Když poprvé oslovím Jamese Leeho s žádostí o rozhovor, je to prostřednictvím přímé zprávy na Instagramu a opravdu nečekám, že z toho něco bude. Koneckonců je to jedna zpráva v záplavě několika, které se filtrují do schránky celebrity. Takže když korejsko-americký hudebník během dne odpoví, že je pro rozhovor, je překvapení na obou stranách. „Netušil jsem, že o mně bude vědět, tenhle náhodný chlapík,“ říká mi později.
Lee se proslavil jako baskytarista korejsko-americké poprockové kapely Royal Pirates.
O pár dní později se spojíme přes Skype; v Los Angeles je půl desáté dopoledne a tady v Bombaji jedenáct večer a první, co udělá, je, že se omluví za načasování. „Protože vím, že je tam pozdě,“ říká, i když ho ujišťuju, že o nic nejde. Během našeho hodinového rozhovoru Lee prokládá i ta nejsmutnější místa sebeironickým humorem a vtipnými anekdotami, ptá se po fanoušcích v Indii, ale vyzdvihuje i své připravované EP The Light. „Pro běžného konzumenta bude možná těžší se s ním ztotožnit – protože mluvím o tom, jak mi usekli ruku,“ říká s úsměvem o svém prvním sólovém projektu a velkém návratu od nehody v roce 2015, která ho málem stála život. „Nesnažím se prodat milion cédéček. Právě teď jsem v pozici, kdy se konečně můžu vyrovnat s tím, čím jsem si prošel.“
Lee se proslavil jako baskytarista korejsko-americké poprockové kapely Royal Pirates se spoluhráči Kim Moonchul (zpěv) a Kim Sooyoon alias EXSY (bubeník.) Připojil se k ní v roce 2009 a v roce 2012 se s kapelou přestěhoval do Jižní Koreje, kde se ponořil do k-popového průmyslu a nakonec se stal pozoruhodným jménem hrajícím přímočarý rock uprostřed převážně popového okruhu. „Potřebovali baskytaristu, protože Moonův bratr zemřel,“ říká a zamyšleným tónem dodává: „Kapela měla na pozici baskytaristy tak trochu tragédii.“
Stejně jako mnoho dalších korejských hudebníků narozených v Americe, kteří se přestěhovali do Jižní Koreje, čekal Leeho obrovský kulturní šok. Kapela byla po hlavě vržena do vykonstruovaného světa k-popu a byl to odklon od všeho, co znala. „Když jsem začínal, oni byli opravdu zaujatí vytvářením baleného produktu, zatímco v Americe jsem měl spíše uměleckou mentalitu a prostě jsem se tím bavil,“ říká Lee a dodává, že být hudebníkem v Koreji se pro něj brzy stalo „mít práci“. K-pop si vybudoval určitou image – make-up a androgynnost byly důležité, stejně jako syntetická hudba a ostrá choreografie. To všechno bylo Leemu dost cizí. „Nikdy předtím jsem se nelíčil a proti své vůli jsem si vzal šaty,“ říká se smíchem s odkazem na videoklip k jejich svižnému poprockovému singlu Drawing The Line z roku 2014, kde musel svou dvoumetrovou svalnatou postavu vtěsnat do dlouhých černých šatů. „Všichni říkali: „Bude to vypadat skvěle!“, ale je to jedna z mých největších výčitek!“ Ironií je, že video bylo o vzpouře proti systému showbyznysu.
Byla v něm nějaká tvůrčí svoboda? Lee je opatrný, když odpovídá: „Naše společnost byla opravdu dobrá v tom, že z nás chtěla vytěžit maximum, ale osobně jsem neměl pocit, že bych opravdu mohl dělat všechny věci, které jsem chtěl. Proto jsem se pustil do tohoto projektu.“ Přiznává však, že spolupráce s profesionály mu pomohla naučit se hodně o procesu psaní písní. „Měl jsem emocionální diskurz, ale oni mi ho pomohli zabalit. Pak jsem měl tu nehodu a… ta mi to všechno tak trochu překazila.“
Bylo to 10. června 2015, den po Leeho 27. narozeninách, kdy mu podivná událost změnila život. Vcházel do restaurace v Soulu na schůzku s kamarádem, když na něj dopadla obrovská skleněná výplň okna vedle dveří, která mu rozdrtila levé rameno a pořezala levé zápěstí. „Probudil jsem se a moje ruka byla mimo ruku… byla odpojená od paže,“ vzpomíná Lee a dodává, že zpočátku tomu pohledu nemohl uvěřit. „Říkal jsem si: ‚Ne, to je noční můra. Tohle se nestává.“ Jeho ruka zůstala spojena se zápěstím jen kouskem kůže. „Myslel jsem, že umřu, protože mi ze zápěstí tekla krev – ležel jsem v kaluži krve. A nevím proč, ale křičel jsem korejsky: ‚Prosím, prosím, nechci umřít. Bůh mi pomáhej.“
Nepomohlo ani to, že když Lee vyhledal okamžitou lékařskou pomoc, v zemi právě probíhala výluka kvůli epidemii koronaviru MERS (blízkovýchodní respirační syndrom). Nemocnice se zdráhaly přijímat nové pacienty a Leeho přátelé a manažeři vyzkoušeli co nejvíce míst, než našli takové, které by jim pomohlo. V té době už baskytaristova ruka zčernala a zchladla; lékaři mu řekli, aby se připravil na možnou amputaci. Podařilo se jim jí zabránit, ale Lee bude potřebovat celkem pět operací a roky bolestivé fyzioterapie, aby znovu získal alespoň minimální funkci. Zvedá levou ruku do záběru videa, aby mi ji ukázal; je ovázaná v zápěstí něčím, co vypadá jako jasně modrá kineziologická páska, a zdá se, že je z větší části zmrzlá. „Můžu hýbat malíčkem,“ říká vesele a kroutí jím. „Ale palec už nemůžu používat.“ Vzhledem k tomu, že se do kosti nyní usazuje nekróza a artritida, zdá se podle Leeho šestá operace nevyhnutelná.
