Existuje tenká hranice mezi používáním nástrojů k pochopení sebe sama a používáním stejných nástrojů k definování a omezování sebe sama.
Zajímá vás, o čem mluvím? Chvíli se mnou vydržte a já vám to všechno vyložím.
Přibližně před třemi lety jsem se vydal na cestu, abych lépe poznal sám sebe. Byla jsem odhodlaná navázat kontakt se svou intuicí, vyžádat si jasno o sobě a své budoucnosti a dělat věci tak, jak chci já – a ne tak, jak mi někdo říká, abych je dělala.
To zní krásně a osvobozujícím způsobem, že? Většina lidí vám neřekne, že důvod, proč tolik lidí žije podle statu quo, je ten, že jít proti němu je opravdu těžké. Někdy je příjemné, když vám někdo jiný neustále říká, co máte dělat, protože to znamená, že nemusíte přemýšlet. Můžete se odhlásit, hledět si svého a aktivně se nezapojovat do života.
No, rozhodl jsem se na to kašlat. A jsem moc ráda, že jsem to udělala – ale tahle cesta byla mnohem těžší, než jsem čekala. Najednou jsem to byla já, kdo byl zodpovědný za to, abych si ujasnila, co chci, jak chci pracovat, a hlavně – jak se chci cítit.
Obrátila jsem se na všechny způsoby porozumění, které jsem znala (a na mnohé, které pro mě byly nové). Dělala jsem si osobnostní testy, četla jsem si horoskop, nechala jsem si udělat horoskop narození, v meditaci jsem žádala o božské vedení. Modlila jsem se. Ptal jsem se svých důvěryhodných mentorů a nejlepších přátel. Hledala jsem směr u kohokoli a u kohokoli a doufala, že mi nějaký kousek vhledu náhle docvakne a pomůže mi pochopit, kým jsem.
Myslel jsem si, že se otevírám novému potenciálu. A svým způsobem jsem to tak i dělal. Neviděl jsem však, že zároveň dělám přesně to, co jsem říkal, že nechci – nechávám druhé, aby mi říkali, co mám dělat a kým jsem. Bylo to jen plíživějším, méně zjevným způsobem. Spíše než tradiční korporátní model, proti kterému jsem byl zvyklý se bouřit, to bylo maskováno přitažlivostí wellness a jiskrou new age.
Je tenká hranice mezi tím, když používáte nástroje, které vám pomáhají porozumět sobě samému, a tím, když dovolíte, aby vás tytéž nástroje definovaly.
Teď už jsem věděl, že jsem introvertní Beran se sklonem ke kreativitě a touhou konat dobro a že mé boje budou pravděpodobně převážně vnitřní. Zjistil jsem, že jsem klasický archetyp mučedníka smíšený s vzestupným znamením Býka. Věděla jsem, které krystaly jsou určeny k léčení mé kořenové čakry a proč musím každý den deset minut meditovat a poklepávat. Problém? Stále jsem se necítil ZNÁMÝ. Hluboko uvnitř.
Všechno toto „sebepoznání“ se stalo jen dalším rozptýlením – a vytvořilo si vlastní omezení. Člověk přece nemůže být introvertní Beran, ne? Pokud jsem takový byl, pak musím být zlomený. Archetypy se nemohly mýlit!