Fotografie Monica Wandrey pro Classic Kids Photography | Styling Laura Sachs | Vlasy Juan Jose Herrera „hairbyjuanjose“ | Makeup Sharay Facen
Kdybyste se zeptali mnoha sportovních fanoušků (a televizních nadšenců)koho by považovali za první dámu fantasy fotbalu ve velkém městě Chicago, možná by jmenovali Jenny MacArthurovou, chytrou, drzou a sportovně založenou matku dvou dětí ze sitcomu stanice FX Liga.“ Je tu ale skutečná maminka z Větrného města, která Jenny dává šanci na úspěch ve hře FFL: Brittney Paytonová. Nejenže má Paytonová, novopečená maminka a moderátorka pořadu „Dobrý den, Chicago“ na stanici Fox32, fotbal doslova v krvi (jejím otcem je zesnulá milovaná legenda Bears Walter Payton), ale shodou okolností spoluvlastní se svým manželem Jordanem Bensonem tým Fantasy Football.
„Jedna věc, kterou s manželem děláme společně, je, že hrajeme ligu Fantasy Football a spoluvlastníme tým,“ říká a vysvětluje, jak se se svým manželem, investičním bankéřem, snaží upřednostnit čas, který jako pár věnují během rušné změti, kterou je život s batoletem. A se smíchem dodává: „Když vyhrajeme, je to kvůli mně, a když prohrajeme, je to jako: ‚Jak jsi to mohl udělat? Vždyť jsem ti to říkala!“
Třiatřicetiletá Paytonová má spoustu vítězství, která může oslavovat i mimo sportovní oblast. Její dceři Blair budou letos v srpnu dva roky, rodina se v létě stěhuje do nového domu a letos v lednu přešla na novou práci jako spolukomentátorka Sylvie Perezové v pořadu „Dobrý den, Chicago“ – což je pozice, která má zvláštní význam, protože v době, kdy studovala na DePaulově univerzitě, byla u Foxu na stáži a také pod Perezovou.
„Prostě jsem věděla, že jít do televize je to, co chci dělat. Byla to moje vášeň, bavilo mě to a bylo to,“ vysvětluje Paytonová svou kariérní cestu. „Svou první práci jsem získala v internetové sportovní společnosti, což mě přivedlo ke spolupráci se sítí Big 10 a WGN a teď jsem zpátky u Foxu, kde jsem byla na stáži , a moderuji společně se Sylvií Perezovou, pod kterou jsem byla na stáži v ABC7, takže je docela úžasné, jak se to celé uzavřelo.“
V současné době zůstávají Paytonové dny naplněné kvalitním časem s dcerou a manželem, reportážemi o poutavém životním stylu pro pořad „Dobrý den“, sledováním chicagského sportu (sleduje Mitche Trubiskyho z týmu Bears – „Jsem samozřejmě velký fotbalový fanoušek a miluji Bears, jsou pro mě rodinou,“ říká – stejně jako šance Cubs na play-off) a zůstává ve spojení s inspirativním odkazem svého zesnulého otce prostřednictvím filantropické práce se svou matkou v nadaci The Walter & Connie Payton Foundation (Paytonová také každoročně se svým bratrem Jarrettem hrdě předává cenu Walter Payton Man of the Year na Super Bowlu).
Ve vzácné chvíli klidu mezi televizním studiem a domovem jsme si s Payton popovídali o všem, co se týká práce, života a rodičovství v Chicagolandu.
Tvé dceři Blair budou tento měsíc dva roky. Jaká je právě teď?
Mám pocit, že se u ní hodně rozvíjí taková ta velmi zábavná, jedinečná osobnost, kdy si z vás ráda trochu utahuje. Je superchytrá a je na ní vidět, jak se učí a všechno vnímá. Je z ní cítit světlo – je to světlo, které má tolik energie. Ráda tancuje a zpívá – neustále si zpívá – což jsou věci, které dělám hodně já, ale také moje vlastní matka. Je to legrační, protože začínám pozorovat, jak se v mé dceři projevuje spousta těchto mých i maminčiných vlastností, a to je opravdu zvláštní.
Vidíte známky toho, že Blair bude sportovní fanynkou, až vyroste?
O tom není pochyb! Mezi mnou a mým manželem, vždycky dávají sportovní přenosy… Když Blair vidí, že hrají Cubs, jde do toho: „Cubs! Cubs!“ A už teď je rozená sportovkyně – určitě je to vnučka Waltera Paytona, protože je supersilná a rychlá a běhá po špičkách stejně jako můj táta. Zvládne v podstatě cokoli a je úžasné vidět, jak se ty geny předávají dál. Nemůžu se dočkat, až bude o něco starší a bude se moct pořádně věnovat sportu a začít si hrát.
Jaké byly pro vás některé radosti a výzvy mateřství?
