8. října 2010 zahájila nikaragujská vláda pod vedením velitele Edéna Pastory operace na vybagrování 33 kilometrů řeky San Juan. Dne 20. října si kostarická vláda stěžovala nikaragujským úřadům na údajné porušení své svrchovanosti, neboť nikaragujské jednotky vstoupily na kostarické území. Kostarická vláda uvedla, že bagrování řeky způsobilo škody na životním prostředí v mokřadech na ostrově Isla Calero, který je součástí ostrovní přírodní rezervace, v oblasti, která je ve vlastnictví kostarického ministerstva životního prostředí. Nikaragua veškerá tvrzení odmítla a odpověděla, že ve skutečnosti Kostaričané narušují její území, což nikaragujský viceprezident komentoval slovy: „Nemůžeme narušovat naše vlastní území“. Kostarická vláda reagovala tím, že 22. října vyslala do pohraniční oblasti 70 policejních posil. Nikaragua na ostrově rozmístila asi 50 vojáků.
Podle kostarických novin Edén Pastora zdůvodnil své kroky na základě hranice znázorněné mapami Google a nutností bojovat proti obchodu s drogami. Pastora však popřel, že by se při určování hranice spoléhal na Mapy Google, a pro nikaragujský tisk uvedl, že jeho chápání hranice vychází z původního textu Cañas-Jerezovy smlouvy z roku 1858. Zástupce společnosti Google Latin America prohlásil, že ačkoli „mapy Google jsou velmi kvalitní a společnost Google neustále pracuje na zlepšování a aktualizaci stávajících informací, v žádném případě by neměly být používány jako reference pro rozhodování o vojenských akcích mezi dvěma zeměmi“. Dodal: „V tomto případě společnost Google zjistila, že došlo k nepřesnosti ve tvaru hranice mezi Kostarikou a Nikaraguou, a pracuje na co nejrychlejší aktualizaci informací.“ Společnost Google později zobrazení hranice v aplikaci Google Earth a v Mapách Google opravila.
Obě země zaujaly k řešení problému různé přístupy. Nikaragua tvrdila, že se jedná o hraniční spor, který by měl vyřešit Mezinárodní soudní dvůr, zatímco Kostarika tvrdila, že se jedná o vojenský vpád a že by problém měla vyřešit Organizace amerických států (OAS).
Generální tajemník OAS José Miguel Insulza se setkal s oběma vládami a prohlédl si oblast konfliktu. Poté vyzval obě země, aby stáhly všechny vojáky a bezpečnostní personál ze sporného území jako první krok k zahájení dialogu s cílem vyřešit situaci mírovou cestou a vytyčit hranici, aby se zabránilo dalším konfliktům. Kostarika s těmito podmínkami souhlasila, ale Nikaragua odmítla své vojáky stáhnout. Na zasedání 12. listopadu schválili velvyslanci OAS poměrem hlasů 22:2 rezoluci, která žádá Kostariku a Nikaraguu, aby stáhly své vojáky z konfliktní zóny podél společné hranice a vedly rozhovory o urovnání sporu. Nikaragujský prezident Daniel Ortega možnost stažení vojsk zavrhl a rezoluci OAS ignoroval, protože jeho vláda se domnívala, že tato organizace nemá pravomoc řešit hraniční spory. Na téže tiskové konferenci prezident Ortega oznámil svůj záměr podat k Mezinárodnímu soudnímu dvoru žalobu na povolení plavby po kostarické řece Colorado.
Na politické straně někteří komentátoři kritizovali Daniela Ortegu za to, že údajně využil této záležitosti k propagaci svého znovuzvolení. Kostarická prezidentka Laura Chinchilla byla kritizována bývalým prezidentem Óscarem Ariasem za naivní řešení situace.
18. listopadu 2010 podala Kostarika žalobu proti Nikaragui u Mezinárodního soudního dvora. Stížnost se týkala vniknutí na kostarické území, jeho obsazení a využívání nikaragujskou armádou, porušení smluvních závazků Nikaraguy vůči Kostarice a „probíhajícího a plánovaného bagrování a výstavby kanálu, (které) vážně ovlivní průtok vody do kostarické řeky Colorado a způsobí další škody na kostarickém území, včetně mokřadů a národních chráněných území pro volně žijící živočichy a rostliny nacházejících se v regionu“. Kostarika rovněž podala žádost o předběžná opatření, včetně stažení všech nikaragujských vojsk z ostrova, zastavení výstavby kanálu přes kostarické území, okamžitého zastavení ukládání sedimentů na kostarickém území a okamžitého zastavení kácení stromů, odstraňování vegetace a půdy z kostarického území, včetně jeho mokřadů a lesů. Téhož dne OAS schválila kostarickou žádost v poměru 22 hlasů pro, 1 proti a 7 se zdrželo hlasování o svolání konzultativní schůzky ministrů zahraničních věcí OAS k analýze situace mezi Kostarikou a Nikaraguou v hraničním pásmu řeky San Juan. Zasedání se konalo 7. prosince 2010.
V březnu 2011 Mezinárodní soudní dvůr předběžně rozhodl, že Kostarika i Nikaragua se musí zdržet vysílání nebo udržování civilních osob, bezpečnostních sil nebo policie v této sporné pohraniční oblasti, ale že Kostarika může vyslat civilní týmy zabývající se otázkami životního prostředí. Bagrování Nikaraguy v samotné řece San Juan bylo povoleno, protože Nikaragua má svrchovanost nad vlastní řekou.
Později se objevil spor týkající se silnice, kterou Kostarika postavila na hranici s Nikaraguou. Nikaragua tvrdila, že byly poškozeny mokřady a národní parky. Nicméně Kostarika tvrdila, že je to nezbytné pro ochranu před „sandinisty“ a pro zajištění elektřiny a dalších potřeb pro lidi, kteří žijí v odlehlé lokalitě a pro které byl dříve jediný způsob průjezdu lodí po řece San Juan.
Poznámka na vysvětlenou: konflikt se neodehrává na ostrově Isla Calero, s 151. Kostarikou.6 km2, ale na Isla Portillos (nacházející se severně od Calera), který je osmým největším ostrovem Kostariky (16,8 km2), včetně Refugio Nacional de Vida Silvestre Corredor Fronterizo Norte , podle výkonného nařízení č. 23248-MIRENEN z 18. května 1994. Nikaragujci a Kostaričané, včetně tisku a vlád obou zemí, si Isla Portillos pletou s větším Isla Calero. Přesto se konflikt stal známým jako „konflikt na ostrově Calero“.