Lekce 2: Jak porazit obry ve svém životě (1 Samuelova 17)

Setkali jste se někdy s obrem? Připadáš si pak tak trochu malý a slabý. Když jsem byl teenager, šel jsem jednou na basketbalovou kliniku pořádanou týmem Los Angeles Lakers. Nejdřív jsme seděli na tribuně a sledovali ty přerostlé muže, jak provádějí nějaké cviky. Vedle sebe nevypadali tak velcí. Ale pak jsme šli dolů na hřiště, abychom se seznámili s hráči. Nejmenší z nich byl Jerry West, trpaslík měřící metr osmdesát; většina z nich měřila hodně přes metr osmdesát! Se svými 180 cm jsem si připadal jako pětiletý kluk, zvlášť když jsem si s některými z nich potřásl rukou!“

Jistě, byli to přátelští obři. V žádném případě bych se k nim nepřiblížil, kdyby mě chtěli dostat! Ale někteří z vás žijí s nepřátelskými obry. Nemám na mysli tvého kamaráda nebo tvého puberťáka (nebo, pokud jsi puberťák, tvé rodiče), i když je můžeš považovat za nepřátelské obry! Mám na mysli problém s hříchem, který ovládá váš život. Denně vystupuje v plné bojové sestavě a odvažuje se pokusit se mu postavit. Je to impozantní nepřítel. Cítíte se proti tomuto mocnému monstru bezmocní. Posmívá se ti a drží tě v zajetí jako kočka myš.

Pro někoho to může být obr chtíč nebo pornografie. Někteří možná zašli ještě dál a jsou zotročeni obrem sexuální nemravnosti. Nepřekvapilo by mě, kdybych se dozvěděl, že někteří zde bojují s obrem zvaným homosexualita. Obři zvaní alkohol a drogy ovládají některé, kteří označují Krista za Spasitele. Další obr jménem chamtivost udržuje mnohé jiné v otroctví jejich práce a jejich věcí. Obr sebestřednost drží v zajetí mnoho dalších, kteří se oblékají do různých oblečků sebelítosti, žárlivosti, hněvu a pýchy.

Ať už se však obr jmenuje jakkoli, podobně jako Bunyanův obr Zoufalství, který držel v zajetí křesťana a nadějného člověka v jeho Pochybném hradu, bil je a činil je nešťastnými, tak tito obři brání Božímu lidu v pokroku v cíli, k němuž je povolal. Okrádají je o radost v Pánu.

Jak můžeme tyto obry porazit, abychom mohli žít ve svobodě, vítězství a radosti v Pánově službě? Známý příběh o Davidovi a Goliášovi nám dává několik vodítek. Je to příběh plný poučných kontrastů – Saul a izraelské vojsko se na situaci dívají z lidské perspektivy („Viděli jste toho muže?“ ), zatímco David vidí věci z Boží perspektivy („Kdo je ten neobřezaný Filištínec?“ ). Saul měl důvěru ve svou výzbroj (pokud ji měl na sobě David! ), David měl důvěru ve svého Boha (17,45). Saulovi šlo o jeho vlastní image (18,7-8); Davidovi šlo o čest Boží (17,26.45-47). Od Davida se tedy učíme, že …

K tomu, abychom v životě padli obři, potřebujeme duchovní perspektivu, praktickou víru a vědomé zaměření na Boží slávu.

K tomu, abychom v životě padli obři, potřebujeme duchovní perspektivu.

Z lidského hlediska byl Goliáš pořádný chlap! Byl vysoký přes devět stop, jeho zbroj vážila 125 liber a samotný hrot jeho kopí vážil 15 liber. Vyzval Izrael na reprezentativní souboj – jejich šampiona proti němu. Lid poraženého se měl stát otrokem lidu vítěze. Goliáš představoval jediný problém, ale hrozil zničit celý izraelský národ. To ilustruje biblickou zásadu: Naše soukromé hříchy nejsou nikdy skutečně soukromé. Pokud nad nimi nezvítězíme, zničí nejen nás, ale způsobí zkázu i v našich rodinách, a dokonce i v celé církvi. Hřích, dokonce i soukromý, má vždy škodlivé následky daleko přesahující jednotlivce.

