novinář a politik
od ministra přes diktátora až po ústavního činitele-prezidenta
v exilu
bibliografie
KOSSUTH, LAJOS (1802-1894), maďarský politik a státník.
Lajos (Ludvík) Kossuth je zřejmě nejuznávanějším vůdcem v maďarských dějinách a jedním z nejméně uznávaných v sousedních zemích Evropy. Důvodem byla jeho snaha spojit liberální, reformní program s aktivistickým nacionalismem.
Kossuth se narodil jako luterán 19. září 1802 v Monaku v Zemplínské župě, která leží v severovýchodním cípu zmenšeného Maďarska po roce 1918. Jeho starobylý, ale nikterak zámožný šlechtický rod pocházel z Túrócké župy na dnešním severním Slovensku. Jako všichni šlechtici patřili Kossuthové k výlučnému rodu Natio Hungarica, který více než národnost označoval postavení a privilegia. Kossuth později našel své životní poslání v tom, že povýšil ostatní obyvatele země, přibližně 90 % celkového počtu obyvatel, na právní a politický status Natio Hungarica. Doufal také, že se z nich stanou maďarští vlastenci a pokud možno i maďarsky mluvící lidé. Však i jeho vlastní matka byla německy mluvící ze sousední německé osady Zipser.
Kossuthův otec, právník ve službách jedné z velkých uherských statkářských rodin, zchudl a byl nezaměstnaný, přesto se Lajosovi dostalo vzdělání hodného příslušníka šlechty: V té době se v Uhrách stále ještě používala latina jako jazyk správy, politiky i vzdělání a právo, které mimo jiné opravňovalo k výkonu funkce v padesáti župních úřadech vedených šlechtou. Své první úřední funkce se Kossuth ujal v roce 1827 v rodné Zemplínské župě, kde mimo jiné účinně bojoval s epidemií cholery, ale v roce 1832 musel svou funkci opustit kvůli skandálu se zpronevěrou finančních prostředků. Paradoxně právě tento incident – při němž se zřejmě provinil přinejmenším nedbalostí – ho katapultoval do celostátní politiky, neboť jeho liberální mecenáši ho vyslali, aby v Národním shromáždění zastupoval nepřítomného šlechtice. Jakmile se tam Kossuth ocitl, vzdoroval cenzuře a psal vlastní dietní nebo parlamentní zprávy, které studenti ručně opisovali a které byly široce rozšířeny. Stal se tak jedním z prvních šlechticů, kteří se živili novinařinou, což mu umožnil jeho talent a politický kvas v zemi.
novinář a politik
Uhry byly v té době suverénní zemí, kterou měl podle vlastních zákonů spravovat král v dohodě se šlechtou. Potíž byla v tom, že král byl zároveň rakouským císařem s mnohostrannými zájmy v Evropě a že Natio Hungarica dávala přednost politice stížností před tolik potřebnými hospodářskými, sociálními a správními reformami. Sněm, který se scházel v Pozsony (Prešpurku, Bratislavě) nedaleko Vídně, sloužil především jako prostředník mezi absolutistickým dvorem a neklidnými zemskými správami, které se cítily oprávněny nevykonávat zákony a nařízení, jež podle jejich názoru porušovaly starobylou ústavu národa. Právě patová situace mezi králem a šlechtou přiměla příslušníky slavné „reformní generace“ k vypracování nejrůznějších modernizačních programů, jako bylo například volání hraběte Istvána Széchenyiho po hospodářském a technickém pokroku; baron Miklós Wesselényi – a později Kossuth – upřednostňoval nejprve vytvoření národnostního cítění obyvatelstva; baron József Eötvös prosazoval reformu školství i administrativní centralizaci; Ferenc Deák trval na revizi archaické soudní praxe v zemi.
