Typ vlády
Magadha byla dědičná monarchie se sídlem na území dnešního státu Bihár v severovýchodní Indii. Její stálá armáda, dobře placení státní úředníci a efektivní, decentralizovaný správní systém byly tak úspěšné, že několik magadhanských králů, zejména zakladatelé Maurya (cca 321-c. 185 př. n. l.) a Gupta (cca 40 let př. n. l.), se dokázalo prosadit. n. l. (320-550 n. l.), dokázali rozšířit svá panství na plnohodnotné říše rozprostírající se po celé severní Indii i mimo ni.
Pozadí
Severní Indie v 6. století př. n. l. byla mozaikou nezávislých států, z nichž Magadha byla pouze jedním. Za krále Bimbisára (asi 543-491 př. n. l.) však začala pohlcovat své sousedy. Rozhodující pro tento počáteční úspěch byla kontrola obchodu a dopravy podél velké části řeky Gangy, strategické sňatkové aliance a stálá armáda s profesionály; všechny tři faktory zůstaly důležité až do nástupu dynastie Guptů o osm set let později. Další charakteristický znak magadhanské vlády, decentralizovaná správa, se však ještě nerozvinul. Centralizovaný systém Bimbisára a jeho nástupců dobře fungoval, když bylo království malé, ale se získáváním nových území se dostával pod stále větší tlak.
Struktura vlády
Zakladatel maurjovské dynastie Kandragupta (zemř. asi 297 př. n. l.) se dostal k moci státním převratem kolem roku 321 př. n. l. Jeho nástupcem byl Kandragupta. Ambiciózní expanzivní kampaň mu zajistila kontrolu nad téměř celým indickým subkontinentem včetně dnešního Pákistánu a značné části dnešního Afghánistánu. Tak rozsáhlé území vyžadovalo nový správní rámec. Na palácové úrovni pomáhala králi při určování politiky rada ministrů. S výjimkou hlavního ministra, který sloužil jako generální poradce, měl každý ministr na starosti jednu vládní funkci. Zvláště důležité bylo oddělení výběru daní, které spojovalo místní a celorakouské funkce do vlivné a efektivní struktury. Protože říše závisela na daních vybíraných ze zemědělství a z půdy a protože většina pozemkových majetků byla malá, bylo nezbytné, aby ve všech vesnicích kromě těch nejmenších sídlili daňoví úředníci. Účinný řetězec velení posílal příjmy a informace z vesnice do podokresu, okresu, provincie až do císařského paláce.
Provinční úředníci, často najatí na místě, se těšili značné autonomii, zejména na vzdálených okrajích říše. Dobrý plat podporoval jejich loajalitu. Arthašástra, soudobý traktát o politické organizaci, který se často připisuje Kandraguptovu vrchnímu ministrovi, doporučoval vydávat na platy celou čtvrtinu státních příjmů. I když toto procento může představovat ideální alokaci, nikoliv reálnou, jiné prameny naznačují, že úředníci všeho druhu byli dobře vyškoleni a vysoce placeni. Aby si však maurjovští králové byli naprosto jisti jejich loajalitou a výkonností, vytvořili nezávislý inspektorát. Královští kontroloři podléhající přímo paláci podnikali pravidelné cesty do všech oblastí říše. Candraguptův vnuk Ašoka (zemř. 238 nebo 232 př. n. l.) šel ještě dál a vyslal zvláštní skupinu pozorovatelů, kteří zkoumali místní poměry a testovali veřejné mínění. Přestože někteří historici tyto úředníky charakterizují jako špehy, jejich záměry byly pravděpodobně vlídnější, než toto označení naznačuje. Podle všeho byl Ašoka svědomitý král, kterému velmi záleželo na blahu jeho lidu. Pokud někteří trpěli rukou zkorumpovaného nebo neschopného úředníka, chtěl to Aśoka vědět.
