Mk 9,14-29: „Všichni učedníci, kteří přišli k nám, byli zničeni. Viz k Matoušovi 17,14-21. Srov. Lk 9,37-43. Markovo vyprávění je originálnější, charakterističtější, svěžejší a z větší části podrobnější než ostatní dvě.
συζητ.] podle Mk 9,16-18 při příležitosti okolnosti, že učedníci nebyli schopni vykonat uzdravení, a tedy ohledně jejich moci dělat zázraky, která byla nyní tak pochybná.
ἐξεθαμβ.] byli velmi udiveni (srv. Arg. 1217; Sir 30,9; Polyb. xx. 10. 9 : ἔκθαμβοι γεγονότες; v N. T. používá pouze Marek). Ale na co? Euthymius Zigabenus nechává otevřenou volbu mezi dvěma vysvětleními: buď na Ježíšovo přiblížení, tak přesně příhodné, nebo na jas jeho tváře (καὶ γὰρ εἰκὸς ἐφέλκεσθαί τινα χάριν ἐκ τῆς μεταμορφώσεως, srov. Bengel, de Wette, Bisping). Ten však musel být vyjádřen; navíc by po této příčině údivu následovalo spíše setrvání v odstupu než προστρέχειν a ἀσπάζειν. Proto (srov. také Bleek) je třeba v souladu se souvislostí dát přednost prvnímu vysvětlení Euthymije Zigabena (srov. Theofylakt a Viktor Antiochenský). Byl to údiv radostně zaskočeného překvapení, že zatímco učedníci, kteří nebyli schopni pomoci, byli v tak kritické situaci, jako byl i otec se svým nešťastným synem, právě v té chvíli jim přišel na pomoc sám mocný divotvůrce. Podle Fritzscheho je zde označen obecně: „quanta fuerit Jesu … et admiratio in plebe et veneratio“. Příliš obecné a odtržené od kontextu. Podle Langeho je míněno „zpětné nastartování zástupu, který byl poněkud profánně naladěn, při náhlém objevení se projevu trestu“. Marek však nemá nic z těchto psychologických předpokladů a προστρέχοντες κ.τ.λ. tomu neodpovídá. Podle Baura, Markusev. s. 70, Marek pouze přisoudil lidem dojem, „s nímž sám doprovázel Pána, když sestupoval z hory proměnění“. S takovými způsoby jednání je veškerá exegeze u konce.
Mark 9,16. ἐπηρώτ. αὐτούς]. Tento αὐτούς nelze bez libovůle vztahovat na nikoho jiného než na ty, kteří byli zmíněni bezprostředně předtím – tedy na lidi, kteří mají být podle toho pojímáni, Mk 9,14:14, jako podobně se podílející na ΣΥΖΗΤΕῖΝ, takže tam ΣΥΖΗΤΟῦΝΤΑς platí společně i pro ὌΧΛΟΝ ΠΟΛΎΝ. Tak také Bleek; srov. Ewald. Obvyklý odkaz na ΓΡΑΜΑΤΕῖς je proto třeba odmítnout (i když Fritzsche jej přejímá, stejně jako Lange, který však předpokládá součinnost lidu); stejně tak i odkaz na učedníky a zákoníky (Griesbach, Paulus, Kuinoel) nebo pouze na učedníky (Mill, Bengel). Z uvedeného odkazu je zároveň zřejmé, že v tom, co následuje, musí být napsáno nikoli πρὸς αὑτούς (tak obvykle; odtud také čtení πρὸς ἑαυτούς, A א*, a ἘΝ ὙΜῖΝ, D, Vulg.), ale ΠΡῸς ΑὐΤΟΎς (s Bengelem, Fritzschem, Lachmannem, Tischendorfem), protože ΑὐΤΟΎς se podobně jako ΑὐΤΟῖς v Mk 9,14 vztahuje na učedníky
Mk 9,17. V tomto případě se jedná o učedníky. Otec, zahrnutý mezi tento ὌΧΛΟς, začíná mluvit v přirozeném popudu otcovského srdce, ne jako by se toho nikdo jiný neodvážil (Euthymius Zigabenus, Bengel, de Wette). Ve výstižném vylíčení toho, co se stalo, je označen jako ΕἿς ἘΚ Τ. ὌΧΛΟΥ, neboť právě jeho výrokem se poprvé ukazuje jako otec.
