Lékaři by neměli svým pacientům lhát, a to ani v dnešní době, kdy je rozebírání slov a vyprávění bílých lží běžné na nejvyšší úrovni naší vlády. Ale oni to dělají pořád – někdy z osobních důvodů, ale většinou pro to, o čem jsou přesvědčeni, že je to pro dobro jejich pacientů.
Jako neonatolog a dětský kardiolog víme, že pravda a upřímnost jsou klíčovou součástí základů vztahu mezi lékařem a pacientem. „Závazek k upřímnosti vůči pacientům“ je základní povinností lékařů stanovenou v Chartě lékařské profesionality.
Přesto lékaři – včetně nás – lžou.
reklama
Řekli jsme rodičům novorozenců: „Bude spát celou noc“ nebo „Každým dnem vám přijde mateřské mléko“, i když jsme věděli, že existuje jasná možnost, že se nestane ani jedno, ani druhé.
Říkali jsme rodičům s dětmi na jednotce intenzivní péče pro kardiaky, intubovanými a uspanými po těžké operaci srdce: „Nebolí ho to, ví, že jsi tady,“ i když máme jen malou představu, zda je takové vědomí možné ve stavech umělého kómatu a ochrnutí.
reklama
Řekli jsme rodičům, jejichž dítě má znaky smrtelné genetické abnormality: „Je krásná a dokonalá,“ když není co jiného říct.
A rodičům, kteří zoufale spěchali k lůžku svého umírajícího dítěte, jsme řekli: „Je stále tady,“ zatímco jsme jim ho položili do náruče a vypnuli monitor, aby neviděli, že jeho srdce už nebije.
Tyto nepravdy neříkáme proto, abychom rodiče oklamali, ale abychom jim nabídli slova, která ve chvílích zoufalství rozjasní jejich srdce. Říkáme si, že to děláme proto, abychom ušetřili jejich city.
Ale možná někdy lžeme kvůli sobě a právě naše city je třeba šetřit, abychom přečkali noc a nezhroutili se v hovorně, když vše nasvědčuje tomu, že výsledek nebude dobrý.
Toto dilema není nové.
V roce 2012 celostátní průzkum ukázal, že třetina z 1 981 lékařů zařazených do vzorku uvedla, že by se o závažných lékařských chybách neměli nutně dělit se svými pacienty. Dvě pětiny lékařů neinformovaly pacienty o svých finančních vztazích se společnostmi vyrábějícími léky a přístroje. Tyto druhy lží jsou jednoznačně škodlivé a transparentnost je nutná.
Někteří lékaři lžou třetím plátcům, aby získali souhlas s léčbou nebo zákroky, které jejich pacienti potřebují. Jejich ochota klamat plátce se liší podle závažnosti onemocnění: 58 procent z nich uvedlo, že by to udělali v případě koronárního bypassu a 35 procent v případě screeningové mamografie, ale jen 2,5 procenta v případě kosmetické rhinoplastiky – plastiky nosu.
V nedokonalém systému zdravotní péče omezeném zdroji lze diskutovat o morálnosti toho, zda by lékaři měli prosazovat to, o čem jsou přesvědčeni, že je v nejlepším zájmu jejich pacientů nad rámec stávajících pravidel a předpisů.
Problematické jsou i bílé lži. Lékařští etici se již desítky let přou o morální rozdíl mezi lží a podvodem a lékaři dlouho bojují s absolutní upřímností versus zatajováním chmurných faktů.
Jedna studie zjistila, že více než 55 % lékařů někdy nebo často popisuje prognózu pacienta pozitivněji, než jakou potvrzují fakta. Byl vytvořen vývojový diagram klamání, který má lékařům, „kteří nejsou absolutisté“, pomoci při rozhodování, kdy je pro ně morálně přijatelné pacienty klamat.
Ve skutečnosti vývojový diagram nebo věta „nevím“ ne vždy pomůže. A být brutálně upřímný ne vždy pomáhá rodinám při rozhodování nebo zaručuje preferovaný výsledek. Mohli bychom – a měli bychom – rodinám povinně uvádět statistické údaje o nemocnosti a úmrtnosti, například: „Vaše dítě má 60procentní šanci na přežití“. Jako lékaři můžeme mít pocit, že alespoň slyšeli čísla. Ale pro rodiny je přežití dichotomické ano nebo ne. Dávat naději a někdy popisovat prognózu pozitivněji, než by odpovídalo faktům, je realita, kterou lékaři dělají.
Jistě, klamání, které omezuje schopnost jednotlivce nebo rodičů činit informovaná rozhodnutí, je odsouzeníhodné. Přikrašlování zničujících výsledků nebo zlehčování vážných situací, jako by mělo dojít ke smysluplnému uzdravení, je také špatné. Pacientům a jejich rodinným příslušníkům je třeba sdělit výsledky a očekávání na základě zkušeností a důkazů, a to tak upřímně a jasně, jak to jen lékař dokáže. Umění medicíny nás však vyzývá, abychom byli nuancovaní a případně je chránili před zbytečnou bolestí.
Základy vztahu mezi lékařem a pacientem mohou zůstat pevné i při „bílých lžích“, pokud je naše jednání založeno na laskavosti a děláme pro pacienty v těžkých chvílích to nejlepší.
Nana Matoba, M.D., je neonatolog v Ann & Robert H. Lurie Children’s Hospital of Chicago a odborný asistent pediatrie na Feinbergově lékařské fakultě Severozápadní univerzity. Angira Patel, M.D., je dětská kardioložka v Ann & Robert H. Lurie Children’s Hospital of Chicago, odborná asistentka pediatrie a lékařského vzdělávání a členka Centra pro bioetiku a lékařské humanitní vědy na Northwestern University Feinberg School of Medicine. Oba autoři jsou Public Voice Fellows v rámci projektu The OpEd Project.