Je léčba prepylorických vředů skutečně obtížnější?“

Prepylorické a duodenální vředy mají některé společné znaky: zvýšená sekrece žaludeční kyseliny a souvislost s krevní skupinou O. Mnozí proto považují prepylorické vředy za odrůdu duodenální vředové choroby. Z anatomického hlediska jsou však prepylorické vředy jednoznačně žaludeční vředy. Po proximální selektivní vagotomii je míra recidivy velmi vysoká, dosahuje více než 30 % za 5 let; to je výrazně vyšší míra než u duodenálních vředů. Lepších výsledků se dosahuje u prepylorických vředů, pokud je vagotomie kombinována s drenážním postupem. V posledních letech se nashromáždily některé důkazy, především ze Skandinávie, které naznačují, že prepylorické vředy jsou odolnější vůči léčbě antagonisty histaminových H2-receptorů než duodenální vředy nebo vředy lokalizované v jiných částech žaludku. Kromě toho je u prepylorických vředů obzvláště vysoká míra recidivy. Je však třeba vzít v úvahu, že nejenže všechny tyto studie zahrnovaly relativně malé počty pacientů, ale také míra hojení prepylorických vředů v jiných studiích byla podobná míře hojení pozorované jak u duodenálních vředů, tak u vředů umístěných v jiných částech žaludku. Proto je nutné provést prospektivní studie s velkým počtem pacientů, než bude možné dospět k jednoznačnému závěru. Existuje několik důvodů, proč by prepylorické vředy mohly být odolnější vůči léčbě. V úvahu je třeba vzít zhoršené vyprazdňování žaludku, duodeno-gastrický reflux nebo chronickou gastritidu, zejména ve spojení s infekcí Campylobacter pylori. V současné době lze o platnosti některé z těchto hypotéz pouze spekulovat.