Lucia Ribisi nevypadá nepříjemně. Sedí a pod jejím zadečkem leží rozmanité květiny. Nohy má natažené, kolena vzhůru a přitisknutá k sobě, a chodidla natažená. V pozadí sedí bílá nádoba, neoznačil bych ji za rokokovou, ale je dekorativní. Má na sobě svěží bílé spodní prádlo – podprsenku a kalhotky -, oči má zavřené a prameny vlasů vypadají vlhké a jsou stažené dozadu, zřejmě aby vytvořily hladký povrch. Levou ruku má Ribisi sepnutou pod bradou a cítí unikající med, který jí stéká z temene hlavy; pravou rukou svírá naběračku nebo plást, z něhož med padá.
Tento obrázek se zobrazí jako první, když navštívíte webové stránky Lucie Ribisi. Je to záběr z třídílného videopředstavení s názvem „Med“. Popisek zní: „Dílo se zabývá přechodovými rituály spojenými s ženstvím“. Možná má dílo diváka konfrontovat s postupující sexualitou mladé ženy, ale je sexuální jen proto, že jde o mladou ženu ve spodním prádle? Vyzývá nás Ribisi, abychom prostě viděli to, co tam je, bez ohledu na předsudky? Tak jde o jeden z nejdůležitějších aspektů umění: divák – muž nebo žena – uvidí v „Miláčkovi“ odraz svých vlastních kulturních zkušeností.
„Osmnáct : legální . Část II : Med“ (2015). Záběry z videoklipu. Délka 6:20 minut. Se svolením autorky.
Ptám se Ribisi, co pro ni znamená „ženská“.
„Je to složité, protože ženská v kultuře znamená ‚make-up‘ a ‚prsa‘, ale ženská je také: ‚Probudila jsem se v kaluži krve, a to je můj týden tento týden.'“
Vědomí patriarchátu, mužského pohledu a feministických ideálů je v Ribisiině tvorbě patrné a je zakořeněno v jejím pohledu na svět. Osmnáctiletá dívka – dcera Giovanniho Ribisiho a Mariah O’Brienové – je tvrdě pracující umělkyně a setkává se se mnou na dvorku svého domu. Na hlavě má čelenku a její oči jsou obkresleny kovově modrou barvou.
Ribisi je zaneprázdněna mnoha projekty; konkrétně nástěnnou malbou o rozměrech 15 x 25 metrů pro Hediho Slimanea a Saint Laurent, která sloužila jako pozadí pro jejich pánskou a dámskou prezentaci AW16 v Palladiu v L. A. v polovině února. Na nástěnné malbě pracovala týden před akcí 18 hodin denně. Říká: „Pracovala jsem tak nepřetržitě, že jsem přišla domů a omdlela. Všechny moje rostliny umřely.“ Spolupráce začala, když Slimane náhodou narazil na Ribisiho obraz „Pet Names“ a začlenil ho do své kolekce, na obraze je velkými písmeny napsáno slovo BABY, obklopené abstraktními růžovými víry. „Když jsem ten obraz namaloval, přemýšlel jsem o svém hloupém, starším příteli, který mi říkal ‚baby‘, a o tom, jestli je to nechutné, nebo ne, a co to znamená. Bylo to neuctivé? Bylo to zdrobnělina? Taky jsem byla na cestě ze střední školy. Střední školu jsem opustila předčasně, protože jsem chtěla být na vysoké škole, všechny moje kamarádky byly starší a můj přítel byl starší a já jsem se hodně snažila. Asi jsem chtěla skočit do dospělosti.“
Po zkouškách na střední škole navštěvovala Ribisi uměleckou internátní školu v Napa Valley. Poté, co se věnoval převážně jen malbě, rozšířila škola Oxbow Ribisiho uměleckou činnost o performanci a další obory. „Je to asi to nejlepší, co jsem pro sebe kdy udělal. Bylo tam 40 dětí a bylo tam jen asi pět nebo šest kluků. Myslel jsem si, že jedu na místo, kde má být ‚Wine Country‘ se spoustou divných, nóbl, bohatých lidí, a když tam přijedete, je tam jen Walmart. Takže jsem jen vyráběl a učil se, jak se co dělá. Nakonec jsem se naučila, jak dokumentovat performance, které jsem chtěla vydat, takže jsem natočila tohle video a zamilovala jsem si ho a v té době jsem dělala hlavně performance.“
Možná je to klišé, ale mám pocit, že Ribisi má na to, že je jí teprve 18 let, dobrou hlavu na ramenou. Zdá se, že s grácií manévruje mezi zahnívajícími zbytky mileniálních a postmileniálních médií a nepotického vykořisťování: „Teď se potýkám s tím, že se snažím orientovat v tom, že jsem mladá, a všichni se mě snaží ojebat, a zároveň dělat skvělou práci.“
Detail z filmu „From My Window“ (2016). Grafit, papír. Rozměry 42 X 128 palců. Se svolením autorky.
Obligátní slunce zapadá nad obligátními siluetami palem, když se jí ptám, zda je pro ni tvorba umění vytvářením tajemství, nebo jejich odhalováním: „Myslím, že každé dílo je svou vlastní entitou. Myslím, že moje máma je takový slovní zvratkář. Každý ví všechno a pořád a silně emotivní člověk a já jsem stejná. Myslím, že z toho důvodu mě vždycky přitahovali velmi tajemní lidé. Opravdu nemám moc tajemství,“ říká Ribisi.
Utěšuje mě, že v Ribisim vidím další generaci umění a aktivismu. Na konci představení „Honey“ kamera horizontálně přejíždí a ukazuje Lucii Ribisi ležící na stole, s rukama podél těla a prohnutými zády, jak zírá do stropu. Je stále v podprsence a kalhotkách a na břiše jí spočívá jedno vejce. „Dělám umělecká díla, abych mohla komunikovat s ostatními lidmi. Mám to štěstí, že můžu komunikovat s obrovským publikem, a čím delší ruce mám, tím lépe.“
Fotograf: Eddie Chacon v Metropolis of Vice.
Fotograf: Eddie Chacon v Metropolis of Vice: Sissy Sainte-Marie.
Sledujte E. Ryana Ellise na Twitteru (@erellis). Svou meme hru povyšuje o jedno zvíře za druhým.