Souvislosti
Mezinárodní velrybářská komise (IWC) se poprvé sešla v roce 1949 a od té doby se schází každý rok. Vědecký výbor komise zasedá dva týdny, poté následuje týden pracovních skupin a poté hlavní zasedání. Původními 15 členy IWC byly Argentina, Austrálie, Brazílie, Kanada, Dánsko, Francie, Island, Mexiko, Nizozemsko, Norsko, Panama, Jihoafrická republika, Sovětský svaz, Spojené království a Spojené státy. Japonsko se připojilo v roce 1951.
Počínaje rokem 1979 se počet členů IWC začal zvyšovat: 23 členů v roce 1979, 41 v roce 1985. Dnes je členy IWC více než 70 zemí.
Na zasedání v roce 2010 se nám podařilo nejlépe zabránit tomu, aby IWC zrušila ochranu velryb. Do budoucna musíme vyvinout ještě větší tlak, aby IWC uzavřela nebezpečné mezery, které umožnily Japonsku, Islandu a Norsku pokračovat ve vybíjení velryb.
Počáteční neúspěchy
Počátečními členy IWC byly velrybářské země. Jejím cílem bylo „zajistit řádný vývoj populací velryb a umožnit tak spořádaný rozvoj velrybářského průmyslu.“
V počátcích své činnosti však Komise nedosáhla ani jednoho, protože jedna po druhé byly zbývající populace velryb loveny téměř k vyhynutí, protože členské státy sledovaly své vlastní úzké zájmy. S úbytkem velrybích populací se lov velryb stal neekonomickým a velrybářské státy jeden po druhém pověsily své harpuny na hřebík. Koncem 60. a začátkem 70. let 20. století – s rostoucím povědomím o životním prostředí – začaly tyto bývalé velrybářské země prosazovat ochranu velryb.
Od regulace lovu velryb k jejich ochraně
V roce 1972 přijala konference OSN o životním prostředí člověka, která se konala ve švédském Stockholmu, rezoluci vyzývající k desetiletému moratoriu na komerční lov velryb. Podobné rezoluce byly předloženy IWC v letech 1972, 1973 a 1974. Návrh však nezískal potřebnou tříčtvrtinovou většinu.
Počínaje rokem 1979 však do IWC vstupovalo stále více zemí, které se lovem velryb nikdy nezabývaly, ale měly obavy o budoucnost velryb. Tento příliv členů umožnil IWC přijmout řadu ochranářských opatření. V roce 1979 IWC zakázala lov všech druhů velryb (kromě plejtváků malých) továrními loděmi a vyhlásila celý Indický oceán za velrybí rezervaci. V roce 1982 přijala IWC celosvětové moratorium na komerční lov velryb na dobu neurčitou. Toto moratorium mělo vstoupit v platnost v antarktické velrybářské sezóně 1985-86. V roce 1994 Komise prohlásila celý Jižní oceán za útočiště velryb.
Díry, úniky a hrozby
I přes moratorium umožňují mezery v úmluvě IWC pokračovat v komerčním lovu velryb. Podle předpisů IWC může kterákoli členská země podat do 90 dnů námitku proti rozhodnutí IWC, a tím se na ni rozhodnutí nevztahuje.
Norsko podalo oficiální námitku proti moratoriu v roce 1982 a není jím vázáno. I nadále loví plejtváky myšoky v severním Atlantiku.
Island opustil IWC v roce 1992, ale v roce 2003 se k ní vrátil s výhradou k moratoriu. V roce 2006 obnovil komerční lov velryb.
Japonsko provádí komerční lov velryb v Antarktidě a severním Pacifiku na základě mezery v úmluvě IWC, která umožňuje zemím zabíjet velryby pro „vědecký výzkum“. Tento „vědecký lov velryb“ zahájila v Antarktidě v roce 1987 a v severním Pacifiku v roce 1996. IWC opakovaně žádala, aby Japonsko tento „výzkum“ neprovádělo, ale podle pravidel IWC může Japonsko IWC ignorovat a stanovit si vlastní kvóty. Maso z tohoto „výzkumného lovu velryb“ je baleno a prodáváno na trhu.