, Kartágo je po velkém římském námořním vítězství poraženo
237 př. n. l. Kartáginský rod Barcidů, včetně Hannibalova otce, vedou vojska do jižní Hispánie, aby ji dobyli a usadili se tam
226 př. n. l. Řím varuje Kartágo, aby nepřekračovalo řeku Ebro ze svých španělských osad na jihu
218 př. n. l. Začíná druhá punská válka, kdy se Řím a Kartágo střetávají kvůli obléhání Sagunta v Hispánii. Hannibal se svou armádou překračuje řeku Ebro v červnu
217 př. n. l. Hannibal poráží římskou armádu v bitvě u Trasimenského jezera v Etrurii
216 př. n. l. Hannibalovo nejvýraznější vítězství nad Římany dochází u Cannae v srpnu
212/1 př. n. l. Válka v Itálii se obrací na stranu Říma, protože Hannibal bojuje bez posil z Kartága
202 př. n. l. Římané mu způsobují konečné vítězství ve válce, když je Hannibal v Africe u Zamy poražen zpět
Hannibalův pyrrhův předchůdce
Hannibalův vpád do římské Itálie nebyl bezprecedentní. Na jaře roku 280 přivedl král Pyrrhos z Epiru v severozápadním Řecku vojsko a válečné slony na pomoc řeckému městu Tarentum, které bylo napadeno Římem. Pyrrhos získal několik vítězství, ale utrpěl velké ztráty vojáků. Po jedné bitvě plné obětí prý Pyrrhos poznamenal: „Ještě jedno takové vítězství a budeme ztraceni.“ Proto naše rčení „Pyrrhovo vítězství“. Pyrrhos slíbil řeckým městům v jižní Itálii svobodu od Římanů a jeho vojenské úspěchy mu umožnily postoupit téměř k Římu. Svou převahu však nedokázal prosadit a nakonec byl nucen stáhnout se do Řecka. Hannibal o Pyrrhovi věděl; uměl číst a mluvit řecky a doprovázeli ho řečtí historici. Nicméně opakoval prostě Pyrrhovy chyby?“
Pyrrhos byl označován za geniálního vrhače kostek, který nedokázal využít výsledků. Také o Hannibalovi se říkalo, že umí vítězit, ale neumí vítězství využít. Hannibal však měl více předností než jeho předchůdce. Jeho vítězství nebyla pyrrhova: byla to drtivě jednostranná vítězství. Ani Pyrrhos, ani Hannibal nevyužili rozhodujícím způsobem svých slonů, ale Hannibal byl jezdeckým králem. Zatímco Pyrrhos byl v boji homérským Achillem, Hannibal byl dokonalý lstivec, spíše Odysseus. Byl mistrem léček, lstivých bitevních plánů a falešných dopisů. Dokonce dvěma tisícům volů přivázal k rohům hořící klacky a v noci je zahnal pryč od své armády, aby nepřítele zmátl ohledně světel a linie svých vojsk v pohybu. Stejně jako Pyrrhos se přiblížil na několik mil od Říma (v roce 211 př. n. l. při diverzním pochodu na sever), ale nakonec se mu stejně jako Pyrrhovi osvobození nepodařilo.
.