Pánové, – když vystupuji na tribunu, abych vás požádal o záchranu naší země, strašná velkolepost okamžiku mě tísnivě tíží na prsou. Cítím, jako by mi Bůh vložil do rukou polnici, abych vzbudil mrtvé, aby – jsou-li ještě hříšní a slabí – neupadli do věčné smrti, ale aby se probudili na věčnost, pokud v nich ještě zůstala nějaká životní síla. Takto v tuto chvíli vypadá osud národa. … … Pánové, chtěl jsem říci, že tato žádost vlády by neměla být považována za vyslovení důvěry. Ne, žádáme vás o hlas pro zachování země! A chtěl bych vás požádat, pánové, pokud někde v zemi vzdychá hruď po osvobození nebo čeká přání na jeho splnění, nechte tu hruď chvíli trpět, nechte to přání mít trochu trpělivosti, dokud zemi nezachráníme. (Potlesk.) To je moje prosba! Všichni jste se vzchopili jako muž a já se skláním před velikostí národa! Pokud se vaše energie vyrovná vašemu vlastenectví, troufám si říci, že ani brány pekelné nepřemohou Uhry!“
Výše uvedené jsou začátkem a koncem velkého projevu Ludvíka Kossutha v parlamentu 11. července 1848, kde žádal čtyřicet tisíc forintů na obranu země. Je citován jako poznámka 9 v příloze knihy Williama H. Stilese Austria in 1848-49 (2 vols. New York, 1852. Reprint, New York, 1971, díl II, str. 384 a 394). Stiles byl v té době chargé USA ve Vídni a sympatizoval s Kossuthovou věcí. Text obsahuje několik oprav Istvána Deáka podle maďarského originálu.
Zprvu byl Kossuth velmi mladým partnerem mezi velikány, postupně však získával na významu tím, že ovládal část veřejného mínění. Když v roce 1836 skončilo zasedání zemského sněmu, přešel k psaní a redigování obecních zpráv, které se zabývaly prací zemských sněmů. V roce 1837 byl zatčen a obviněn z neloajality a pobuřování; ve vězení strávil tři roky, což mu umožnilo nejen naučit se základům své pozdější velkolepé angličtiny, ale také z něj učinilo národního mučedníka. Kancléř kníže Clemens von Metternich (1773-1859) nyní v naději, že zkrotí zuřivého agitátora, povolil Kossuthovi vydávat noviny Pesti Hírlap. Přesto do roku 1844, kdy byl nakonec ze své funkce odvolán, přiblížil Kossuth zemi k revoluci a mimochodem také udělal mnoho pro omlazení maďarského jazyka.
V roce 1841 se Kossuth oženil s Teréz Meszlényiovou, katolickou šlechtičnou, kterou Kossuthovi obdivovatelé spíše neměli rádi, ale která zůstala svému muži věrná až do své smrti v italském exilu v roce 1865. Měli spolu dceru a dva syny, z nichž Ferenc se stal vlivným politikem, a to ani ne tak díky svému talentu, jako spíše díky svému jménu. O Kossuthově vztahu k manželce není známo téměř nic, stejně jako je málo známo o přátelstvích a soukromých vášních této výsostně politické osobnosti.
Jak se politický život rozhořel a politici se rozhodovali mezi tím, zda se budou nazývat liberály, nebo konzervativci, vystupovaly do popředí i osobní rozdíly. Nejznámější z těchto rozdílů byl rozdíl mezi Széchenyim a Kossuthem: první byl titulovaný aristokrat, bohatý, zcestovalý, náladový a temně pesimistický, druhý bez pozemků, bez osobních znalostí světa, ale nesmírně sebevědomý. Széchenyi chtěl, aby Uhry byly bohaté a jejich společnost kulturní (udělal mnoho pro zlepšení bankovnictví, dopravy a kultury) a teprve potom skutečně suverénní, ale stále pod záštitou výhodného rakouského spojení; Kossuth uznával důležitost toho všeho, ale cítil, že bez skutečné suverenity nelze ničeho dosáhnout. A to zejména proto, že cítil potřebu kontrolovat a obracet etnické menšiny: Němci, Slováci, Rusíni, Rumuni a Srbové, kteří dohromady tvořili asi 60 procent obyvatelstva.
