Raná historieEdit
Archeologický výzkum provedený ve východní Legnici koncem 70. let 20. století prokázal existenci slévárny bronzu a hrobů tří hutníků. Nález ukazuje na časový interval kolem roku 1000 př. n. l.
Osídlení lidu lužické kultury existovalo již v 8. století př. n. l. Po vpádech Keltů za horní povodí Dunaje pronikli do oblasti Legnice a severního podhůří Sudet keltští osadníci a obchodníci.
Tacitus a Ptolemaios zaznamenali v této oblasti starověký národ Lugiů (Lygii) a zmínili se o jejich městě Lugidunum, které bylo připisováno Legnici i Głogowu.
Slovanský městys a rané PolskoEdit
Slovanské lechitské kmeny se do oblasti stěhovaly v 8. století.
Město bylo poprvé oficiálně zmíněno v kronikách z roku 1004, ačkoli osídlení se datuje do 7. století. Dendrochronologický výzkum dokazuje, že za vlády Měška I. Polského zde bylo vybudováno nové opevněné sídliště ve stylu typickém pro ranou dynastii Piastovců. Zmínka o něm pochází z roku 1149, kdy nejvyšší polský vévoda Boleslav IV. kudrnatý financoval kapli u kláštera svatého Benedikta. Legnica byla nejpravděpodobnějším místem pobytu Boleslava a v roce 1163 se stala sídlem nejvyšších polských knížat a byla sídlem knížectví, kterému vládli od roku 1248 do roku 1675.
Legnice se proslavila bitvou, která se odehrála na Legnickém poli u města 9. dubna 1241 během prvního mongolského vpádu do Polska. Křesťanské vojsko polského vévody Jindřicha II. zbožného ze Slezska, podporované feudální šlechtou, v níž byli kromě Poláků i bavorští horníci a vojenské řády a české oddíly, bylo Mongoly rozhodně poraženo. Mongolové Jindřicha zabili a zničili jeho vojska, poté se obrátili na jih, aby se připojili ke zbytku mongolských vojsk, která se přes Moravu shromažďovala na Mohanské planině v Uhrách proti koalici krále Bély IV. a jeho vojsk a Bélových kipčackých spojenců.
Po válce se nicméně město rychle rozvíjelo. V roce 1258 byla při kostele svatého Petra zřízena farní škola, pravděpodobně první svého druhu v Polsku. Kolem roku 1278 zde založil dominikánský klášter Boleslav II. rohatý, který zde byl jako jediný polský panovník pohřben v Legnici. Již v roce 1300 existovala v Legnici městská rada. Kníže Boleslav III. štědrý udělil v letech 1314 a 1318 nová obchodní privilegia, povolil stavbu radnice a v roce 1337 byl postaven první vodovod. V letech 1327-1380 byl na místě starého kostela postaven nový gotický kostel svatého Petra (dnešní katedrála), který je od té doby jednou z dominant Legnice. Ve 14. století byly také postaveny městské hradby. V roce 1345 byly v místní mincovně vyraženy první mince. V roce 1374 byl založen hrnčířský cech, jeden z nejstarších ve Slezsku. V roce 1390 zemřela v Legnici polská královna-konzulka Hedvika Saganská a byla pohřbena v místním kolegiátním kostele, který se do dnešních dnů nedochoval.
Legnické knížectvíEdit
Jako hlavní město Legnického knížectví byla Legnice na počátku 14. století jedním z nejvýznamnějších měst střední Evropy a měla téměř 16 000 obyvatel. Město se začalo rychle rozrůstat po objevení zlata v řece Kačavě mezi Legnicí a Złotoryjí (Goldberg), bohužel takové tempo růstu nelze udržet dlouho. Krátce poté, co město dosáhlo maximálního nárůstu počtu obyvatel, zničil dřevěné budovy, které byly postaveny v období rychlého růstu, obrovský požár. Požár snížil počet obyvatel města a na dlouhá desetiletí zastavil jeho další výrazný rozvoj.
