Jsou tři hodiny odpoledne, pojďme být svědky toho, jak se Lil Wayne snaží hrát na kytaru

Jsou tři hodiny odpoledne! Dovolte The A.V. Clubu, aby krátce využil ubývající hodiny vaší produktivity s několika popkulturními efemériemi vytaženými z hlubin YouTube.

Koncem devadesátých let se Lil Wayne zdál nezastavitelný. S obrovskou popularitou vycházel jeden singl za druhým a jedna mixtape za druhou, což vedlo k vlně úspěchu, která nečekaně skončila několika nepovedenými nahrávkami, roky bojů s nahrávacími společnostmi a zdánlivě nekončícími osobními problémy.

Podobně jako v řecké tragédii měl však Weezyho konečný projev pýchy přijít před jeho pádem. A právě z této stále ještě prosperující doby – doby, kdy umělcovo ego nabobtná natolik, že zapomene, proč na jeho vystoupení lidé vůbec chodí – nám zůstává tento ozymandovský pomník sebevědomí celebrity.

Mluvíme samozřejmě o té éře, kdy Lil Wayne začal hrát na kytaru.

Pravděpodobně nejlepší příklad Wayneova velmi špatného kytarového sóla se odehrál v roce 2008 během epizody pořadu Saturday Night Live, kterou uváděl olympijský plavec Michael Phelps. Je to nádherný příklad arogance celebrit. Sólo sice začíná zhruba v čase 3:30, ale vyplatí se sledovat celé vystoupení, abyste se pořádně dopracovali k momentu, kdy si rapper sundá kytaru ze zad, drží ji, jako by to byl záhadný mimozemský artefakt, a začne vybírat sólovou melodii bez efektů klasickými začátečnickými tahy palcem dolů na vrcholu jinak solidního provedení skladby „Lollipop“ od Tha Carter III.

Při pohledu na jeho levou ruku ukotvenou ve statické poloze na krku, oči sklopené v soustředění na opakující se pronikavé sólo, je snadné pochopit, jak bychom skončili u Rebirth, nešťastného „rockového alba“, které poslalo Wayneův hvězdný vzestup zpět na zem. Všestrannost je důležitá pro každého muzikanta, který v tom jede dlouhodobě: jen se ukazuje, že vzít do ruky kytaru není cesta, po které by měl jít každý.

.