Každý mi vždycky říkal, že je to pro mě těžké: „Nepochopíš, jak moc můžeš někoho milovat, dokud nemáš vlastní děti.“ To je pravda. A to bylo tak úžasné – jen sledovat, jak Blair roste a prochází všemi etapami… Nejlepší je sledovat, jak roste a učí se – vidíte, jak se její malá mysl učí… Myslím, že výzvou je pro mě, stejně jako pro každého rodiče, naučit se hospodařit s časem. Člověk je zvyklý být svobodný a musí se soustředit jen na sebe, nebo jakmile se ožení, tak jen na sebe a manžela… Musela jsem se naučit, jak teď být nejen mámou, ale také stále být sama sebou, abychom s manželem měli čas na náš vztah.
Co vás na mateřství nejvíce překvapilo?
Hned po narození Blair mi trvalo dlouho, než jsem si zvykla. Přísahám, že jsem první dva týdny brečela každý den. Někdy jsem ani nevěděla proč – jestli to bylo tím, že jsem byla vyčerpaná, nebo jsem se cítila přetížená, nebo jsem se snažila přijít na ten nový život, nebo plačící dítě, nebo co – ale první dva týdny jsem plakala každý den a začala jsem si myslet, že je se mnou něco špatně. Můj manžel si dokonce začal dělat starosti! Říkal mi: „Jsi v pořádku? Je to poporodní deprese? Je to něco, čeho bychom se měli obávat?“ „Ano,“ odpověděl jsem. Dokud jsem se nezačala bavit s kamarádkami, které mají děti, a všechny mi řekly: „To je normální.“ Myslím, že jsem první tři měsíce probrečela… Teď s kamarádkami, které začínají mít děti, o tom mluvím otevřeně a upřímně, např: „Poslyš, ze začátku je to opravdu těžké, takže se nelekej, nebuď překvapená ani vyděšená, když se hned po narození dítěte nebudeš cítit jako ten nejšťastnější člověk – není to všechno na růžích ustláno. Prostě vězte, že je to normální a že to vyžaduje nějaký čas a přizpůsobení, ale dostanete se do rytmu a překonáte toto období.“
Vyrůstala jste nedaleko Chicaga v Barringtonu a nyní vychováváte svou rodinu ve městě. Co si myslíte, že dělá tuto oblast skvělým místem pro rodiny?“
Mnoho jsem procestoval a byl v mnoha městech, ale Chicago je pro mě město, které má všechno. Je krásné, čisté a má spoustu kultury. Všichni jsou tak milí a přátelští. Má skvělé jídlo… Chodila jsem tady v Chicagu na vysokou školu – na DePaul – a to bylo moje první stěhování do města a prostě jsem si ho zamilovala. Líbilo se mi tu, líbila se mi ta energie, líbilo se mi, že když chcete něco dělat, můžete vyjít ze dveří a je tu milion věcí, kam můžete dojít; a když nechcete, můžete sedět doma a dívat se z okna a vědět, že se kolem vás něco děje. S manželem jsme se rozhodli, že chceme vychovávat dceru tady ve městě. Bylo by to trochu jiné než vyrůstat na předměstí, ale měli jsme pocit, že město jí může nabídnout tolik, že jsme ji opravdu chtěli vychovávat tady.
Jste pracující matka. Jak se vám daří skloubit pracovní a soukromý život?“
Jsem vděčná, že mám kolem sebe opravdu skvělý tým, který mi pomáhá, protože ne vždy to člověk zvládne sám. Můj manžel také pracuje na plný úvazek, ale naštěstí máme takový rozvrh, že já jsem brzy ráno venku – odcházím z domu v 6:15-6:30 – a on zůstává dopoledne doma, dokud nepřijde chůva… Když skončím v práci, mám trochu času, kdy jsem schopná si něco vyřídit, a pak, když přijdu domů, mám svůj čas pro sebe s Blair. To je náš čas mezi čtyřma očima, než se manžel vrátí domů – on ho má ráno s ní a já večer. Když se manžel vrátí domů, snažíme se dělat něco společně – jdeme do parku nebo si hrajeme nebo je to čajový dýchánek nebo si hrajeme na dům a každý večer se s Blair koupeme, pokud to jde, a máme svůj vlastní malý noční režim… A myslím, že je důležité, abychom obě měly nějaké aktivity… ať už je to trávení večera, kdy se sejdeme s kamarádkami, nebo – s manželem jsme velcí fanoušci Cubs – si uděláme páteční odpolední zápas Cubs, protože víme, že máme chůvu a můžeme mít čas, který je jen pro nás dva.
Povězte nám o své práci v pořadu „Dobrý den, Chicago“ – co vás na ní nejvíc baví?
