Tento nerozhodný tříletý úsek bojů v údolí Isonzo se odehrál v souvislosti se vstupem Itálie do první světové války.Ve snaze vytvořit koridor k Vídni nařídil italský generál Luigi Cadorna od června 1915 sérii útoků na rakousko-uherská opevnění v regionu. Cadorna nakonec uspěl při šestém pokusu a dobyl Gorici poté, co byli její obránci nuceni přesunout zdroje proti ruskému útoku. Když při jedenáctém pokusu získali Italové kontrolu nad strategickou náhorní plošinou Bainsizza, požádalo Rakousko-Uhersko o pomoc Německo. Výsledná bitva u Caporetta, známá také jako dvanáctá bitva u Isonza, byla rozhodujícím vítězstvím Centrálních mocností.
Když 23. května 1915 vstoupila Itálie do první světové války proti Rakousku-Uhersku, skýtalo vyhlídky na velkou ofenzívu pouze údolí Isonza na jihovýchodním konci opevněné horské fronty. Zde by průlom nepřátelských linií, dobytí Gorice a následně Terstu mohlo vést k postupu přes Lublaňskou (Laibachskou) proláklinu směrem na Vídeň. Generál Luigi Cadorna, velící italské armádě, soustředil pro tento podnik dvě armády (o síle asi 200 000 mužů).
Rakousko-Uhersko si uvědomovalo kritický význam tohoto sektoru, vybudovalo opevnění a navzdory neúspěchům v Srbsku a Haliči zvýšilo počet svých vojáků na 100 000 mužů. V prvních čtyřech bitvách o Isonzo (červen-srpen 1915) Italové zaútočili, ale byli odraženi. Reorganizováni a posíleni dalším dělostřelectvem zaútočili Italové znovu v říjnu a ještě jednou v listopadu, rovněž s malým úspěchem.
V březnu 1916 Cadorna obnovil útoky v páté bitvě, což byl další neúspěch, a poté, co zastavil rakousko-uherský útok z Trentina, zahájil v srpnu šestou bitvu, přičemž očekával, že najde protivníka oslabeného, protože vojska byla přesunuta proti ruské Brusilovově ofenzívě. Tentokrát byla dobyta Gorizia, ale k průlomu nedošlo. Následovaly další tři bitvy, které však nedokázaly vylepšit počáteční úspěch.
V roce 1917 si vzpoury francouzské armády a zhroucení Ruska vyžádaly diverzní opatření Spojenců. V reakci na to Cadorna svedl desátou a jedenáctou bitvu. První z nich uvázla na mrtvém bodě, ale ve druhé (18. srpna – 15. září) úderné jednotky vyhnaly Rakousko-Uhersko ze strategické náhorní plošiny Bainsizza, ačkoli vyčerpání a problémy se zásobováním zabránily jejímu využití. Otřesené Rakousko-Uhersko však požádalo Německo o podporu, což vedlo k italské katastrofě u Caporetta, někdy nazývané dvanáctá bitva u Isonza.
Bitvy u Isonza ukázaly, že dobře připravené pozice nelze dobýt konvenčními frontálními útoky. Italové měli pokaždé početní převahu a bojovali statečně, ale byli zadrženi nebo dosáhli jen menších úspěchů s velkými ztrátami. Ačkoli byli Rakušané vypjatí až do krajnosti, bojovali na této frontě houževnatě a s pozoruhodnou jednotou, ale také utrpěli těžké ztráty, které si mohli dovolit méně než Italové.
.