Z lidského hlediska byl Goliáš hrozivým nepřítelem. Ale právě v tom byl problém – Saul a jeho vojáci se na situaci s Goliášem dívali z lidské perspektivy: „Viděli jste tohoto muže?“ „Ne,“ odpověděli. (17:25). Dovolili, aby světský pohled na Goliáše zůstal nezpochybněn: „Nejsem snad já Filištín a vy Saulovi služebníci?“ (17,17). (17:8). Bylo to správné? Z lidského hlediska ano. Ale David viděl věci z Boží perspektivy a zpochybnil to, co Goliáš řekl: „Kdo je ten neobřezaný Pelištejec, že se vysmívá vojsku živého Boha?“ Goliáš odpověděl: „Já jsem ten, kdo se vysmívá vojsku živého Boha. (17,26.36).

Postřehl jsi tu odlišnou perspektivu? Není to jen „ten Filištín“. Je to neobřezaný Pelištejec!“ „Neobřezaný Pelištejec“. A Izraelci nejsou „Saulovi služebníci“. Jsou to „vojska živého Boha“! Zde je Davidova duchovní perspektiva! Saul a izraelské vojsko se báli, protože to viděli jako střet svých mrňavých svalů proti Goliášovým mocným svalům, svých malých zbraní proti Goliášovým impozantním zbraním, svých zkušeností ve válce proti Goliášovým zkušenostem (17,33). David to však viděl jako konflikt mezi Bohem a silami zla. Saul a jeho muži viděli Goliáše a mysleli si: „Je tak velký, že ho nikdy nemůžeme zabít!“. David viděl téhož muže a pomyslel si: „Je tak velký, že ho nemohu minout!“

Musíme pochopit, že když David nazval Goliáše „neobřezaným Filištíncem“, nenazval ho sprostě. Být neobřezaný znamenalo být mimo Abrahamovu smlouvu a zaslíbená Boží požehnání. Když Bůh ustanovil znamení obřízky u Abraháma, žil v zemi Kanaán. Lidé v této zemi byli morálně zkažení. Sodoma a Gomora byly na vrcholu nemravnosti. Rozmohl se tam nejrůznější sexuální hřích. Bůh však chtěl, aby jeho smluvní lid byl morálně čistý a svatý – oddělený pro něj. A tak nařídil Abrahamovi, aby každému muži odstranil předkožku jako znamení jeho smlouvy s nimi.

Nikdy jsem o tom neslyšel mluvit kazatele, ale přemýšleli jste někdy o tom, proč si Bůh vybral mužskou předkožku jako místo, kde mělo být znamení smlouvy uzákoněno? Proč je nenechal nosit propíchnuté náušnice nebo si nenechal udělat tetování na pravé paži?“

Důvodem je, že Bůh chtěl, aby jeho lid byl mravně čistý. Pokud by se židovský muž chtěl zaplést do nemravnosti, týkalo by se to používání jeho mužského orgánu, který byl jiný než u pohanů. Žid tak měl na nejnápadnějším místě praktickou a názornou připomínku, že má být sexuálně čistý, protože je ve smluvním vztahu se svatým Bohem. A kdyby se někdy dostal tak daleko, že by se v přítomnosti pohanské prostitutky nebo homosexuála obnažil, pohan by si všiml rozdílu a Žid by se ocitl v nanejvýš trapné svědecké situaci!“

Když tedy David nazval Goliáše neobřezaným Filištíncem, říkal tím: „Hej, chlapi! Ten chlap je nemorální pohan, který je mimo Boží smluvní zaslíbení. A vysmíval se vojskům živého Boha.“ A tak se stal Goliášem. David měl na problém duchovní pohled.

Chceš-li ve svém životě porazit nějakého Goliáše, musíš začít tím, že ho nazveš tak, jak ho nazývá Bůh. Neporazíš ho, pokud se na věci nebudeš dívat z Boží perspektivy. Pro každý problém, který chcete pojmenovat, má svět eufemistickou nálepku, díky níž to zní O.K. Svět dělá hřích tak, že to nezní tak špatně a že to dělají všichni a neublíží vám to. Bůh však hřích nenávidí a říká, že vás zničí. Začni proti němu bojovat tím, že ho budeš nazývat tak, jak ho nazývá Bůh.

Vezmi si třeba problém hněvu. Svět tomu říká „mít krátkou pojistku“ a dokonce nám říká, že je emocionálně zdravé ventilovat své nepřátelství. Boží slovo říká, že mít neoprávněný hněv na druhého člověka znamená vraždit ho a že ho můžeme a musíme ovládat.

Nebo si vezměte cizoložství. Svět tomu říká „mít úlet“ nebo „poměr“ a vydává to za dobrodružné a vzrušující. Bible ji nazývá hříchem a ukazuje, že zničí život a má devastující účinky na rodiny. Je to cesta smrti (Př 7,26-27).

Vezměte si homosexualitu. Svět ji nazývá „homosexualitou“ nebo ji označuje jako „alternativní životní styl“. Bible ji nazývá zvráceností a ohavností pro Boha. Není to sexuální preference, ale hřích.