ΠΡΌς ΣΕ] to jest tam, kde jsem mohl předpokládat tvou přítomnost, protože tam byli tvoji učedníci.
ἌΛΑΛΟΝ] podle hlediska, že stav nemocného je důsledkem stejného stavu u démona. Srov. L 11,14; Wetstein in loc.
Mark 9,18. καὶ ὅπου ἂν κ.τ.λ.] a kdekoli se ho zmocnil. Posedlost (Mk 9,17) není pojímána jako stálá, ale jako taková, že démon nemocného (epileptika) občas opustí a pak se do něj opět vrátí (Mt 12,44), zmocní se ho atd. Proto Mk 9,35 : ΜΗΚΈΤΙ ΕἸΣΈΛΘῌς ΕἸς ΑὐΤΌΝ. ἜΧΟΝΤΑ z Mk 9,17 tomu neodporuje (de Wette), neboť syn měl démona – i když ho ten s přestávkami opouštěl -, dokud se ještě nerealizovalo μηκέτι εἰσέλθῃς.
ῥήσσει] ho trhá, kterýžto křečovitý účinek nelze přesněji definovat (Euthymius Zigabenus a mnozí další: ΚΑΤΑΒΆΛΛΕΙ ΕἸς ΓῆΝ). O tomto slově viz Ruhnken, ep. crit. I. s. 26; Duncan, Lex., vyd. Rost, s. 1016. Srov. ῬΆΣΣΕΙΝ (gladiátorů); Salmasius, ad Ach. Tat. s. 657; a Jacobs, s. 821.
ἀφρίζει] změna předmětu; Winer, s. 556 . Trvalý účinek těchto paroxyzmů je: ξηραίνεται, usychá, chřadne. Srov. Mk 3,1. Obecně viz popis morbus comitialis u Celsa, III. 23.
εἶπον … ἵνα]. Řekl jsem to …, že oni.
Mark 9,19. Řekl jsem to …, že oni. ΑὐΤΟῖς] učedníci, Mk 9,18. Všichni učedníci, kteří byli na cestě, byli na cestě. Viz ostatně k Matoušovi 17,17.
Mark 9,20. ἸΔῺΝ ΑὐΤῸΝ Κ.Τ.Λ.] když démon (ne: démon, Bleek) pohlédl na Ježíše, démon ho (pacienta) roztrhl. O anakolutním užití jmenného příčestí viz Matthiae, ad Eurip. Phoen. 283; Bernhardy, s. 479; Winer, s. 501 . Srov. také Nägelsbach, Anm. z. Ilias, ed. 3, s. 385 f.
ἐπὶ τ. γῆς] patří k ΠΕΣΏΝ (srov. Mk 14,35; Xen. Cyr. iv. 5. 54).
Mk 9,21-24 . Tento dialog má pouze zvlášť graficky zpracovaný Marek.
Mark 9,21. V tomto případě se jedná o dialog, který se odehrává mezi dvěma stranami. ὡς]. Částečka času: Jak je to dávno, kdy to na něj padlo?“
Mark 9,22. „Jak je to dávno, co to na něj padlo? ΚΑῚ ΕἸς ΠῦΡ] dokonce do ohně. Také v Jan 15,6 není člen nutný (v rozporu s Fritzschem), i když je kriticky doložen
εἴ τι δύνῃ]. Euthymius Zigabenus správně říká: ὁρᾶς, πῶς οὐκ εἶχε πίστιν ἀδίστακτον. Odtud Ježíšova odpověď v Mk 9,23; odtud také výrok otce v Mk 9,24, který cítil, že jeho víra není dostatečně silná. O tvaru δύνῃ místo δύνασαι viz Lobeck, ad Phryn. s. 359.
