Architekt z Matrixu skvěle vysvětluje psychologický koncept iluze volby.
Dnes jsem se ocitl v situaci, která názorně ukazuje silný koncept specifického mentálního modelu známého jako iluze volby. Toto téma samozřejmě zná každý, kdo sledoval trilogii Matrix, a to ze scény, v níž architekt vysvětluje, že klíčem k udržení lidstva v područí je poskytnutí systému, který představuje iluzi volby.
V reálném světě už o iluzi volby víte, i když pro ni nemáte slova. Představte si, že jste teenager a chcete studovat hru na housle. Pokud si můžete svobodně vybrat, že budete studovat housle, bude vás to bavit. Pokud vás k tomu ale nutí rodiče nebo školní obvod, pravděpodobně se budete bouřit, protože si myslíte, že by vás neměli nutit dělat něco proti vaší vůli. Je tedy pravděpodobnější, že budete v houslích emocionálně naplněni, šťastní, a tedy i vynikající, pokud se jim budete moci svobodně věnovat na základě vlastní volby.
Osobně iluzi volby zkracuji takto:
Iluze volby je psychologický mentální model, který tvrdí, že lidé jsou šťastní, pokud věří, že mají kontrolu nad svým jednáním a mohou uplatňovat svobodnou vůli. Pokud je jedinci svobodná vůle odepřena nebo se zdá, že je mu odepřena, začne být rozhořčený nebo vzpurný, i když je mu vnucená volba totožná s tou, kterou by si vybral sám od sebe.
Jinými slovy, pokud si koupíte nové auto, protože si chcete koupit nové auto, jste šťastní. Pokud si koupíte nové auto, protože jste nabourali, pravděpodobně spokojeni nebudete. V obou případech si pořizujete nové auto a finanční náklady jsou pro vás pravděpodobně stejné. Rozdíl je v iluzi volby.
Iluze volby si dnes ráno v kanceláři postaví hlavu
Dnes Aaron usedá ke svému stolu a zjišťuje, že jeho obrovský počítač Power Mac se dvěma 30″ monitory Apple cinema s vysokým rozlišením zaznamenal poruchu grafické karty. To není v pohodě. Tak si o tom povídáme a rozhodneme se, že místo nákupu nové grafické karty za několik set dolarů prostě upgraduju svůj systém tím, že si koupím novou, pak rozeberu komponenty ve svém starém Power Macu, který má identické specifikace jako ten jeho, okamžitě mu zdvojnásobím paměť, dám mu 4 obrovské interní harddisky a k tomu funkční grafickou kartu.
Výsledkem bude, že jeho systém bude fungovat bez problémů a bude mít 2x více paměti a 2x více úložného prostoru a já budu mít na stole úplně nový systém. Samozřejmě nám tím pádem zůstanou dva další 30″ HD cinema displeje, které nebudou využity, ale to vyřešíme později. Tohle by mělo být dobré, ne? Měl bych být spokojený, že? Ne, ale k tomu se dostanu za chvíli.
Pověřil jsem firmu, aby mi na stůl v práci koupila nový 27palcový iMac se čtyřjádrovými procesory i7 Intel 2,93 GHz, 8 gigabajty operační paměti, 2terabajtovým pevným diskem a grafickou kartou ATI Radeon HD 5750 s 1 GB. Po odečtení daně z prodeje ve státě Missouri mě to vyšlo na 2 750,87 USD. Protože jsem nákup uskutečnil prostřednictvím programu odměn American Express, měl bych získat 4x body, tedy 11 003 bodů. To je 110 dolarů navíc, které si mohu nechat vyplatit u některého z prodejců, pokud je někdy v budoucnu uplatním.
Takže nejenže se mi stanou všechny ty úžasné věci, které jsem právě popsal, ale získám ještě více prémiových bodů, které mohu v budoucnu utratit. Měl bych být šťastný, ne? Ne.
Víte, před několika týdny jsem vážně uvažoval o koupi jednoho z nových systémů Apple hned poté, co si ho pořídila moje máma. Ale rozhodl jsem se, což byl jen chvilkový úlet, že se o něj záměrně připravím a budu pokračovat v budování firemní bilance. Nyní je částka 2 750,87 dolarů v porovnání s našimi ročními příjmy zanedbatelná. Ale o to nejde. Řekl jsem si, že je to cvičení v sebeovládání. Byla to pro mě „věc“, jako když si někdo řekne: „Ne, dnes se donutím jít do posilovny“ nebo „Ne, donutím se posekat trávník“. Posledních několik týdnů, když jsem si sedl k systému, jsem byl sám se sebou spokojený, protože jsem si myslel, že malá část naší bilance roste, protože jsem se připravil o něco, co jsem chtěl.
Jakmile jsem učinil toto rozhodnutí, spustil jsem něco, čemu se říká „předsudek prvního závěru“. Ale to je jiný mentální model na jindy.
Výsledkem je, že i když budou všichni šťastnější, dostaneme nové zářivé hračky a stane se tak v době Vánoc, jsem nespokojený. Důvod? Teď to spíš vypadá, že to musím udělat, než že bych to chtěl udělat. Je to iluze volby, pevně zakořeněná v lidské genetice, kterou je těžké setřást i pro mě, který si je tohoto jevu vědom.“
Dědictví šetrnosti … úzce související rys, před kterým varoval Benjamin Graham
Připomíná mi to příběh, který Benjamin Graham napsal ve své autobiografii, kterou jsem četl ve druhém ročníku vysoké školy. Říkal, že i když bydlel v New Yorku v městském domě za 12 000 dolarů měsíčně (ve 30. letech 20. století!), měl osobní masérku a žil si velmi dobře, občas chodil pěšky, místo aby jel metrem, aby ušetřil jeden nebo dva centy na mýtném. Pokud by peníze utratil, cítil by se provinile.