Maurjovská byrokracie fungovala tak dobře, že přežila i zánik říše v roce 185 př. n. l.; většina z ní ve skutečnosti fungovala i v době, kdy o pět set let později vznikla dynastie Gupta. Většina administrativních úprav, které provedli guptovští králové, odrážela obrovské hospodářské a politické změny, k nimž mezitím došlo v celé jižní Asii. Například prudký nárůst mezinárodního obchodu vyžadoval, aby Guptové obsadili další celní úřady a zvýšili produkci mincí. Mezitím migrace kmenů po celé Asii destabilizovala severní hranice říše. V reakci na to Guptové přesměrovali zdroje na zřízení a udržování závislých nárazníkových států v těchto oblastech. V čele několika z nich stáli místní králové, které si Guptové při svém počátečním vzestupu k moci podrobili a poté je charakteristickým způsobem dosadili zpět na trůn jako své spojence.
Politické strany a frakce
Stejně jako v mnoha dědičných monarchiích se kolem soupeřících uchazečů o trůn často sdružovaly frakce. Tyto palácové spory mohly být násilné, zejména v období před nástupem maurjovské dynastie. Je známo, že několik králů získalo trůn až po vraždě svých otců.
Mimo palác zahraniční pozorovatelé nalezli vysoce stratifikovanou společnost, v níž rozdíly založené na třídním původu a povolání bránily růstu široce založených frakcí. Řecký cestovatel Megasthenés (asi 350-290 př. n. l.) identifikoval sedm profesních skupin: zemědělce, pastýře, vojáky, soudce, radní, řemeslníky a filozofy; k poslední z nich patřili kněží a učitelé. Vzhledem k jejich koncentraci v hlavním městě Pataliputře (dnešní Patna) a dalších městech měli řemeslníci pravděpodobně větší moc, než by odpovídalo jejich počtu. Nejvzdělanější skupina, filozofové, mohla představovat největší výzvu pro císařskou autoritu, kdyby se jejich zázemí a programy neukázaly jako příliš různorodé pro jedinou frakci. Navíc králova obecná politika náboženské tolerance omezovala nespokojenost hinduistických kněží a buddhistických mnichů na minimum.
Významné události
V roce 305 př. n. l. porazil Kandragupta smíšené řecko-indické vojsko pod vedením Seleuka I. (asi 358-281 př. n. l.) na území dnešního severozápadního státu Paňdžáb. Následná smlouva stabilizovala hranice a umožnila dlouhou a plodnou kulturní výměnu s řecky mluvícími Seleukovci, kteří zůstali v Asii po odchodu Alexandra Velikého (356-323 př. n. l.) zhruba o dvacet let dříve.
Kandragupta byl v roce 305 př. n. l. dobře usazen na trůně. Většina velkých bitev týkajících se magadhanského království se však odehrála na počátku královy vlády, když upevňoval svou moc a upravoval hranice. Raná tažení krále Ašoky byla zaměřena na národy Kalingů ve střední Indii a vysloužila mu přezdívku „Ašoka Zuřivý“. Pozdější generace považovaly kalingská tažení za klíčovou událost v životě jednoho z nejvlivnějších magadhských panovníků, neboť šok z násilí, které podnítil, prý Aśoku obrátil k politice míru, nenásilí a tolerance.
Důsledky
Palácové soupeření a sváry představovaly v průběhu 5. století n. l. stále vážnější hrozbu pro guptovskou moc. Spojenci i nepřátelé vycítili rostoucí vnitřní slabost říše a obrátili ji ve svůj prospěch. Mnoho klientských států na hranicích se vzbouřilo právě v době, kdy se kočovní Hunové ze střední Asie obraceli na jih. Guptové, zbavení ochrany, kterou jim kdysi poskytovaly nárazníkové státy, pocítili nájezdy Hunů v plné síle. Ačkoli se několika pozdním guptovským králům podařilo nápor dočasně zastavit, říše se do roku 550 n. l. rozpadla. Království Magadha existovalo dalších šest set let, ale jeho politická moc už nikdy nepřesáhla hranice domovského regionu Bihár. Přesto jeho vliv na indické umění, literaturu a státní zřízení přetrvává dodnes.
Samaddar, J. N. a B. P. Sinha. Sláva Magadhy. Třetí vydání. Patna, Indie: K. P. Jayaswal Research Institute, 1990.
Srivastava, Kamal Shankar. Dějiny Magadhy: Od šestého století před naším letopočtem do dvanáctého století našeho letopočtu. Váránasí, Indie: Sangeeta Prakashan, 1995.
Thapar, Romila. Aśoka and the Decline of the Mauryas: S novým doslovem, bibliografií a rejstříkem. New York: Oxford University Press, 1997.