COLFAX – Historická značka poblíž budovy soudu v Grant Parish popisuje den násilí, který pomohl odsoudit Afroameričany ke století Jima Crowa na americkém Jihu.
To, co se stalo v Colfaxu před 140 lety, byl masakr nebo vzpoura, podle toho, s kým mluvíte. Jizvy po této události nejsou v tomto městečku s asi 1 500 obyvateli vidět. Chloubou komunity je Pecan Festival, který začíná žehnáním úrody první listopadový víkend.
Do historie města však patří i brutální konflikt, který byl rozhodujícím momentem americké historie.
Kolfaxský masakr se odehrál 13. dubna 1873. Byla to velikonoční neděle. Byl to, abychom citovali název knihy o této události z roku 2009, „den, kdy zemřela svoboda“.
Toho dne zemřely desítky černochů a tři běloši v boji o kontrolu nad prvním farním soudem po sporných celostátních volbách. Asi polovina černošských účastníků a možná i více jich bylo později toho dne zabito poté, co se vzdali.
„Násilí bylo tak velkou součástí Jima Crowa,“ řekla LeeAnna Keithová, newyorská učitelka, která v roce 2009 napsala knihu „Masakr v Colfaxu“. „A (masakr) byl tou nejnásilnější událostí.“
Historická značka, kterou v roce 1950 vztyčilo tehdejší louisianské ministerstvo obchodu, vypráví jiný příběh. „Colfax Riot,“ hlásá značka. „Na tomto místě došlo ke Colfaxově vzpouře, při níž byli zabiti tři běloši a 150 černochů. Tato událost … znamenala konec špatné vlády kobercových pytlů na Jihu.“
„Historie této značky by vydala na samostatnou knihu,“ řekl Charles Lane, reportér listu Washington Post, který v roce 2009 napsal knihu „Den, kdy zemřela svoboda“.
Místní zkratka říká, že pokud jste běloch, událostí byla Colfaxova vzpoura. Pokud jste černí, byl to masakr v Colfaxu. Ale to je příliš jednoduché.
Glynn K. Maxwellová, která je běloška, je redaktorkou týdeníku The Chronicle, který vychází v Colfaxu. Pokud jde o masakr, Maxwellová se domnívá, že je třeba si historii přiznat.
„Došlo ke vzpouře,“ řekla Maxwellová. „Došlo k bitvě. Obě strany se snažily navzájem zabít. Když to nazvete masakrem, nedáte černochům za pravdu, že se postavili na odpor.“
Avery Hamilton s tím nesouhlasí. Je potomkem Jesseho McKinneyho, jednoho z černošských obyvatel Colfaxu, kteří byli při událostech kolem masakru zabiti.
„Když se na to podíváte poctivě, nebyla to vzpoura,“ řekl. „Nechám je, aby tomu říkali bitka. Ale bylo to, jako bych byl v ringu s Mikem Tysonem v době jeho největší slávy.“
Kolfaxský masakr
Louisiana byla po občanské válce krvavým místem. Téměř deset let bojovali republikáni, včetně mnoha čerstvě osvobozených černochů, proti převážně bílým demokratům, kteří doufali, že se jim podaří vzkřísit něco jako starý společenský a politický řád, a nesnášeli zasahování federální vlády do záležitostí státu.
Zbraněmi v tomto boji bylo zastrašování a otevřené násilí, z velké části namířené proti osvobozeným černochům a bílým republikánům, kteří je podporovali.
Zvolení Ulyssese S. Granta prezidentem v roce 1868 pomohlo prosadit exekuční zákon a zákony proti klanu a také 15. dodatek, který zaručuje volební právo bez ohledu na rasu.
Volby v Louisianě v roce 1872 však byly příležitostí k dalším násilnostem. Prorekonstrukční republikány vedl kandidát na guvernéra William Kellogg. „Fusionistická“ směs demokratů a protigrantských republikánů měla v úmyslu zvolit Johna McEneryho. Obě strany si nárokovaly vítězství a odmítaly uznat legitimitu té druhé. Federální soudce dosadil Kellogga a další prorepublikánské kandidáty
Na jaře 1873 pomohla skupina černochů jednajících jako domobrana mladému chlapci proniknout oknem do budovy soudu v Grant Parish. Chlapec odemkl dveře a pustil muže dovnitř, čímž umožnil černošským republikánům převzít kontrolu nad soudní budovou. Později vykopali obranný příkop.
Napětí nadále rostlo. Kvůli násilným incidentům, včetně zastřelení černošského farmáře Jesseho McKinneyho, utíkali černošští obyvatelé do budovy soudu, kde hledali útočiště. Vyplenění domu bílého obyvatele Rutlanda černými obyvateli popudilo bílé obyvatele.
Na Colfax se začala přesouvat skupina více než 100 ozbrojených bílých mužů vedená veteránem Konfederace Christopherem Columbem Nashem.
13. dubna Nashovi muži vystřelili z malého děla na obránce soudní budovy. Černošští domobranci se stáhli do budovy soudu. Útočníci se je pokusili vypálit. V určitém okamžiku mávali obránci soudní budovy kusem látky jako bílou vlajkou. Bílí svědci tvrdili, že když se tři útočníci přiblížili, někdo na ně uvnitř soudní budovy vystřelil.
Když byli obránci nakonec vytlačeni ven, byli několik hodin drženi pod dohledem.
Někteří byli oběšeni. Mnozí byli zastřeleni.
Konečný počet mrtvých bělochů je nesporný. Jména padlých – Stephen Parrish, James Hadnot a Sidney Harris – jsou vyryta na obelisku vztyčeném v roce 1921.
