Podle nepřímých důkazů se o kosě poprvé zmínil řecký básník Archilochos, který žil v 7. století před naším letopočtem. V následujících staletích se o ní zmiňovali i další řečtí a římští spisovatelé, ale teprve u Apollonia z Rhodu (polovina 3. století př. n. l.) se objevil jasný náznak jejího použití jako kryptografického zařízení. Popis způsobu jeho fungování není znám z doby před Plútarchem (50-120 n. l.):
Výpravný svitek má následující charakter. Když efoři vysílají admirála nebo generála, vyrobí dva kulaté kusy dřeva přesně stejné délky a tloušťky, takže každý odpovídá svými rozměry tomu druhému, a jeden si ponechají sami, zatímco druhý dají svému vyslanci. Těmto kusům dřeva říkají scytalae. Kdykoli pak chtějí poslat nějakou tajnou a důležitou zprávu, udělají z pergamenu dlouhý a úzký svitek, podobný koženému řemenu, a omotají jej kolem kosy, nenechají na ní žádné volné místo, ale její povrch po celém obvodu pokryjí pergamenem. Poté na pergamen napíší, co si přejí, tak jak leží omotaný kolem kosy, a když napíší svůj vzkaz, pergamen sundají a pošlou ho bez kusu dřeva veliteli. Ten, když ji obdrží, z ní jinak nemůže vyčíst žádný smysl – protože písmena na sebe nenavazují, nýbrž jsou rozhozená -, ledaže vezme svou vlastní kosu a omotá kolem ní proužek pergamenu, takže když se jeho spirálovitý průběh dokonale obnoví a to, co následuje, se spojí s tím, co předchází, přečte kolem hole, a tak zjistí kontinuitu poselství. A pergamen se stejně jako hůl nazývá scytale, protože měřená věc nese jméno míry.
– Plútarchos, Životy (Lysandr 19), ed. Bernadotte Perrin.
Vzhledem k obtížím při slaďování Plútarchova popisu s dřívějšími zprávami a nepřímým důkazům, jako je kryptografická slabost zařízení, několik autorů vyslovilo domněnku, že kosa sloužila k předávání zpráv v otevřeném textu a že Plútarchův popis je mytologický.
.