Vezměte si potrat. Svět toto zvěrstvo zakrývá tím, že mu říká „přerušení těhotenství“ nebo že je „pro volbu“. Bible to nazývá vraždou nebo prolitím nevinné krve.

Vezměte si závislost na alkoholu. Svět ji nazývá nemocí, z níž je třeba se vyléčit. Bible to nazývá opilstvím, skutkem těla, z něhož musíte činit pokání (Gal 5,21), a připisuje to nedostatku sebeovládání.

Ať už je problém jakýkoli, chcete-li nad ním zvítězit, prvním krokem je vždy to, co zde udělal David, totiž nazvat ho tak, jak ho nazývá Bůh, a nazvat sebe tak, jak Bůh nazývá vás. Tento problém není filištínský šampión; je to neobřezaný Filištín; je to hřích, je to urážka živého Boha. A já nejsem jen Saulův služebník; jsem členem armády živého Boha; byl jsem vykoupen Kristovou krví a bitva patří jemu! To je výchozí bod pro vítězství.

Chceme-li v životě porazit obry, potřebujeme praktickou víru v živého Boha.

David neměl jen obecnou víru typu „věřím, že za každou kapku deště, která spadne, vyroste květina“. Neměl víru ve víru jako takovou. Nevěřil běžné představě: „Nezáleží na tom, čemu věříš, jen abys věřil“. David věřil v živého Boha, který je ve smluvním vztahu se svým lidem. David nejenže věřil v Hospodina; věřil také v Hospodina v něm v této obtížné a náročné situaci. Jak to vyjádřil Pavel: „Všechno mohu skrze toho, který mě posiluje“ (Fil 4,13). David neřekl: „Tak důvěřuj Hospodinu, Saule, a přeji ti hodně štěstí“. Řekl: „Tvůj služebník půjde a bude bojovat s tímto Filištínským“ (17,32). To je víra v kůži na botách! Taková víra je vždy aktivní a agresivní; jde za problémem a pustí se do něj (17,35.48). Všimněte si dvou věcí týkajících se Davidovy víry, tedy víry, kterou potřebujeme my:

A. Potřebujeme víru zakořeněnou v osobní zkušenosti.

Nebyl to Davidův první výlet do školy víry. I když byl dospívající, dokázal Boha na základě vlastní zkušenosti. Když lev a medvěd vzali jednu z ovcí, David neřekl: „No jo, tak už to chodí. Nebudu přece riskovat krk kvůli té hloupé ovečce“. Šel za šelmou, chytil ji za vousy a zabil ji (17,35)! Páni! A potom už to nepřičítal štěstí ani se nechlubil svou statečností. Naopak, o této události zde mluvil jen proto, aby Saula přesvědčil, že Goliáše může porazit, a vítězství pečlivě připisoval Hospodinu, v něhož vědomě doufal (17,3-7).

Saul měl mít takovou víru. Už dříve viděl, jak Bůh zajišťuje vítězství v bitvě. Ale Saul měl za sebou zkušenost částečné poslušnosti (= „neposlušnosti“) a vzdálil se realitě osobní víry, kterou znal David. Saul byl „kulturní věřící“

Kulturní věřící chodí do kostela a věří v Boha. Znají všechna správná náboženská klišé. Navenek se zdají být věřícími. Jejich víra však není osobní a praktická, protože se nechtějí konfrontovat se svým hříchem (často je to, podobně jako u Saula, hřích pýchy) a vypořádat se s ním. Kdykoli se potýkají s nějakým problémem, pronášejí náboženská klišé („Ať je Hospodin s tebou“ ), ale o osobní, praktické víře v živého Boha nevědí nic. Kdyby Saul znal skutečnost Hospodinovy přítomnosti, pak by mohl vyjít a srazit Goliášovi hlavu. Tak, jak to bylo, měl formu náboženství, ale neznal jeho sílu. Stejně dobře mohl říct: „Hodně štěstí!“

Máš takovou osobní, praktickou víru v živého Boha, jakou měl David? Znamená to, že když do tvého života vstoupí lev, medvěd nebo obr, místo abys ho toleroval, uznáš, že mu nemůžeš dovolit, aby se prosadil. Nemůžeš žít v pokojném soužití s hříchem (15,18-33). Musíš se mu postavit a odříznout ho. Buď hřích zničíš ty, nebo hřích zničí tebe. Přesně to měl Ježíš na mysli, když řekl: „Jestliže ti pravé oko dělá potíže, vyrvi je a zahoď od sebe, neboť je pro tebe lepší, aby zahynul jeden úd tvého těla, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla“ (Mt 5,29). Když se naučíte čelit tzv. malým hříchům ve svém životě, získáte zkušenostní, praktickou, osobní víru, která vám umožní padnout „obřím“ hříchům.