Kossuth již nebyl redaktorem, ale hledal úspěch a obživu v čele různých dobrovolných spolků, například spolků zabývajících se rozvojem námořnictví a obranou obchodu a průmyslu. Kdysi byl vášnivým zastáncem volného obchodu, nyní se zasazoval o celní bariéry i proti Rakousku, aby Uhrám umožnil rozvoj vlastního průmyslu. V roce 1847 se Kossuth stal vůdcem hlavní sněmovní opoziční strany.
Na počátku roku 1848 hrozilo, že zprávy o revoluční agitaci v Itálii a Paříži zruinují vratké finance monarchie; to Kossutha upozornilo na možnost vymoci si ústupky od poradců na dvoře Ferdinanda I. (r. 1835-1848), retardovaného císaře-krále. Dne 3. března Kossuth na sněmu navrhl emancipaci poddaných a jmenování vlády odpovědné parlamentu. Tento projev inspiroval Vídeňany k revoluci 13. března a mladé intelektuály v Budapešti k tomu, aby 15. března přistoupili k nekrvavé revoluci. Ferdinand, obléhaný vlastními poddanými, kteří všichni chtěli změnu a zároveň vyznávali věrnost jeho osobě, a pod útokem piemontsko-sardinského krále v severní Itálii, byl připraven se všem vzdát. Dne 7. dubna 1848 získalo Uhersko vlastní vládu s Kossuthem jako ministrem financí a Széchenyim jako ministrem veřejných prací a dopravy. Nová ústava proměnila zemi – alespoň teoreticky – v moderní, liberální stát s dokonce určitou mírou kontroly monarchie nad vojenskými a zahraničními záležitostmi. V tom všem a nejen v tom byl Kossuth hybnou silou.
„Právě jsem podepsal rozsudek smrti! Moje hlava určitě přistane na špalku! … Budu oběšen spolu s Kossuthem.“
Deníkový záznam hraběte Istvána Széchenyiona z 23. března 1848 při přijetí funkce ministra veřejných prací a dopravy v nově vytvořené konstituční vládě, v jejímž čele stál hrabě Lajos Batthyányi a Kossuth byl ministrem financí. Přestože Kossuth označil Széchenyiho za „největšího Maďara“, byli oba zarytými politickými protivníky. Citováno podle György Spira, A Hungarian Count in Revolution of 1848. Přeložil Thomas Land, překlad revidoval Richard E. Allen. Budapest, 1974, s. 67.
od ministra přes diktátora až po ústavního místodržitele-prezidenta
Vše by bylo v pořádku, kdyby Chorvatsko, podřízené království, nežádalo stejná práva, jakých dosáhlo Uhersko, a kdyby samozvaní vůdci různých etnických menšin nepožadovali uznání svých národnostních skupin. Kossuth a jeho kolegové byli sice ochotni poskytnout Chorvatsku úplnou autonomii na základě jeho historických privilegií, ale požadavky etnických menšin odmítli s argumentem, že Uhersko, které teprve nedávno nahradilo korporativní a územní privilegia právy jednotlivce, nemůže v žádném případě poskytnout novou územní a skupinovou autonomii.
V červnu se v jižních Uhrách vzbouřili Srbové; v červenci Kossuth jako ministr financí v jednom ze svých nejpamátnějších projevů oznámil, že Uhersko bude shromažďovat prostředky na financování vlastní armády, zatímco králi odepře prostředky na obranu jeho statků v Itálii. Dne 6. září Kossuth vydal první nelegální uherské bankovky. O pět dní později vtrhl Vídní jmenovaný guvernér Chorvatska se svými vojsky do Uher, zda na příkaz dvora, či nikoli, zůstává nejasné. Aby se vyhnula otevřené konfrontaci s králem a novým, liberálním rakouským kabinetem, podala vláda hraběte Lajose Batthyányho (1806-1849) demisi, ale Kossuth a jeden další ministr zůstali na svých postech. O několik dní později nově ustavený parlament jmenoval Kossutha šéfem takzvaného Výboru národní obrany s rozsáhlými válečnými právy.
