Mapa Velké americké pouště
„Velká americká poušť“ byl termín, který používali lidé na východ od řeky Mississippi, aby vyjádřili svou představu o zemi na západě, když byla neznámou zemí. Careyho a Leeho atlas z roku 1827 lokalizoval Velkou americkou poušť jako neurčité území na území dnešního Colorada, Kansasu, Nebrasky, Indiánského teritoria a Texasu. Bradfordův atlas z roku 1838 uvádí velkou poušť rozkládající se od řeky Arkansas přes Colorado a Wyoming, včetně Jižní Dakoty, části Nebrasky a Kansasu. Jiní se domnívali, že poušť zahrnuje území široké 500 mil ležící přímo na východ od Skalistých hor a táhnoucí se od severní hranice Spojených států až k Rio Grande.
Její hranice se v jednotlivých obdobích měnily, neboť Mitchellův atlas z roku 1840 umístil Velkou americkou poušť západně od Skalistých hor. Úsek zobrazený různými zeměpisnými mapami se každým rokem zmenšoval, až název poušť nesly pouze písečné pláně v Utahu a Nevadě.
Pláně jihozápadního Kansasu od Kathy Weiser-Alexander.
Historie této části kontinentu začala s prvními průzkumy v Novém světě. Výpravy za Kryštofem Kolumbem z jihu podnikali Španělé. Po objevení Mexika a Floridy byl ze Španělska vyslán Alvar Nunez, aby prozkoumal Floridu. Jeho cesta vedla k ústí řeky Mississippi, kde ztroskotal a přežilo jen 15 jeho mužů – jedenáct z nich zabili indiáni. Zbylí čtyři muži se stali zajatci a byli odděleni. Nunez, známý také jako Cabeca de Vaca, byl indiány odvlečen na sever do velkých plání na dohled od Skalistých hor. Se svými společníky se znovu shledal, unikl indiánům a pomalou cestou našel v roce 1836 španělskou osadu v Mexiku.
V roce 1538 opustil Hernando de Soto Španělsko, aby prozkoumal Floridu. Přibližně ve stejné době se Coronado, inspirován příběhy Cabeca de Vaca, vydal na sever, aby našel sedm zlatých měst. Hledání Quiviry ho zavedlo až do dnešního středního Kansasu.
Zebulon M. Pike, počátek 19. století
Na počátku 19. století vysílala vláda Spojených států průzkumné výpravy. Jedné z nich velel poručík Zebulon Montgomery Pike, který se v roce 1806 vydal ze St. Louis ve státě Missouri na západ, aby vypátral pramen řeky Arkansas. Ve svém popisu země napsal: „Z těchto nesmírných prérií může pro Spojené státy vyplynout jedna velká výhoda, a sice, že budou moci využívat tyto prérie: Omezení počtu obyvatel na určité hranice, a tím pokračování Unie. Naši občané, kteří jsou tak náchylní k potulování a rozšiřování se po hranicích, budou z nutnosti nuceni omezit svůj rozsah na západě na hranice Missouri a Mississippi. Zároveň přenechají prérie neschopné kultivace potulným a necivilizovaným domorodcům této země.“ Jeho průzkumy jsou označovány jako Pikeova expedice.
Zpráva expedice majora Stephena H. Longa z let 1819 a 1820 Pikeova slova potvrdila. Velkou část země považoval za nevhodnou k obdělávání a neobyvatelnou pro lidi, jejichž obživa závisí na zemědělství. Když hovořil o celém úseku od Mississippi po Skalisté hory, řekl: „Z podrobného popisu jednotlivých rysů této výpravy bude patrné, že se zjevně podobá pouštím na Sibiři.“
Washington Irving ve své Astorii, vydané v roce 1836 a založené na krátké cestě, kterou podnikl po prériích a do Missouri a Arkansasu, řekl:
„Tato oblast, která se podobá jedné ze starověkých stepí Asie, byla ne neprávem nazvána ‚Velkou americkou pouští‘. Rozkládá se na zvlněných pláních bez stromů a pustých písečných pustinách, které unavují oko svou rozlohou a jednotvárností. Je to země, kde se žádný člověk trvale nezdržuje, neboť v určitých ročních obdobích zde není potrava ani pro lovce, ani pro jeho oře.“
Pikeovy, Longovy a Irvingovy zprávy významně přispěly k formování veřejného mínění o této neznámé zemi. Pikeovy a Longovy výpravy byly prakticky poslední průzkumnou prací vlády na několik let. Zatímco vláda byla nečinná, soukromé podnikání si razilo cestu na západ.
Gros Ventre (Atsina) demonstrující Moving Camp, Edward S. Curtis, 1908
Pohyb cestování na západ se urychlil v roce 1849, kdy bylo v Kalifornii objeveno zlato. Předtím se po souši cestovalo velmi málo, ale v roce 1849 podle hrubých odhadů překročilo pláně 42 000 osob.
Cesta byla plná nejrůznějších nebezpečí. Karavany napadali indiáni, bouře a nemoci, ale mnozí se vraceli, aby se usadili na nějakém oblíbeném místě. Pozemky podél potoků zabírali osadníci jako první. Postupně se země podřizovala vlivu zákona a pořádku. I ta nejchmurnější místa se díky zavlažování proměnila v užitečné a krásné zahrady; vláda začala dělat mnoho pro ochranu lesů a stepí a díky inženýrským výkonům byly otevřeny nejrůznější bohaté doly; zdánlivě neprostupné pláně překonávaly železnice; vznikaly továrny všeho druhu; podzemní plyny byly řízeny jako světlo a palivo; vzdělávací instituce otevřely své brány milionům dětí a byly postaveny kostely všech denominací. Na Velkou americkou poušť se brzy nahrnula svobodná knihovna, telegraf, telefon, doručování venkovské pošty a všechny složitosti moderní doby.
Sestavila a upravila Kathy Weiserová/Legendy Kansasu, aktualizováno v prosinci 2020.
Také viz:
Dobrodružství na americkém Západě
Velké pláně
Planinští indiáni
Expanze směrem na západ
O článku: Většina tohoto historického textu byla publikována v Kansasu: A Cyclopedia of State History, Volume I; edited by Frank W. Blackmar, A.M. Ph. D.; Standard Publishing Company, Chicago, IL 1912. Text, který je zde uveden, však není doslovný, protože došlo k doplnění, aktualizacím a úpravám.