Během soutěže Idol byla rodačka z Oklahomy díky svým pěveckým schopnostem neustále v popředí, ale nevyhnula se kritice poroty. Všimli si, že její zlaté hrdlo bylo často mocnější než její zelený pódiový projev, a komentovali pocit strnulosti a nedostatek osobnosti. (A když se vrátíte do velmi příjemné králičí nory na YouTube, kde jsou její vystoupení v soutěži Idol, zjistíte, že si často nebyla jistá, co má dělat s levou rukou.)
Vydání jejího silného pátého alba Storyteller, které vychází dnes, završuje desetileté hledání a upevňování umělecké osobnosti Underwoodové – a to takové, která vyzařuje sebevědomí.
Populárně na Rolling Stone
Klíčový moment, kdy Underwoodová tuto sebedůvěru dala na odiv, přišel v roce 2011 během předávání cen Akademie country hudby, kdy si to rozdala s frontmanem skupiny Aerosmith (a brzy také country zpěvákem) Stevenem Tylerem ve vyzývavém, sexy a hravém duetu jejího hitu Undo It a klasiky Aerosmith Walk This Way.“
Do této chvíle to Underwoodová samozřejmě na různých pódiích rozjížděla (viz: „Before He Cheats“, „Last Name“, „Cowboy Casanova“). Ale také stále působila jako člověk, který se tak bojí urazit, že se cítila nucena zahrnout do poznámek ke svému debutovému albu Some Hearts prohlášení o tom, že neschvaluje ničení majetku zmíněné v „Before He Cheats“. Byla to ta zdvořilá dívka, která na otázku moderátora Ryana Seacresta, zda se začíná cítit soutěživá, dementovala a řekla, že má svůj život, ke kterému se může vrátit, pokud nevyhraje. Její okouzlující dívčí postava byla součástí jejího půvabu, ale také se zdálo, že je to jen část jejího obrazu. Zkrátka, někdy jsem si připadala jako, abych citovala Cowella po jejím vystoupení v soutěži Idol s písní „Love is a Battlefield“ od Pata Benatara, „když sleduji kotě, které chce být tygrem“.
Tímto vystoupením dala Underwoodová jasně najevo, že už se nespokojí s tím, že by svého vnitřního tygra krotila, a vypustila ho do světa s dravostí, jakou předtím opravdu nepředvedla. Naznačila to, když si v klíčovém vystoupení Idolu natupírovala vlasy a zazpívala píseň „Alone“ od Heart – „Carrie konečně ožila!“ prohlásil porotce Randy Jackson. Ale toto elektrizující pěvecké pas de deux skutečně hodilo sirku na benzín. Dokonce i Tyler cítil žár, když jste mohli vidět, jak jí ke konci písně mává pomyslným kouřem od mikrofonu.
Žena, která se vyznávala z lásky k hard rocku a klasickému country, konečně spojila obojí – protože co jiného je „Undo It“ než vintage Def Leppard smíchaný s písní Done-me-wrong? – způsobem, který jako by jí seděl a osvobozoval ji. Když Underwoodová vyšla na pódium osvětlená zezadu, v černé minisukni a s růžovými pramínky ve vlasech, vyučovala toho zlobivého chlapce jeho bludným cestám, než přivítala Tylera na pódiu, aby si s ním zazpívala pikantní „Walk“. Nespoutaná radost, s jakou dupala, křičela, chraptěla a přidávala na hlase – a zároveň vyloudila několik očividně nadšených úsměvů -, když se více než obstojně vyrovnala jednomu z nejslavnějších rockových drsňáků (a mocným vokalistům a zlodějům scény k tomu), působila jako průlom.
Toto rozšíření citlivosti se rozšířilo i na koncertní pódium, kde se Underwoodová ještě více otevřela, na pódium CMA, kde se sžila se svými někdy chraplavými moderátorskými povinnostmi, a do studia v temnějších hranách a tvrdších riffech alba Blown Away z roku 2012, s písněmi jako „Two Black Cadillacs“ a „Good Girl“.“
Storyteller tento pocit svobody ještě více vyzdvihuje, protože Underwoodová v písních jako „Dirty Laundry“ a „Church Bells“ nadále žongluje s procítěnou baladičností a rošťáckým drsňáctvím, přičemž našla způsob, jak věrohodněji vyvážit svůj vrozený smysl pro sladkost s jasnou radostí z drzosti.
.