Kossuth využil svých mimořádných řečnických schopností a administrátorského talentu k vytvoření armády, kterou nutně potřeboval, protože po útoku Srbů a Chorvatů se vzbouřilo i mnoho Rumunů a v prosinci do Uher vtrhla samotná císařská armáda. Pestrou uherskou armádu složenou z bývalých řadových vojáků a nespolehlivých dobrovolníků zpočátku sužovala jedna porážka za druhou, což Kossutha a parlament donutilo uprchnout z Budapešti do východních Uher. Pak však Maďaři využili svých administrativních zkušeností k sestavení a vybavení armády branců, která na jaře 1849 Rakušany porazila. Dne 14. dubna 1849 triumfující parlament v Debrecíně vyhlásil detronizaci habsbursko-lotrinského rodu a zvolil Kossutha guvernérem-prezidentem. Kossuthem sepsaná Deklarace nezávislosti se zabývala především historickými křivdami Uher a opět dokázala, že není žádným revolucionářem.
Zvolení Kossutha guvernérem-prezidentem je třeba hodnotit jako chybu, zčásti proto, že se tím faktický diktátor stal jakýmsi konstitučním
monarchou, a zčásti proto, že deklarace donutila evropské vlády zaujmout stanovisko. Žádná z nich nový stát neuznala a zejména Britové dali jasně najevo, že silná habsburská monarchie je evropskou nutností. Generál Artúr Görgey (1818-1916), který byl Kossuthovým skvělým mladým vojenským velitelem, ještě ani nedokončil znovudobytí Budapešti, když car Mikuláš I. (r. 1825-1855) oznámil své rozhodnutí přispěchat na pomoc císaři Františku Josefovi I. (r. 1855). 1848-1916) proti tomu, co Mikuláš vytrvale považoval za bandu téměř komunistických povstalců.
Maďaři se ukázali být bezmocní proti obnovené rakouské armádě, kterou podporovala většina národností habsburské monarchie, i proti obrovské ruské invazní síle. Sotva Kossuth triumfálně vstoupil do uherského hlavního města, byl nucen uprchnout do jihovýchodních Uher, kde se měly odehrát poslední bitvy války za nezávislost. Jako poslední šlechetné gesto přijal koncem července parlament zákon, který dával větší práva etnickým menšinám, a další, který zaručoval Židům úplnou právní rovnoprávnost.
Po poslední zdrcující porážce Kossuth rezignoval na funkci místodržitele-prezidenta a jmenoval Görgeye diktátorem Uher; 11. srpna generál vzdal svá vojska Rusům; o několik dní později Kossuth se svým doprovodem uprchl na turecké území. Jakmile se však ocitl v zahraničí, začal opět používat titul místodržícího prezidenta a obvinil Görgeye ze zrady.
v exilu
Osmanská vláda, jakkoli sympatická, byla pod ruským a rakouským tlakem nucena přidělit Kossuthovi nedobrovolný pobyt v Kiutahii v Malé Asii. Zatímco většina uprchlíků se vrátila do Uher, Kossuth využil četných pozvání k návštěvě Spojeného království a Spojených států. Byl oslavován jako zastánce svobody a velký emancipátor. Jeho návštěva Spojených států v letech 1851 a 1852 připomínala triumfální pochod a řečníci, včetně budoucího prezidenta Abrahama Lincolna (1809-1865), ho nazývali maďarským Georgem Washingtonem. Všude, kam přijel, včetně vystoupení na společném zasedání amerického Kongresu, pronesl oslnivé projevy v angličtině, které měly sloužit jako učební materiál v oblasti rétoriky po mnoho dalších let, ale nepodařilo se mu ani shromáždit prostředky na osvobozeneckou armádu, ani přesvědčit Spojené státy, aby zasáhly do záležitostí Evropy.