Byla to skvělá změna – pokaždé, když začínáte novou práci, je to trochu nervózní, ale v „Dobrém dni“ máme tak skvělý tým a všichni si opravdu rozumíme… Je skvělé vidět, jak se diváci naladí a sledovanost se mění a stoupá. Je skvělé být toho součástí. Právě teď dělám nějaké reportáže během dopoledne a pak jsem spolumoderátorkou deváté hodiny ranní, což mám ráda, protože tam můžeme dělat mnohem víc zábavných segmentů – ať už jde o vaření a věci, které mají co do činění s módou nebo se zdravím, a máme tam víc účinkujících – takže je to trochu víc životní styl. Je to směs zpráv a věcí souvisejících s životním stylem, a to mě opravdu baví. Po každém pořadu každý den vyrazím s kameramanem ven a natočíme reportáž. Je to skvělé, protože mi opravdu umožňují vybírat si příběhy, které mě zajímají a které se opravdu týkají Chicaga a poznávání města.
Co vás přivedlo k práci v televizi? Jak se vyvíjela tvoje kariérní cesta?
Ve třetím ročníku střední školy jsem měl učitele na debaty, který si mě jednoho dne vytáhl stranou a řekl mi: „Já jsem si to myslel: „Víš co? Jsi opravdu skvělý v mluvení před lidmi a máš takové sebevědomí – skvěle by ses uplatnil v televizi. Myslím, že bys měl dělat něco v tomto oboru – kde budeš mluvit před lidmi.“ A to mi vždycky nějak utkvělo v paměti. V posledním ročníku střední školy jsem měla zdravotní problémy – měla jsem nezhoubný nádor, který mi museli odstranit, a strávila jsem hodně času v nemocnici. Pak jsem si myslela, že chci jít na medicínu. Tak jsem šel na školu a chtěl jsem studovat chemii a biologii, ale vzpomínám si, jak jsem šel na první hodinu a říkal jsem si: „Co jsem to udělal? Tohle není pro mě! Nevím, co jsem si myslela!“. Nakonec jsem se tedy vrátil domů do Chicaga a vždycky mi utkvělo v paměti to, co mi řekl můj učitel. Myslela jsem si: „Tohle je něco, co mě baví, a tohle je cesta, kterou se chci vydat.“
Pracujete také se svou matkou v nadaci svých rodičů – The Walter & Connie Payton Foundation. Povězte nám o jejím poslání.
Můj otec založil nadaci v 80. letech, kdy začal spolupracovat s Oddělením pro děti a rodiny tady v Chicagu. Pracoval skutečně s dětmi, které byly svěřenci státu – s dětmi, které byly v pěstounské péči. Chtěl pro ně udělat něco zvláštního. Začalo to jen vánočními hračkami… a tato část nadace pokračuje dál. Když táta zemřel, převzala to máma a přidali jsme k nadaci její jméno, abychom opravdu pokračovali v tátově poslání. Už když jsme byli s bratrem malí, vždycky jsme tam byli jako dobrovolníci a pracovali pro nadaci a bylo to prostě něco, co v nás bylo zakořeněno – to je něco, co děláte, vracíte. Jak se nadace rozrůstala, dáváme stipendia a školní pomůcky… Před pár lety jsme také začali pomáhat veteránům bez domova, což byla věc, kterou jsme si začali stále více uvědomovat.
Dědictví vašeho otce jako sportovce a výjimečného člověka v jeho komunitě je tak dobře známé – kromě práce s jeho nadací, jak zůstáváte ve spojení s jeho odkazem?
Můj otec byl tak laskavý a obětavý člověk. Jako celebrita a veřejně činná osoba si vždycky našel čas na to, aby si s lidmi promluvil, aby se s nimi zapojil do rozhovoru… Je skvělé žít v Chicagu, protože mám opravdu pocit, že město je součástí naší rozšířené rodiny, protože se staralo o mého otce – a to se zase stalo péčí o mou rodinu a sledovalo mého bratra a mě a naše cesty, jak jsme vyrůstali, a podporovalo mou mámu a nadaci. Je tu tolik lásky a podpory pro nás všechny. Přísahám, že každý, koho potkám, má nějaký příběh o Walteru Paytonovi. Ať už se s ním setkali, nebo ne, vždycky říkají to samé: „Určitě se ti to stává často a já tě nechci obtěžovat, ale prostě ti musím říct tenhle příběh.“ Vždycky se mi to líbí. A já říkám: „Vy mě neobtěžujete! Rád tyhle příběhy poslouchám!“ Pomáhá to udržovat jeho památku a jeho odkaz a vypovídá to o jeho charakteru, že o něm tolik lidí říká tyto skvělé věci a má na něj tyto skvělé vzpomínky.“
Chcete-li se o Brittney Payton dozvědět více, navštivte stránky brittneypayton.com & payton34.com!