Legnica se spolu s dalšími slezskými knížectvími stala v průběhu 14. století vazalem Českého království a byla začleněna do mnohonárodnostní Svaté říše římské, nadále jí však vládli místní vévodové z polské dynastie Piastovců. V roce 1454 zabránilo místní povstání tomu, aby se Legnice dostala pod přímou vládu českých králů. V roce 1505 se v Legnici setkal legnický vévoda Fridrich II. s vévodou z nedalekého Głogowa Zikmundem I. Starým, budoucím polským králem.
V knížectví byla již v roce 1522 zavedena protestantská reformace a obyvatelstvo se stalo luteránským. V roce 1526 byla v Legnici založena protestantská univerzita, která však byla v roce 1529 uzavřena. V roce 1528 byla v Legnici založena první tiskárna. Po smrti uherského a českého krále Ludvíka II. u Moháče v roce 1526 se Legnice stala lénem rakouské habsburské monarchie. První mapu Slezska vytvořil rodák Martin Helwig. Město trpělo během třicetileté války. V roce 1633 zde vypukla morová epidemie a v roce 1634 rakouská vojska zničila předměstí.
V roce 1668 legnický vévoda Kristián předložil svou kandidaturu na polský trůn, avšak v polsko-litevské královské volbě v roce 1669 nebyl zvolen králem. V roce 1676 přešla Legnice po smrti posledního slezského piastovského vévody a celkově posledního piastovského vévody Jiřího Viléma (syna vévody Kristiána) pod přímou habsburskou vládu, a to navzdory předchozí dědické smlouvě Braniborska a Slezska, podle níž měla připadnout Braniborsku. Poslední piastovský vévoda byl pohřben v kostele svatého Jana v Legnici v roce 1676.
18. a 19. stoletíEdit
Slezská šlechta se vzdělávala na Ritter-Akademii v Liegnitz, založené na počátku 18. století. V 18. století tudy vedla jedna ze dvou hlavních cest spojujících Varšavu a Drážďany a králové August II. silný a August III. polský tudy mnohokrát cestovali. Z té doby pochází poštovní milník krále Augusta II.
V roce 1742 se většina Slezska včetně Liegnitz stala součástí Pruského království po porážce Rakouska králem Fridrichem Velikým ve válce o rakouské dědictví. V roce 1760 během sedmileté války se Liegnitz stal místem bitvy u Liegnitz, kde Fridrichova armáda porazila rakouskou armádu vedenou Laudonem.
Během napoleonských válek a polských národně osvobozeneckých bojů byli v roce 1807 ve městě rozmístěni polští uhlani a v roce 1813 porazili Prusové pod vedením polního maršála Blüchera v nedaleké bitvě u Katzbachu (Kaczawa) francouzská vojska MacDonalda. Po správní reorganizaci pruského státu po Vídeňském kongresu byly Liegnitz a okolní území (Landkreis Liegnitz) 1. května 1816 začleněny do správního obvodu Liegnitz (Regierungsbezirk) v rámci Slezské provincie. Spolu se zbytkem Pruska se město v roce 1871 při sjednocení Německa stalo součástí Německého císařství. Dne 1. ledna 1874 se Liegnitz stal třetím městem v Dolním Slezsku (po Breslau a Görlitz), které bylo povýšeno na městský okres, ačkoli okresní správce okolního landkraje Liegnitz nadále sídlil ve městě. V jeho vojenské posádce sídlil Königsgrenadier-Regiment Nr. 7, vojenská jednotka vytvořená téměř výhradně z polských vojáků.