ἩΜῖΝ] mluví otec rodiny
Mark 9,23. Po vypuštění πιστεῦσαι (viz kritické poznámky) je třeba τὸ εἰ δύνῃ považovat (Winer, s. 163, 506 ) za nominativ absolutní: „Můžeš-li“ … „Všechno je možné tomu, kdo věří“, tj. pokud jde o tvé právě vyjádřené „můžeš-li“, věc závisí na víře; věřící je schopen dosáhnout všeho. Člen zahrnující ΕἸ ΔΎΝῌ substantivně (Kühner, § 492) přebírá právě vyslovené otcovo slovo a klade na něj živý důraz, aniž by ho spojoval s další konstrukcí, aby jeho naplnění spojil s vlastní vírou prosebníka. Griesbach, Tischendorf, Ewald považují ΤῸ ΕἸ ΔΎΝῌ za tázací a πάντα δύν. τ. πιστ. za odpověď: „Tune dubitans si potes aiebas? Nihil non in ejus, qui confidat, gratiam fieri potest,“ Griesbach. Srov. Ewald: Ptáš se, že: můžeš-li? atd. Ale předpoklad otázky není naznačen netázacím oslovením otce (odkud bychom očekávali ΤΊ ΤῸ ΕἸ ΔΎΝῌ nebo podobně), a tak nejsme oprávněni v duchu dodávat aiebas nebo askest thou? Srov. Bornemann ve Stud. u. Krit. 1843, p. 122. U Recepta πιστεῦσαι nebo δύνῃ je výklad: můžeš-li věřit (pomohu ti); všechno je možné atd. v tomto výkladu se však τό bezdůvodně nebere v úvahu, jako by nemělo žádný význam (srov. však Mt 19,18; Lk 22,37), a bere se jen „jako znak citace přímé řeči“ (de Wette). Tak také Linder ve Stud. u. Krit. 1862, p. 559. Lachmann za πιστεῦσαι neklade vůbec žádnou tečku, a proto bychom ji mohli vysvětlit takto: jsi-li v postavení, že věřícímu je možné všechno (tak v mém druhém vydání). Ale i tak τό působí potíže a myšlenka i výraz by byly příliš rozptýlené, neodpovídající stručnému Markovu podání, zvláště v tak vášnivém spojení. Lange to bere takto: „jestliže můžeš, znamená: můžeš věřit“. Jak záhadně by se tak Ježíš vyjádřil! Bleek bere εἰ tázacím způsobem. Ale ani záměrný charakter této otázky (viz k Mt 12,10), ani τό by nebyly na místě. Bengelův výklad je rovněž nemožný: „Hoc, si potes credere, res est; hoc agitur.“ (Hoc, si potes credere, res est; hoc agitur. Dobře však poznamenává na stav věci: „Omnipotentiae divinae se fides hominis quasi organon accommodat ad recipiendum, vel etiam ad agendum“. Fritzsche vyslovil domněnku buď: εἶπεν αὐτῷ- εἰ δύνασαι; πίστευε- πάντα δυνατὰ κ.τ.λ., nebo: εἶπεν αὐτῷ- τί ἐστι τὸ εἰ δύνασαι; πίστευε- πάντα κ.τ.λ., a Bornemann, l.c. s. 123: εἶπεν αὐτῷ τὸ πάντα δυνατὰ τῷ πιστ.
Mark 9,24. βοήθει μου τῇ ἀπιστίᾳ] pomoz mi nevěřícímu; neodmítej mi svou pomoc, přestože nevěřím. Calovius, Bengel a mnozí další vykládají: pomoz mé nevěře, posilni mou slabou víru, což je však v rozporu s kontextovým významem βοήθει (Mk 9,22). Navíc odpověď otce, který právě řekl πιστεύω, ale hned poté s ohledem na velikost problému, který závisí na jeho víře, označuje tuto víru s ohledem na její stupeň jako ἀπιστία, je zcela v souladu se střídáním prudce vzrušených citů. Viktor Antiochenský správně říká: διάφορός ἐστιν ἡ πίστις- ἡ μὲν εἰσαγωγικὴ, ἡ δὲ τελεία.
