Jo Jones, vlastním jménem Jonathon Jones, (narozen 7. října 1911, Chicago, Illinois, USA – zemřel 3. září 1985, New York, New York), americký hudebník, jeden z nejvlivnějších jazzových bubeníků, proslulý svým švihem, dynamickou rafinovaností a jemností.
Jones vyrůstal v Alabamě, dvanáct let studoval hudbu a stal se zručným trumpetistou a pianistou; jako stepař i instrumentalista jezdil s poutěmi. Než se v roce 1934 připojil ke kapele Counta Basieho v Kansas City, hrál s jihozápadními „territory bandy“ (tj. kapelami na jihu, jihozápadě a středozápadě), včetně Blue Devils Waltera Page. S několika přestávkami, především kvůli službě v americké armádě (1944-46), zůstal u Basieho až do roku 1948, poté se věnoval svobodnému povolání. V roce 1947 podnikl první z několika turné „Jazz at the Philharmonic“, příležitostně vedl vlastní skupiny a nahrával se současníky ze swingové éry, jako byli Billie Holiday, Teddy Wilson, Buck Clayton a Lester Young.
Na vrcholu své kariéry byl Jones jednou čtvrtinou rytmické sekce „All-American“, která zahrnovala Basieho na klavír, Page na baskytaru a Freddieho Greena na kytaru a zajišťovala tep Basieho kapely v jejím klasickém období 1937-41. Jones byl jedním z prvních jazzových bubeníků, kteří udržovali základní puls na činelu, nikoli na basovém bubnu. Výsledkem byly téměř rovnoměrně akcentované rytmy, synchronizované s ladnou hrou Page a Greena; důraz této rytmické sekce na 4/4 metrum navíc vedl k faktickému konci dvoudobého metra jako samozřejmosti v jazzu. Jones používal své další činely a baskytaru a snare k zajištění hudební interpunkce. V době, kdy bylo mezi bubeníky obdivováno extrovertní showmanství, se Jones jen zřídkakdy rozhodl pro sólo; byl zběhlý v dynamických odstínech a jeho mistrovství ve hře na bicí se štětci bylo všeobecně obdivováno. V roce 1985 ho Národní nadace pro umění (National Endowment for the Arts) jmenovala mistrem jazzu.