20. stoletíEdit
Při sčítání lidu v roce 1910 žilo v Liegnitzu 95,86 % Němců, 0,15 % Němců a Poláků, 1,27 % Poláků, 2,26 % Vendů a 0,19 % Čechů. Dne 1. dubna 1937 byly k hranicím města připojeny části landkraje Liegnitz obce Alt Beckern (Piekary), Groß Beckern (Piekary Wielkie), Hummel, Liegnitzer Vorwerke, Pfaffendorf (Piątnica) und Prinkendorf (Przybków). Po Versailleské smlouvě po první světové válce byl Liegnitz v letech 1919-1938 součástí nově vytvořeného Dolnoslezského vojvodství, poté v letech 1938-1941 Slezského vojvodství a v letech 1941-1945 opět Dolnoslezského vojvodství. Po nástupu nacistické strany k moci v Německu byl již v roce 1933 nařízen bojkot místních židovských provozoven, během Křišťálové noci v roce 1938 byla vypálena synagoga a v roce 1939 bylo místní polské obyvatelstvo terorizováno a pronásledováno. Ve městě byla provozována nacistická soudní věznice s podtáborem nucených prací. Během druhé světové války Němci ve městě zřídili dva tábory nucených prací, dále dva zajatecké pracovní podtábory zajateckého tábora umístěného v Żagani (tehdy Sagan) a jeden pracovní podtábor zajateckého tábora Stalag VIII-A v Zgorzelci (tehdy Görlitz).
Po porážce nacistického Německa během druhé světové války byl Liegnitz a celé Slezsko na východ od Nisy po Postupimské konferenci v roce 1945 předběžně předán Polsku. Polský komunistický režim v letech 1945-1947 vyhnal z města veškeré původní obyvatelstvo.
Město bylo znovu osídleno Poláky, z nichž část byla vyhnána z předválečného východního Polska po jeho anexi Sovětským svazem. V roce 1950 se v Legnici usadili také Řekové, uprchlíci z řecké občanské války. Protože středověký polský název Lignica byl považován za archaický, bylo město přejmenováno na Legnici. Přesun k Polsku, o němž bylo rozhodnuto v Postupimi v roce 1945, oficiálně uznalo východní Německo v roce 1950, západní Německo pod vedením kancléře Willyho Brandta ve Varšavské smlouvě podepsané v roce 1970 a nakonec sjednocené Německo dohodou „dva plus čtyři“ v roce 1990. V roce 1990 zůstala z německého obyvatelstva před rokem 1945 jen hrstka polonizovaných Němců, předválečných občanů Liegnitz. V roce 2010 město oslavilo 65. výročí „návratu Legnice Polsku“ a jejího osvobození od nacistů.
Město bylo za druhé světové války poškozeno jen částečně. V červnu 1945 byla Legnica krátce hlavním městem Dolnoslezského (Vratislavského) vojvodství, poté co sem byla přesunuta správa z Trzebnice a než byla definitivně přesunuta do Vratislavi. V roce 1947 zde byla otevřena městská knihovna, v roce 1948 vznikla továrna na klavíry a v letech 1951-1959 byla v Legnici postavena první polská huť na měď. Po roce 1965 byla většina zachovalého starého města s měšťanskými domy zbourána, historický půdorys byl zrušen a město bylo přestavěno do moderní podoby.
V letech 1945-1990, v době studené války, se ve městě nacházelo velitelství sovětských vojsk v Polsku, tzv. severní skupina vojsk. Tato skutečnost měla silný vliv na život města. Po většinu tohoto období bylo město rozděleno na polskou a sovětskou část, přičemž ta druhá byla pro veřejnost uzavřena. Ty byly poprvé zřízeny v červenci 1945, kdy Sověti násilím vyhnali nově příchozí polské obyvatele z částí města, které chtěli využít pro své potřeby. Toto vyhánění bylo některými vnímáno jako obzvláště brutální akce a šířily se fámy zveličující její závažnost, ačkoli se neobjevily žádné důkazy o tom, že by při ní byl někdo zabit. V dubnu 1946 odhadovali představitelé města, že v Legnici žije 16 700 Poláků, 12 800 Němců a 60 000 Sovětů. V říjnu 1956 se v Legnici konaly největší protisovětské demonstrace v Dolním Slezsku. Poslední sovětské jednotky opustily město v roce 1993.
V roce 1992 byla zřízena legnická římskokatolická diecéze, prvním legnickým biskupem se stal Tadeusz Rybak. V 90. letech 20. století byly založeny nové místní noviny a rozhlasová stanice. V roce 1997 navštívil Legnici papež Jan Pavel II. V roce 1997 město postihla středoevropská povodeň.
.