Graham spekuloval, že tato osobnostní zvláštnost – pocit viny kvůli drobným výdajům, které se nezdají být důležité – je běžným psychologickým projevem, který ulpívá na těch, kdo si vybudovali vlastní jmění. Někdo, kdo zdědil bohatství nebo kdo utrácel cizí peníze, by tomu nerozuměl. Stejná schopnost, která způsobila, že člověk byl bohatý – šetrnost – někdy funguje téměř jako operační software. Někdy se načte sama, i když to nechcete nebo neočekáváte … asi jako když chcete kliknout na ikonu Microsoft Excel, ale místo toho se netrefíte a stisknete ikonu Firefoxu.
Radost úspěšného self-made muže nebo ženy pramenila z pochopení, že stále může ovládat své peníze a že jeho peníze neovládají jeho. Jinými slovy, nebyl otrokem luxusu. To je iluze volby.
Způsoby, jak bojovat s iluzí volby
Existuje několik způsobů, jak bojovat s iluzí volby. Nejznámější tři z nich jsou Hobsonova volba, Mortonova vidlička a Burdianův zadek. Pro shrnutí:
Hobsonova volba:
Mortonova vidlička: Je volba mezi dvěma stejně nepříjemnými alternativami (jinými slovy dilema) nebo dvěma způsoby uvažování, které vedou ke stejnému nepříjemnému závěru. Je to obdoba výrazů „mezi ďáblem a hlubokým modrým mořem“ a „mezi skálou a tvrdým místem“.
Buridanův zadek je ilustrací paradoxu ve filozofii v pojetí svobodné vůle. Odkazuje na hypotetickou situaci, v níž se osel nachází přesně uprostřed mezi kupkou sena a vědrem vody. Protože paradox předpokládá, že osel půjde vždy k tomu, co je blíže, zemře hladem i žízní, protože se nemůže racionálně rozhodnout pro jedno místo druhého. Paradox je pojmenován po francouzském filozofovi 14. století Jeanu Buridanovi, jehož filozofii morálního determinismu satirizuje.
Pro překonání iluze volby můžete protivníkovi, nebo dokonce svému vzpurnému teenagerovi, předložit možnost zarámovanou do Hobsonovy volby. „Buď si můžeš uklidit pokoj a jít s kamarády do kina, nebo můžeš nechat svůj pokoj špinavý a zůstat doma. Je to na tobě.“ I když byly možnosti volby omezeny, boj bude mnohem menší, protože dotyčný věřil, že má alespoň trochu svobodné vůle, kterou může uplatnit.
Můžete také zavést falešný scénář Mortonovy vidličky. Řekněme, že chcete, aby něco podniklo akci, která je pro vás výhodná. Předložením dvou možností, z nichž obě jsou nepříjemné, které budou mít za následek, pokud se nepodřídí vašemu přání, je můžete přesvědčit, že se rozhodují sami za sebe. Pokud byste například chtěli vložit peníze do společnosti, která je na pokraji bankrotu, ale vy chcete 80 % vlastnictví, můžete jednoduše poukázat na základní pravdy: 1.) Pokud to neuděláte, přijdete o všechno a banka bude vlastnit 100 % vaší společnosti, která bude uzavřena a přestane existovat, 2.) Pokud se vám podaří vydržet, bude trvat roky, než se obnoví, a vaši rodinu to bude stát veškeré úspory. Třetí alternativa naproti tomu nevypadá zdaleka tak špatně (čímž se dostáváme k principu kontrastu, dalšímu mentálnímu modelu).
Nakonec můžete zavést paradox Buridanova zadku, pokud nechcete, aby někdo jednal. Tím, že ho zahltíte možnostmi, které jsou všechny stejně lákavé, ale vzájemně se vylučují, můžete efektivně způsobit, že nepodnikne žádnou akci, a tím ztratí veškerou výhodu.
Kdysi jsem znal úspěšného majitele firmy, který byl tak rozpolcený v tom, co má dělat ohledně budoucnosti svého podnikání, že seděl stranou a v průběhu 5 až 10 let sledoval, jak se mu téměř všechny nashromážděné peníze ztrácejí. Nebyl schopen se rozhodnout, a tak se jeho nedostatečná volba stala v podstatě druhem volby. Rozhodl se, až když mu banky dýchaly na záda, ale to už bylo pozdě. Jeho úspory byly pryč, jeho příjem vyčerpán a jmění promrháno. Bylo to tragické. Myslím, že se nakonec uzdravil, nebo přinejmenším žil slušně, ale stejně to bylo naprosto zbytečné.“
Klišé „myšlení mimo krabici“
Vzácná, úspěšná osobnost okamžitě pozná, že možnosti volby ve skutečnosti nejsou omezené. Klišé pro to je „myšlení mimo krabici“. Ve skutečnosti si myslím, že je spravedlivé říci, že velká část mého úspěchu pramení z toho, že jsem schopen navázat spojení, která jiní lidé nevidí, a vidět možnosti, které si ani neuvědomují, že existují. Koneckonců většina lidí věří, že člověk musí „získat dobrou práci s výhodami“, aby přežil. Nebo „když získáš titul v oboru podnikání, budeš úspěšný“. Místo toho jsem naslouchal moudřejším mužům, Peteru Lynchovi a Charliemu Mungerovi, kteří mluvili o důležitosti logiky, etiky a klasického humanitního vzdělání.
Celá moje dosavadní kariéra spočívala v tom, že jsem dělal volby, které ostatní lidé prostě nevidí. Hodně z toho je způsobeno tím, že o světě přemýšlím jako o pavučině, a ne jako o hierarchii.