B. Potřebujeme víru v samotného živého Boha, ne v lidské metody.

Davidova víra byla v živého Boha, ne v lidské metody. Poté, co Saul řekne: „Ať je Hospodin s tebou“, ukáže, v čem jeho důvěra skutečně spočívá, když se snaží Davida vystrojit do jeho vlastní zbroje (17,38-39). To je způsob kulturního věřícího: Bojuješ proti nepříteli všemi nejnovějšími světskými technikami a metodami, k nimž jsou přimíchána nějaká náboženská klišé, aby to znělo duchovně. Mnoho křesťanů dnes ve svém životě čelí obrům – hříchům, o kterých Bible říká, jak se s nimi vypořádat. Ale místo toho, aby se obrátili k Bibli, která nám ukazuje, jak důvěřovat živému Bohu, obracejí se k moudrosti tohoto světa, do které se přihodí pár biblických veršů, aby to znělo duchovně.

Ale – představte si ten humor – David má na sobě všechno to brnění a nemůže se hnout! Je jako malé dítě oblečené do sněhové kombinézy navlečené přes 14 vrstev oblečení. Je ztuhlý jako zombie! A tak si ho sundá. A pak, všimněte si, prosím (17:40), opravdu použije metodu – pět hladkých kamenů (pět pro případ, že by se netrefil?) a svůj pastýřský prak plus klacek (nevím, co s tím plánoval dělat). Metoda, kterou David použil, však odpovídala jeho víře v živého Boha a Boží slávě a moci (17,45-47). David nezveličoval svůj prak ani své vlastní zkušenosti, ale spíše zveleboval Hospodina (17,45). Dovedu si ho představit, jak pokyvuje hlavou směrem k nevěřícím zbabělcům Izraele, když říká (17,47): „Aby toto shromáždění poznalo, že Hospodin nevysvobozuje mečem ani kopím…“

Na metodách není nic špatného, pokud vaše důvěra skutečně spočívá v živém Bohu, a ne ve vaší uhlazené metodě, a pokud metoda neodvádí pozornost od Hospodinovy slávy a moci. Cestou k pádu toho obrovského hříchu ve vašem životě není nějaká nejnovější metoda, ale opravdová důvěra v živého Boha. Víra vždy ctí Boha, ne metody, a Bůh vždy ctí víru, ne metody (Ž 33,13-22).

Pro pád obrů v našem životě potřebujeme duchovní perspektivu a praktickou víru v živého Boha. Ale také,

k tomu, abychom v životě padli obři, potřebujeme vědomé zaměření na Boží slávu, ne na svou vlastní.

Když David uslyšel Goliášův výsměch, nepomyslel si: „Hej, tady je příležitost, na kterou jsem čekal! Tady je moje šance stát se národním hrdinou!“ Goliáš si to uvědomil. Spíše mu šlo o Boží slávu. Boží jméno bylo spojeno s jeho lidem, a dokud se tento neobřezaný Filištín posmíval Božímu lidu, posmíval se i Bohu samotnému (17,45-47). David byl tedy pohnut spravedlivým rozhořčením, protože Boží čest byla vláčena bahnem.

Saul se více staral o svou vlastní slávu než o slávu Páně. Když dosáhl vítězství, postavil si pomník (15,12). Navenek praktikoval náboženství kvůli dobrému vzhledu, ale jeho skutečným motivem byla jeho vlastní čest, ne čest Boha, který je nazýván „Sláva Izraele“ (15,24-30). Jedním z jistých znaků kulturního věřícího, kterému jde o vlastní slávu, je to, že žárlí na úspěch jiných křesťanů. Když se David po svém vítězství nad Goliášem stal populárním, měl se Saul radovat, že Boží jméno bylo ospravedlněno a Boží lid byl vysvobozen od tohoto utlačovatelského nepřítele. Místo toho však trucoval a snažil se Davida potopit, protože jeho motivací bylo prosazovat sebe, nikoli Hospodina (18,6-16).

To nás přivádí k důležité otázce: Proč chceš, aby padl obr v tvém životě? Chceš překonat své problémy, abys byl úspěšný a šťastný? Špatný motiv! Chcete překonat své problémy proto, aby k vám lidé vzhlíželi a považovali vás za dobrého křesťana? Špatný motiv! Chcete překonat své problémy, abyste mohli vybudovat velkou službu a stát se známým velkým křesťanským vedoucím? Špatný motiv!

