V roce 1972 vytvořily umělkyně Judy Chicago a Miriam Schapiro ve zchátralém hollywoodském domě Womanhouse, experimentální feministickou uměleckou instalaci, která zahrnovala instalace, sochy, textil a performance. Letos na jaře se v Národním muzeu žen v umění ve Washingtonu představí nové pokračování nazvané Women House, které představuje novou generaci feministických umělkyň.
Ačkoli se v Women House představí pouze dvě z třiadvaceti původních umělkyň, které byly v originále zastoupeny (autorky Chicago a Schapiro), je jasné, že Womanhouse položil základy současné feministické umělecké praxe a teorie. Od roku 1971 začaly Chicago a Schapiro pracovat na vytvoření Womanhouse. Tento počin vyrostl z nově založeného programu feministického umění na Kalifornském institutu umění, kde pod jejich vedením studovalo jednadvacet žen.
Jak vzpomínala Miriam Schapiro v roce 1987: „ur cílem bylo přetvořit starý dům v místo snů a fantazií. Každá místnost se měla proměnit v nefunkční umělecké prostředí“. Vznikla tak například Ošetřovatelská kuchyně (Susan Frazierová, Vicki Hodgettsová a Robin Weltschová), Koupelna se rtěnkou (Camille Greyová) a Skříň na boty (Beth Bachenheimerová).
V roce 2006 historička umění Temma Balducciová vysvětlila silnou metodologii, kterou se umělci v rámci Womanhouse zabývali. Píše: „Umělkyně, které Womanhouse vytvořily, používaly parodii a nadsázku jako nástroje k podkopání esencialistických stereotypů o ženách, které je omezovaly na domácí role, čímž z něj učinily jedno z prvních feministických uměleckých děl, které zpochybňovalo hranice mezi základním a konstruovaným významem.“
Diváci se proplétali tímto domem a byli konfrontováni a zpochybňováni parodiemi společenských očekávání. Například v díle Shoe Closet se diváci setkali se skříní plnou pomalovaných vysokých podpatků, což naznačovalo proměnu ženy ze subjektu v objekt jako ženy v domácnosti, „která musí neustále měnit svůj kostým a masku pro potěšení svého manžela“.
Balducci se zamýšlí nad tím, proč Womanhouse „vyvolal tak malý zájem vědců“. Důvody, které zkoumá, jsou mnohovrstevnaté, i když nakonec s tím mohlo mít co do činění načasování, protože „byl vytvořen tak brzy“ ve feministickém uměleckém hnutí, že „kritický jazyk a porozumění ještě nebyly na místě, aby se zabývaly komplikovanými otázkami, které dílo nastoluje.“
Schapiro tento pocit opakuje ve svých vlastních vzpomínkách: „Psal se rok 1971, tichá revoluce už začala a někteří z nás byli její součástí. Geniální, kreativní ženy nám říkaly, že můžeme a budeme naplňovat své vlastní osudy.“
Národní muzeum žen v umění Women House zve třicet šest světových umělkyň, aby zpochybnily a prozkoumaly konstrukce genderu a domácí sféry. I když se dnešní výstava možná neukáže být tak přelomová jako její iterace z roku 1972, určitě vzdá hold své předchůdkyni. Schapiro tvrdí, že Womanhouse vnesl „do hlavního proudu moderního umění obsah… založený na životě žen“. Women House v tomto duchu pokračuje a zve do této probíhající konverzace nejrůznější hlasy a obsahy.