Počty obětí z řad Afroameričanů je těžší určit. Autor Charles Lane se domnívá, že skutečný počet se pohybuje mezi 60 a 80. Historická značka uvádí 150 mrtvých černochů, ale Lane si myslí, že toto číslo bylo nadsazené.
„Nevím proč,“ řekl Lane. „Mám jen odhad. Když se na to podíváte dnes, řeknete si: ‚Jak zlé‘. Ale tehdy byste řekli: ‚Jak mocné‘. „
David Blight, profesor historie na Yaleově univerzitě, který psal o otroctví a rekonstrukci, řekl: „Colfax je ohavný případ, když ho lidé opravdu pochopí a opravdu se na něj podívají. Je to případ politické vraždy. Je to vražda z politických důvodů, s politickým cílem. … Takovou společností vždycky říkáme, že nejsme.“
Cruikshank
James Beckwith, advokát, který byl svědkem smrti 34 černochů při masakru v New Orleans v roce 1868, dosáhl odsouzení tří účastníků útoku v Colfaxu za federální spiknutí. Jedním z nich byl muž jménem William Cruikshank. V roce 1876 však Nejvyšší soud USA rozsudkem známým pod názvem United States v. Cruikshank odsouzení fakticky zrušil. Podle tohoto rozhodnutí nová ústavní ochrana občanských práv chránila jednotlivce před jednáním státu, nikoli však před jednáním jiných osob.
Cruikshank zejména vyžadoval, aby federální orgány činné v trestním řízení prokázaly nade vší pochybnost, že spiknutí s cílem omezit například volební práva bylo rasově motivováno, uvedl Lane. „(Pachatel) musel téměř říci: ‚Támhle jde černoch a já mu zabráním volit‘. To klade na obžalobu velké břemeno.“
Motivy soudců Nejvyššího soudu, mezi nimiž bylo sedm republikánských nominantů, nebyly nutně zlověstné, řekl Lane. Poznamenal, že myšlenka federálního vymáhání práva byla nová. Ministerstvo spravedlnosti neexistovalo až do roku 1870.
„Soudci Nejvyššího soudu se potýkali se zcela novými pojmy,“ řekl Lane.
Řekl také, že louisianská rekonstrukční ústava byla pokrokovým dokumentem, který zahrnoval ochranu občanských práv
„Rozsudek ve věci Spojené státy versus USA“. Cruikshank,“ řekl Avery Hamilton, „měl na černošskou Ameriku stejně reálný dopad jako Plessy v. Ferguson nebo Brown v. Board of Education.“
Značka
„Takový příběh se může stát galvanizujícím, mocným v širší oficiální historické paměti,“ řekl Blight. „Nebo může být v podstatě potlačen.“
„Nikdy se nestal součástí oficiální paměti, protože vzpomínka na léta rekonstrukce, která se stala oficiální, dostala se do učebnic a do politických rozhovorů, byla opačným druhem paměti.“
Přes všechno drama a historický dopad nebyl masakr příběhem, o kterém by ti, kdo v Colfaxu stále žijí, někdy moc slyšeli.
„Možná existovaly jednotlivé domy, kde se o tom starší lidé dělili se svými rodinami, ale ve školách se o tom neučilo,“ řekl Hamilton.
„Když jsem tady vyrůstal, nebylo to nic, o čem by se v černošské komunitě opravdu mluvilo, kromě toho, co jsme znali z cedule u soudu, což je nepřesné.“
Tato historická značka, ať už záměrně, nebo shodou okolností, byla vztyčena právě v době, kdy se začalo formovat moderní hnutí za občanská práva.
Spisovatelka Keithová uvedla, že našla dvě skupiny, které doufají, že se poselstvím značky budou zabývat. Jednu skupinu tvoří Afroameričané odhodlaní nechat značku odstranit.
Druhou skupinou, do níž patřili Hamilton a Maxwell, se stalo sdružení Red River Heritage Association. Jejím záměrem bylo zachovat značku pro její vlastní historickou hodnotu a vytvořit interpretační centrum.
A když se sdružení začalo v roce 2006 scházet, Maxwell řekl: „Bylo to poprvé, kdy jsme si mohli sednout a vzájemně o tom diskutovat.“
Nakonec snahy sdružení ztroskotaly na nedostatku finančních prostředků.
Kolfax dnes
Doris Livelyová, knihovnice Grant Parish Library, která sídlí v sousedství budovy soudu, uvedla, že se stěhování z West Monroe do Colfaxu obávala.
„Necítím to,“ řekla Livelyová. „Přestěhovala jsem se sem v roce 1992 a byli jsme příjemně překvapeni.“
„Vždycky si povzdechnu, když to od lidí slyším,“ řekla Hamiltonová.
„Nechci říkat, že to není pravda. Ale to, že tam nejsou protesty, neznamená, že je na Camelotu všechno dokonalé.“
Přestože je obyvatelstvo Colfaxu ze dvou třetin černošské, podle Hamiltona je v některých významných institucích zaměstnáno jen málo Afroameričanů nebo vůbec žádní.
Rodina Hamiltonových však může poukázat na určitý pokrok v místní samosprávě. v roce 2006 se Averyho bratr Gerald Hamilton, pravnuk Jesseho McKinneyho, stal prvním černošským starostou Colfaxu.
Autor Lane uvedl, že nedávno mluvil s Geraldem Hamiltonem. Lane řekl, že Colfax postihly záplavy a Hamilton se obával, že mu obyvatelé města budou dávat vinu.
„Je to připomínka toho, že to, co lidi v Colfaxu skutečně zajímá, není masakr,“ řekl Lane. „Je to cena pekanových ořechů a to, jestli je opravená ulice.“ I