The Köln Concert
Jarrett (p). Rec. 1975
Jarrett vtrhl na mezinárodní jazzovou scénu jako člen průkopnického Charles Lloyd Quartet z konce 60. let, přešel k vedení vlastního tria, krátce se připojil k elektronickým voodoo soupiskám Milese Davise z počátku 70. let, pak se stáhl k akustické hudbě a přehodnocení toho, čeho se ve své hudbě snažil dosáhnout. To vedlo v první polovině sedmdesátých let k jakémusi dočasnému zatmění jeho profilu, ačkoli jeho tvorba se nadále diverzifikovala a prohlubovala. Jako zkušený sólista (jeho Facing You pro ECM v roce 1970 bylo silnou předzvěstí) zahájil sérii koncertních recitálů pro vydavatelství Manfreda Eichera, které vzbudily uznání a rostoucí zájem veřejnosti, ale nikdo nebyl připraven na to, co se stalo s Kolínským koncertem, když se objevil. Dlouhá řada intenzivně rytmických improvizací, které se staly hypnotickými a donekonečna opakovanými na gramofonech po celém světě, se díky ústnímu podání stala bestsellerem, který rychle opustil hranice komunity jazzových posluchačů a rozšířil se do obývacích pokojů lidí, kteří nikdy neposlouchali, natož aby vlastnili jiné jazzové album. Tak tomu zůstává i v případě Jarretta a této desky, která je nejen jazzovým přelomem sama o sobě, ale i jednou z nejprodávanějších desek v tomto žánru. (KS)
Mahavishnu Orchestra
John McLaughlin (g), Jerry Goodman (vln), Jan Hammer (klávesy), Rick Laird (b) a Billy Cobham (d). Rec. 1972
Původní Mahavishnu Orchestra vznikl v roce 1971 a zůstává největším úspěchem kytaristy Johna McLaughlina. Téměř dva roky rozzářil noční oblohu, vše se hrálo rychlostí 500 km/h se stacky Marshall vytočenými na jedenáct. Zanechávala publikum v úžasu a pak náhle zmizela. McLaughlin nově definoval roli kytary v jazzu, Cobham bicí a kapela stanovila nová měřítka soudržnosti souboru. Dokázali to, aniž by to znělo křečovitě, což je trik, který jejich zástupy následovníků nikdy nepochopily. Také prodávali alba v popových číslech a hráli na rockových stadionech v arénách. Ani oni si neuvědomovali, jak skvělí byli, dokud nebylo po všem. (SN)
Herbie Hancock
Herbie Hancock (ky), Bennie Maupin (saxofony, fl, b cl), Paul Jackson (b), Harvey Mason (d) a Bill Summers (perc). Rec. 1973
Po Bitches Brew to byl možná jazz-rock, ale po Head Hunters byl jazz-funk příchutí dne. Inspirováno skladbou ‚Thank You (Falettinme Be Mice Elf Agin)‘ od Sly and the Family Stone je na ní dokonce tribute track nazvaný ‚Sly‘. Vydání představovalo obrat velkolepých rozměrů od esoteričtějšího směru vytyčeného na Crossings a Sextant k albu zaměřenému přímo na taneční parket, kde zabodovalo. Singl „Chameleon“, který z alba pochází (a který se stal také hitem Maynarda Fergusona), se v žebříčku Billboardu vyšplhal na 13. místo a učinil z tohoto alba jedno z nejprodávanějších jazzových alb všech dob. (SN)
Weather Report
Joe Zawinul (ky), Wayne Shorter (ts, ss), Jaco Pastorius (b), Alex Acuña (d) a Manolo Badrena (perc). Rec. 1976
Občas, když posloucháte Weather Report v jejich nejlepší formě, a tohle je jedna z jejich nejlepších, stojí za to se štípnout jako připomínka, že v jádru tato kapela tvořila jednu z nejzákladnějších jazzových sestav. Jednoduše: saxofon, klavír, basa, bicí a perkuse. Pak si poslechněte skladbu „Birdland“, kterou později coverovali Manhattan Transfer a Maynard Ferguson, a žasněte. Poslechněte si, jaký impuls Pastorius kapele dává, zejména ve svých vlastních skladbách ‚Havona‘ a ‚Teen Town‘. Album Heavy Weather, které dosáhlo 30. místa v žebříčku Billboard, zůstává i dnes svým celkovým účinkem stejně ohromující jako v den svého vzniku. (SN)
Bright Size Life
Pat Metheny (g), Jaco Pastorius (b) a Bob Moses (d). Rec. 1975
První rozkvět Methenyho velkého talentu jako samostatného nahrávacího umělce přišel s tímto úžasným triem, které vedl v době, kdy učil na Berklee School of Music a byl členem tehdejší skupiny Garyho Burtona. V této fázi kariéry (bylo mu 21 let) si Metheny liboval v Pastoriusových kotrmelcích na pódiu a saltech vzad z reprobeden a tato směs Pastoriusovy živelnosti a Methenyho intenzity, mírněná dokonalým vkusem Boba Mosese, dodává tomuto albu svěžest, díky níž se zdá, jako by bylo nahráno včera. (SN)
Afric Pepperbird
Jan Garbarek (ts, fl), Terje Rypdal (g), Arild Andersen (b) a Jon Christensen (d). Rec. 1970
