Kalamity:

V tomto článku se budeme zabývat vnějšími znaky a vnitřní stavbou kalamitů.

Vnější znaky kalamitů:

Kalamitové zkameněliny sahají od odlitků jádra, stonků, větviček a listů až po strobily. Stébla se označují jako kalamity, listové větvičky jako an nularia a plodenství jako kalamostachys. Rostlinné tělo kalamitů byl vysoký strom (obr. 96) dorůstající výšky 20-30 metrů.

Rostlina měla podzemní rozprostřený oddenek. Oddenek byl diferencován na uzliny a internodia a v každé uzlině měl svazek adventivních kořenů. Z horního povrchu oddenku vyrůstala řada nadzemních výhonků.

Některé z těchto vzdušných výhonů vytvářely kořeny v některých spodních uzlech, což naznačuje, že oddenek rostl v určité vzdálenosti pod povrchem půdy. Vzpřímené výhony byly v místě spojení s oddenkem zúžené. Větvení bylo nápadné u nadzemních výhonů, které měly v oblasti uzlin větve.

Způsob větvení je různý a používá se jako kritérium při klasifikaci rodu. Na základě způsobu větvení byly založeny tři podrody. U rodu Stylocalamites je větví málo a jsou roztroušené (např. C. suckowi). U Calamitina se větve vyskytují pouze v některých uzlech (např. C. undulatus). U eukalamit se větve vyskytují v každém uzlu (např. C. cerinatus a C. cruciatus).

Boční větve vzdušných výhonů v některých případech dlouho přetrvávaly a byly stejně silné jako hlavní osa, což dávalo známý vzhled dnešního Equisetum, ale mnohem větší. Na povrchu stonku se střídala podélná žebra s rýhami. V některých případech však byla žebra po sobě jdoucích internodií přímo nad sebou, místo aby se střídala.

Vnitřní stavba kalamitů:

Anatomicky vykazoval stonek kalamitů epidermis, kůru a stélku. U mladých stonků měla kůra vnější sklerotickou zónu a vnitřní tenkou studniční parenchymatózní zónu. Nebyly zde žádné vallekulární kanálky jako u Equisetum. Stéla byla sifonostelická. V centrální oblasti byla v uzlinách parenchymatózní dřeň, v internodiích však zastoupená centrální dutinou.

Cévní svazky měly kolaterálně uspořádaný xylém a floém. Xylém byl endarchický. Tracheidy měly v metaxylému skalární ztluštění, ale v protoxylému prstencové a spirální ztluštění. V každém cévním svazku byl karinální kanálek vzniklý rozpuštěním prvků protoxylému (obr. 97b).

Druhotný růst ve stonku probíhal činností kambia. Válec dosahoval v důsledku sekundárního růstu tloušťky 6 cm. nebo více. Sekundární dřevo nevykazovalo diferenciaci letokruhů.

Tyto údaje poukazují na to, že rostlina měla stálezelené olistění a pravděpodobně nedocházelo k sezónním výkyvům v roce, které jsou zodpovědné za tvorbu ročních letokruhů. Sekundární xylém měl šupinovité a jamkovité tracheidy. Sekundární růst probíhal také v kůře, která vytvářela periderm o tloušťce několika centimetrů.

1. Listy:

Listy kalamitů nesou název Annularia. Listy byly nalezeny většinou na nejmenších větvičkách. Jejich uspořádání bylo vějířovité. Každý list byl čárkovitý nebo kopinatý, měl jednu žilku a jeho délka se pohybovala od 4 do 5 mm.

2. Kořeny:

Kořeny kalamitů se nazývají Astromyelon. Vnitřně měly přímý triarchální xylém s centripetálním protoxylemem. V kořenech bylo přítomno kambium, které však vytvářelo jen omezené množství sekundárního dřeva.

3. Strobily:

Strobily spojené s kalamitním kmenem dostaly název Calamostachys. U něj měly strobily centrální osu nesoucí okolíky sporangioforů. S okolíky sporangioforů se střídaly okolíky sterilních přívěsků zvaných přívěsky. Sporangiofory měly křižmo rozvětvené vrcholy.

Vrchol každé větve se opakoval směrem ke strobilární ose a měl na vrcholu sporangium. Rod Calamostachys měl jak homosporické, tak heterosporické druhy. Strobilus měl u heterosporických forem oba typy sporangií.