Cítím se, jako bych bydlel v nemocnici a můj dům byl místem mé dovolené.
Jen několik měsíců po nehodě a operacích se Lee přece jen pokusil vrátit k hudbě. Poškození nervů mu znemožnilo cítit struny baskytary, a i když se ujal hry na klávesy pro comebackové EP 3.3 (2015) skupiny Royal Pirates, Lee zjistil, že je to příliš bolestivé na to, aby mohl vystupovat a stíhat náročné turné. „Musel jsem se stáhnout z veřejného provozování hudby, protože jsem měl krizi identity. Na baskytaru jsem hrál 12 až 13 let. Byl jsem na to pyšný, bylo to to, co jsem dělal nejraději. Po nehodě jsem pocítil dopad na svou kariéru a sebevědomí.“
Prozrazuje, že po nehodě se stalo ještě mnoho dalších událostí, o kterých se veřejnost nedozvěděla; například to, že musel na základě soudního rozhodnutí do psychiatrické léčebny. „Říkal jsem si: ‚Děláte si ze mě srandu? Copak není jasné, že když kytaristovi useknou ruku, tak si projde nějakým průserem?“ Ale ne, oni potřebovali vidět důkaz.“ A tak se stalo. Strávil tam šest dní zavřený; gumová místnost, žádné tkaničky, žádné sklo, žádný mobil. Další bylo, když mu loni magnetická rezonance a počítačová tomografie odhalily krevní sraženinu v mozku – následek mrtvice, kterou prodělal někdy po nehodě. „Takže mám v mozku několik centimetrů, které prostě zmizely. Ale mám velké štěstí, že to byla opravdu malá mrtvice. Bylo to divoké!“
Přes to všechno je Lee pozitivní, plný naděje. „Byl jsem závislý na lécích, musel jsem jít do psychiatrické léčebny, měl jsem ten šílený soudní proces, musel jsem uniknout té tragédii v hlavě, musel jsem opustit Koreu, musel jsem opustit všechno, co jsem znal… Je to o cestě. pro mě je to terapie, abych byl upřímný.“ Za toho, kdo ho nakonec vytrhl z depresí a sebelítosti, považuje svého přítele Brada Moora, bubeníka jihokorejské indie kapely Busker Busker. „Řekl mi: ‚Musíš držet hubu. Nemůžeš si pořád stěžovat.‘ Protože já bych si stěžoval jenom jemu.“
Na začátku tohoto měsíce Lee spustil projekt na Kickstarteru, jehož cílem je crowdfunding jeho sólového třískladbového EP The Light. Ohromná odezva svědčí o tom, kolik fanoušků je připraveno na další hudbu. Několik slavných přátel, včetně prominentní k-popové hvězdy Amber Liu, rozšířilo svou pomoc propagací projektu na sociálních sítích. Původní cíl 27 600 dolarů byl splněn během několika hodin od jeho zveřejnění na internetu a v době tisku činí celková částka 71 751 dolarů. O EP říká: „Písně jsou napsané, ale je třeba je produkovat a přearanžovat. Protože už nemůžu hrát na kytaru, potřebuji, aby to za mě provedl někdo, komu věřím. Vlastně se dneska sejdu s Enikem (Linem, producentem, kamarádem a frontmanem elektro-rockových kapel IAMMEDIC a Fyke), abychom prošli pár skladeb.“
Lee, který těží ze svých kořenů indie a písničkářské hudby, toho o EP příliš neprozrazuje, ale existuje několik demosnímků, které vydal, aby zjistil reakce veřejnosti. Ptám se ho, jestli chce něco vzkázat svým fanouškům, a on okamžitě odpovídá: „Kámo, nemůžu uvěřit, že mám ještě fanoušky! Zveřejňuju depresivní sračky (na Instagramu) a vím, že lidi můžu dostat na dno, ale mám obrovské štěstí, že tam pořád jsou. Vzpomínám na ně a jsem za ně vděčný. Pomohli mi tolik toho překonat.“
Svůj sólový projekt vnímá jako způsob, jak se znovu spojit nejen s těmito fanoušky, ale i sám se sebou jako umělcem. „Už mám dost keců,“ říká rozhodně. „Díky své nehodě jsem si uvědomil, že můžete zemřít doslova kdykoli. Každý chce mít plán na pět let – což je skvělé mít – ale nevíte, jestli se z toho dnes dostanete. Takže tenhle projekt je pro mě tak důležitý proto, že může být můj poslední. Každou chvíli můžu umřít, a než odejdu, měl bych mít něco, čím bych se mohl pochlubit a na co bych byl hrdý. Tohle může být ten projekt. Proto to dělám.“
Na kickstarter Jamese Leeho můžete přispět zde.
Všechny fotografie pocházejí od Jamese Leeho
.