Od úvodní skladby „Scarabee“ se jazzový svět mimo Skandinávii seznámil se severskou citlivostí v jazzu, se severským tónem. Intenzita, význam a prostor jsou zásadní pro pochopení tohoto pravděpodobně nejvíce nepochopeného přístupu k jazzové improvizaci. Garbarek kombinuje intenzitu Alberta Aylera a úspornost Dextera Gordona, ale přepisuje je severskými folklorními aluzemi, aby vytvořil, slovy producenta Manfreda Eichera, „alternativu k americkému přístupu k jazzu“, přístup, který dodnes obhajuje. (SN)
Return To Forever
Corea (el p), Joe Farrell (f, ss), Stanley Clarke (el b), Airto Moreira (d, perc) a Flora Purim (v). Rec. 1972
V době natáčení tohoto data se Corea propracoval přes těžkou avantgardní fázi na prosluněné pláně vlastní hudební imaginace založené na latině. Ta byla v jeho hudbě přítomna vždy, ale nyní, když spojil elán a vysokou náladu Flory Purim a Airta se svými vlastními přirozeně bouřlivými a melodicky povznášejícími sklony, Corea náhle nejenže sám vykročil vpřed za stentorickou pochmurnost a machismus ostatních tehdejších fusionistů, ale nově definoval, o čem přesně by latin jazz měl být. Opojná hudba v podání mistrů dělá z tohoto alba milník definující celou éru. (KS)
The Audience With Betty Carter
Betty Carter (v), John Hicks (p), Curtis Lundy (b) a Kenny Washington (d). Rec. 1979
Poslech tohoto alba je katarzním zážitkem. ‚Sounds‘ je tour de force scatu v měnících se tempech a metrech, která trvá 25 minut, kdy v jednu chvíli hrají Carter, Hicks, Lundy a Washington každý v jiném metru. Vrcholem alba je ‚My Favorite Things‘ pořízená ve svižném tempu s Hicksem v jeho nejvýbušnější podobě, kdy jeho doprovod rozkvétá v protipól Carterova zpěvu a u cody kdo může říct, zda převažuje hlas nebo klavír? Říci, že se jedná o jedno z nejlepších jazzových vokálních alb, které kdy bylo natočeno, je omezující; patří k nejlepším současným jazzovým albům. (SN)
Tales Of The Algonquin
John Surman (bs, ss), John Warren (bs, f), Mike Osborne (as, cl), Alan Skidmore (ts, fl), Kenny Wheeler, Harry Beckett (t, flhn), John Taylor (p), Barre Phillips, Harry Miller (b), Alan Jackson a Stu Martin (d). Rec. 1971
Stejně jako album Kanaďana Johna Warrena, tak i album jeho kolegy, barytonisty Johna Surmana, říkala tato deska, že Surman je hvězdou na vzestupu. Tolik britských jazzových alb by mohlo zaplnit toto místo, ale toto dostává hlas pro svou extatickou, bujarou hru Surmana a spol. a úžasné, náročné Warrenovo psaní. Bylo to nádherné svědectví o nově nabytém sebevědomí britského jazzu. Warrenův úspěch spočívá ve způsobu, jakým zůstává v bigbandové tradici, ale rozšiřuje ji o prvky volné hry, hybné silné polyrytmy a složité vrstvení svých nástrojových prostředků. Absolutní a nesporná radost. (DH)
The Colours of Chloë
Weber (b, violoncello, okarína), Rainer Bruninghaus (p, syn), Ack van Rooyen (flhn), Peter Giger, Ralf Hübner (d, perc) a violoncella Südfunk Orchestra Stuttgart. Rec. 1973
Debutové album Eberharda Webera bylo jednou z nejvýznamnějších úvodních salv nástupu ECM do jazzového světa jako arbitra moderního vkusu. Zcela bez jakýchkoli tehdy módních amerikanismů byla jeho hudba plná světla a barev odvozených z evropských modernistických klasických a filmových tradic. Jako taková nabízela zcela čerstvou studnici požitků, v níž se dalo lovit. Weber využíval svou suverénní basovou techniku k artikulaci melodie jako nikdo jiný před ním a střídal skvostně strohý smyčcový doprovod s drobnými klávesovými a bicími vzory s obrovským atmosférickým účinkem. Úchvatné. (KS)
Music Improvisation Company
Jamie Muir (perc), Hugh Davies (elec), Evan Parker (ss), Derek Bailey (el g) a Christine Jeffrey (v).
Rec. Srpen 1970
MIC představuje dělící bod mezi free jazzem a volnou improvizací. Z jejich pohledu je patrná celá řada trajektorií – v případě Evana Parkera používání živé elektroniky a stále větší spoléhání na soprán, což nakonec vedlo k vytvoření elektroakustického souboru. Znamená to odklon od vytváření mohutných, obrovských zvukových staveb nebo přírodu napodobujících tvarů a textur k cestě, jen s trochou nadsázky, do DNA samotného zvuku. Méně se zabývali globálním nebo kosmickým, MIC zkoumali mikrosvět prostřednictvím konceptu neidiomatické improvizace. Podivné, znepokojivé, ale podivně přitažlivé.“ (DH)
-
The 100 Jazz Albums That Shook The World
-
Jazzová alba, která otřásla světem: The 1950s
-
Jazzová alba, která otřásla světem: Šedesátá léta
Jaké byly tyhle alba?