Zpět v Anglii byl opět vítán a jednal s hlavami států, ale jeho jediná příležitost vrátit se do Uher v roce 1859 v čele francouzské armády náhle skončila, když Napoleon III. (1808-1873) uzavřel příměří s poraženým rakouským císařem. Úplný konec jeho snům však učinila kompromisní dohoda z roku 1867, v níž se Maďaři rozhodli sdílet moc s německými Rakušany v mnohonárodnostní, tzv. duální monarchii.
Kossuth sice varoval před dohodou, která by Uhry svázala s osudem habsburské dynastie, ale Maďaři ho už neposlouchali, nejméně pak představitelé Kossuthovy strany, která se stávala stále expanzivnější a šovinističtější. V exilu Kossuth vymýšlel různé plány na vytvoření středoevropské federace, ale takové myšlenky nemohly mít v době vyhroceného nacionalismu šanci na úspěch. Ve stáří Kossuth opakovaně vystupoval proti neliberální politice a zejména proti antisemitismu; jeho hlavní náplní práce v italském Turíně však bylo přijímání delegací obdivovatelů, psaní obsáhlých pamětí a editace jeho neocenitelných spisů, které zaplnily desítky svazků. Do Uher se nevrátil, dokud byl jeho úhlavní nepřítel František Josef I. králem. Zemřel v Turíně 20. března 1894 ve věku devadesáti dvou let a byl pohřben v Budapešti za přítomnosti milionů lidí. Dnes není v Maďarsku osada, kde by nebylo Kossuthovo náměstí nebo Kossuthova ulice.
Kult Kossutha nikdy nepolevil, jeho jméno je na rtech každého politika, i když levice, zejména komunisté, se snažili jeho historický odkaz monopolizovat. Bezpochyby dal naději chudým, zejména rolníkům, a otevřel cestu k modernizaci své země, ale zároveň zatížil ramena svých krajanů dilematem nerealizovatelných národních ambicí.
Viz téžRakousko-Uhersko; Deák, Ferenc; František Josef; Jelačić, Josip; nacionalismus; revoluce 1848.
bibliografie
Primární zdroje
Haraszti, Éva H. Kossuth jako anglický novinář. Přeložil Brian McLean. Boulder, Colo. 1990. Obsahuje 110 článků a dopisů, které Kossuth publikoval v angličtině v roce 1855.
Život guvernéra Ludvíka Kossutha s jeho veřejnými projevy ve Spojených státech a stručné dějiny maďarské války za nezávislost. New York, 1852. Reprint, Budapest, 2001.
Pulszky, Francis, and Theresa Pulszky. Bílá, červená, černá. Kassel, 1853. Reprint, New York, 1970. Fascinující paměti jednoho z hlavních politických spolupracovníků Kossutha a jeho rakouské manželky.
Druhotné prameny
Deák, István. Zákonitá revoluce: Ludvík Kossuth a Maďaři v letech 1848-1849. New York, 1979. Jediná ucelená, relativně nedávná publikace o největším maďarském státníkovi a revoluci, jejímž byl vůdcem.
Komlos, John H. Louis Kossuth in America, 1851-1852. Buffalo, N.Y., 1973.
Spencer, Donald S. Louis Kossuth and Young America: Kossuth: A Study of Sectionalism and Foreign Policy, 1848-1852. Columbia, Mo., 1977. Jak Kossuthova přítomnost rozrušila americkou stranickou politiku.
Szabad, György. Kossuth o politickém systému Spojených států amerických. Budapest, 1975.
István DeÁk
.