David veřejně uvádí, proč chtěl porazit Goliáše (17,46-47): Nejprve proto, aby celá země (pohané) poznala, že v Izraeli je Bůh. Chtěl, aby nevěřící viděli, že Bůh je skutečný a že je mocný zachránit ty, kdo v něj důvěřují. Za druhé David chtěl, aby všichni vyznávající věřící, kteří ve skutečnosti Bohu nedůvěřují („toto shromáždění“), věděli, že Hospodin nezachraňuje nejnovějšími metodami („mečem nebo kopím“), ale že „bitva patří Hospodinu“.

Důvodem, proč bychom měli toužit po pádu Goliášů hříchu v našich životech, je to, že hřích vláčí Boží čest bahnem a že skutečně chceme, aby Boží jméno bylo skrze nás vyvýšeno a uctíváno. Měli bychom chtít, aby ztracení lidé viděli, jak nám Bůh pomohl překonat zdrcující problémy díky důvěře v něj, aby i oni v něj vložili svou důvěru. Měli bychom chtít, aby ostatní věřící, kteří jsou uzavřeni v lidské perspektivě, kteří Bohu ve skutečnosti nedůvěřují a kteří žijí spíše pro prosazení sebe než Boha, na našich životech viděli, jak sám Bůh bude působit ve prospěch těch, kteří mu důvěřují a hledají jeho slávu. Pak i oni budou důvěřovat Pánu a On bude skrze ně o to více oslaven. „Ne nám, Hospodine, ne nám, ale svému jménu vzdej slávu pro své milosrdenství, pro svou pravdu.“ (Ž 115,1)

Závěr

Před několika lety strávil jeden čtrnáctiletý chlapec sobotní noc až do nedělního rána hraním karet a popíjením s několika přáteli. Druhý den ráno poslušně odešel na konfirmační hodiny a po návratu domů našel otce, který na něj čekal, aby mu oznámil, že jeho matka předešlé noci zemřela, a vzal ho na její pohřeb. Ani její smrt, ani biřmovací hodiny na něj neudělaly žádný dojem. Tři nebo čtyři dny před biřmováním se provinil hrubou nemravností. Den před biřmováním, když šel ke zpovědi, ošidil duchovního tím, že mu dal jen dvanáctinu peněz, které mu za tím účelem poslal jeho otec. V šestnácti letech ho zavřeli do vězení, protože si vyběhal účty v několika pěkných hotelech a utekl bez placení. Jeho otec účty zaplatil a pak syna surově zbil. Chlapec však pokračoval ve svém rozmařilém a podvodném životním stylu.

Ve dvaceti letech se vydal s přítelem na domácí shromáždění, kde viděl prosté křesťany, kteří měli opravdovou víru v živého Boha. Cítil podivné nutkání se tam vrátit a činil tak, dokud se pod vlivem lásky k Ježíši, který zemřel za všechny jeho hříchy na kříži, neobrátil. Začal růst ve víře a poslušnosti, až ho asi o deset let později četba životopisu jiného křesťana pohnula k tomu, aby založil sirotčinec pro potřeby mnoha dětí bez domova ve svém městě. Rozhodl se, že na podporu tohoto sirotčince rozdá veškerý svůj pozemský majetek a nebude nikoho žádat o peníze. Raději bude žít pouze z víry v Boha, aby byl Bůh oslaven. Chtěl, aby nevěřící i věřící poznali skutečnost důvěry v živého Boha, který je věrný a slyší modlitby svého lidu.

Tím mužem byl George Muller. Jeho život ukazuje, že Bůh se stále zabývá kácením obrů hříchu, pokud se na tyto obry budeme dívat z Boží perspektivy, pokud budeme důvěřovat živému Bohu a vědomě se zaměříme na jeho slávu, ne na svou vlastní. Bůh Davidův a Bůh George Mullera si přeje, abys ke své slávě porazil goliáše hříchu ve svém životě!“

Otázky k diskusi

1. Proč je důležité nazývat hřích „hříchem“? Záleží na tom, zda jsou některé hříchy prokazatelně geneticky příbuzné?
2. Může člověk očekávat okamžité, naprosté vítězství nad hříchem, který ovládá jeho život, nebo jde o celoživotní boj?
3. Jak poznáme, kdy překročíme hranici od důvěry v Boha k důvěře v metody?
4. Je špatné vyznamenávat „úspěšné“ Boží služebníky? Jak můžeme být úspěšní, a přesto vzdávat Bohu náležitou slávu?