Substantivum τῇ ἀπιστίᾳ zvýrazňuje podmínku výrazněji, než by to učinilo adjektivum. Viz Winer, s. 211 . A předponové μου představuje zároveň mihi zájmu (Mk 5,30; Řím 11,14 a často Stallbaum, ad Plat. Phaed. s. 117 A): Vydej za mne mé nevíře svou pomoc
Mk 9,25. V tomto případě se jedná o mihi zájmu. ὅτι ἐπισυντρέχει ὄχλος], že se tam lidé sbíhali. Chtěl se vyhnout ještě větší publicitě.
ἐγώ] důrazně, na rozdíl od učedníků.
μηκέτι] už ne, jako dosud. Viz k Mk 9,18.
Mk 9,26. κράξας … σπαράξας] κράξας: volání, nikoli mluvení. Mužský rod patří ke konstrukci κατὰ σύνεσιν; Marek si πνεῦμα představil jako osobu (jako δαίμων) a podle toho použil atributivní příčestí, nikoli tedy omylem (Fritzsche, de Wette). Srov. Xen. Cyr. vii. 3. 8 : φεῦ, ὦ ἀγαθὴ καὶ πιστὴ ψυχὴ, οἴχῃ δὴ ἀπολιπὼν ἡμᾶς; obecně viz Matthiae, s. 975; Bornemann v Sächs. Stud. 1846, s. 40.
τοὺς πολλούς] množství. Celý popis je pravdivý a realistický a nesměřuje, jak se domnívá Hilgenfeld, k dosažení velmi velkého zázraku
Mk 9,28 f. εἰς οἶκον] jako Mk 7,17 Mk 9,14-29.
Mk 9,28 f. εἰς οἶκον]. Chlapec trpící epilepsií (Mt 17,14-21; Lk 9,37-43). V Markovi je příběh vyprávěn s mnohem větší úplností než v paralelách.
14-29. Uzdravení šíleného dítěte
14. A když přišel k učedníkům] Velký Rafaelův obraz navždy zakotvil kontrast mezi scénou na Hoře oslavení a scénou, která čekala Spasitele a tři apoštoly na planině pod ní, mezi harmonií nebe a drsným nesouladem země.
píše]. Tak daleko na sever pronikli ve svém aktivním nepřátelství vůči Pánu. Mnoho z nich by se našlo ve Filipově tetrarchii
Mk 9,14.
Mk 9,14: „Všichni, kdo byli v této zemi, byli zničeni. Περὶ αὐτοὺς, kolem nich) Stále pracovali, i když sami.
14. verš. – Když přišel k učedníkům, uviděl kolem nich velký zástup. Vysoké autority podporují čtení přijaté revizory: Když přišli k učedníkům, viděli kolem sebe velký zástup. „Oni“ by tedy znamenalo našeho Pána a tři vyvolené učedníky, kteří s ním byli na hoře Proměnění. „Přišli“ k ostatním učedníkům, kteří zůstali dole. Svatý Lukáš (Lk 9,37) dodává: „Druhého dne, když sestoupili z hory.“ A tak se stalo. Zdá se, že to potvrzuje domněnku, že k proměnění došlo v noci. Všichni synoptikové se shodují v tom, že bezprostředně po proměnění kladou následující událost. Zákoníci se vyptávali učedníků, kteří zůstali pozadu. Ti se shromáždili v sousedství místa, kde byl Ježíš, aby ho pozorovali. Cílem jejich výslechu s učedníky bylo nepochybně vrhnout na Ježíše diskreditaci, protože se jim, učedníkům, nepodařil zázrak. Mk 9,14Zákoníci
Konkretizace zákoníků jako tazatelů a Mk 9,15 a Mk 9,16 jsou Markovi vlastní.
Mk 9,14 Interlineár
Mk 9,14 Paralelní texty
Mk 9,14 NIV
Mk 9,14 NLT
Mk 9,14 ESV
Mk 9,14 NASB
Mk 9,14 KJV
Mrk 9:14 Biblické aplikace
Mark 9:14 Paralelní
Mark 9:14 Biblia Paralela
Mark 9:14 Čínská Bible
Mark 9:14 Francouzská Bible
Mark 9:14 Německá Bible
Bible Hub
Mark 9:14