Moji rodiče mě úspěšně učili doma (Tady je návod, jak na to!)

Učila jsem se doma od mateřské školy až po střední školu. Po maturitě jsem byla přijata na Ball State University s plným stipendiem. Studium jsem ukončila za tři roky s nejvyšším vyznamenáním a pokračovala v získávání magisterského titulu. Nyní jsem doktorandkou na Indiana University a brzy budu mít doktorát. Jak každý z mých sourozenců postupně promoval, stejně tak zamířil na univerzitu se stipendiem. Jak mých rodičů dosáhli těchto výsledků?“

Za osm let od ukončení střední školy jsem měl čas přemýšlet o domácím vzdělávání, kterého se mi dostalo, a o tom, které jeho části byly nejúspěšnější. Na základě tohoto zamyšlení jsem vytipoval deset věcí, o kterých si myslím, že byly pro úspěšnou domácí výuku mých rodičů nejdůležitější.

1. Cenili si učení

My děti jsme od malička věděly, že moji rodiče kladou na učení velký důraz. Sami se stále učili, stále zkoušeli nové věci a chodili na nová místa. Táta si ve svém volném čase četl historické knihy, chytal klid ve svém pokoji a pak u večeře s fixem na tabuli v ruce sehrával, co přečetl. Rodiče nás brali do jednoho muzea za druhým a na jedno historické místo za druhým. Zajímali jsme se o to, protože oni se o to zajímali, a tento zájem se na nás přenesl.

Pěstování vnitřní lásky k učení je pravděpodobně to nejdůležitější, co mohou rodiče v domácí škole udělat. Koneckonců, učení doma obvykle zahrnuje spoustu samostatného studia, což z vlastní motivace činí klíčovou složku úspěšného domácího vzdělávání.

2. Udělali výuku praktickou

Až do střední školy nás všechny děti společně učila dějepis moje matka. Četla nahlas historickou beletrii, ale to bylo jen na začátek. V knihovně si také půjčovala knihy plné historických řemesel a aktivit. Vyrobili jsme sarkofág, sestavili vikingskou loď a hráli si na řecké bohy a bohyně. Historie byla plná dobrodružství a objevování. Jeden rok jsme k otcovým narozeninám uspořádali středověkou hostinu v plném kostýmu a s medovinou a zákopy z chleba.

Ve stejných letech byla věda podobně praktická. Dělali jsme pokusy z vědeckých knih Usborne a sledovali, jak se pulci mění v žáby a housenky v motýly. Matka nás posílala ven, abychom zkoumali, a my jsme zkoumali. Když maminka četla nahlas, vytáhla těsto na hraní nebo lego a my jsme zapojili svou fantazii. Jak jsem rostla a předměty se stávaly pokročilejšími, učila jsem se více podle učebnic a méně prakticky. Přesto tato raná léta podpořila lásku k učení a udržovala mé aktivní dětské já v zájmu a angažovanosti.

3. Četli nám

Moji rodiče nám dětem neustále četli. Ještě než jsme dospěli do školního věku, četla nám maminka jednu knihu za druhou. Když jsme ji prosili, aby nám přečetla další knihu, nebo aby nám stejnou knihu přečetla znovu, málokdy nás odmítla. Jakmile jsme byli starší, četla nám nahlas knihy v kapitolách, vybírala si díla historické beletrie a svůj čtenářský rozvrh spojila s učebními osnovami dějepisu. Můj otec nám také četl nahlas a já mám mnoho krásných vzpomínek na rodinné čtení po večeři za zimních večerů.

Každý týden jsme několikrát navštívili knihovnu a my děti jsme vždy odcházely se stohy knih. Náš apetit byl neukojitelný a hltali jsme celé série. Moji rodiče vytvořili kulturu, v níž čtení nebylo přítěží ani povinností, ale spíše oblíbenou zábavou. To mělo obrovský vliv na naše studijní pokroky a v každém z nás zaselo semínko celoživotního učení.

4. Naučili nás psát

V průběhu let jsem si stále více vážil obětavosti svých rodičů, kteří nás učili psát. Několik let moje matka používala materiály Institutu pro zdokonalování v psaní. V té době mi program připadal hnidopišský. Dnes vidím, jak moc mi to prospělo. Ale většinou nás rodiče prostě nutili psát. Matka věřila, že klíčem ke zlepšení je cvičení, a my jsme cvičili! Na základní škole jsme psali příběhy a přepisovali je do prázdných sešitů, které nám matka koupila. Asi v páté třídě nám otec platil za to, že jsme psali referáty o každém z padesáti států, přičemž jsme vycházeli z encyklopedie. Vzpomínám si na celé léto strávené zkoumáním a psaním o každém státě, kdy jsme pečlivě přepisovali každou zprávu a hrdě za ni dostávali několik dolarů. Na střední škole a na gymnáziu nás matka nutila psát eseje na čas. Posadila nás s papírem a tužkou, dala nám zadání a řekla, že na psaní máme pětačtyřicet minut.

Máma trochu tápala v tom, jak používat poznámky pod čarou, a mnohé dovednosti potřebné pro psaní výzkumných prací jsem se musel naučit, až když jsem nastoupil na vysokou školu, ale poskytla mi solidní základy dobrého psaní. Je sice pravda, že hojná četba může přispět ke schopnosti studenta psát – a jsem si jistá, že přispěla -, ale moje matka nikdy nepředpokládala, že to stačí.

5. Zapojili nás do mimoškolních kroužků

Po celou střední školu jsem se účastnil debat v rámci Národní křesťanské forenzní a komunikační asociace (NCFCA). Naučila jsem se o logických klamech a získala zkušenosti s výzkumem. Účast v debatách mi také dodala sebedůvěru a poskytla mi společenské vyžití. Zatímco NCFCA je určena pouze pro křesťanské domácí učitele, domácí učitelé v některých státech se mohou účastnit i debatního klubu na místní veřejné střední škole.

Debata není jedinou mimoškolní aktivitou, která poskytuje tento druh příležitostí. Několik mých sourozenců se zapojilo do Civilní letecké hlídky, která nabízí zkušenosti s občanstvím, službou a vedením. Tyto druhy mimoškolních kroužků poskytují příležitosti k získání sebedůvěry, vytvoření nových sociálních sítí a rozšíření zájmů i dovedností. Ať už se jedná o debaty NCFCA nebo CAP, 4H nebo klub robotiky, podobné klubové aktivity mají co nabídnout.

6. Individualizovali naše vzdělání

Začínaje tím, že nám každému bylo asi dvanáct let, se maminka každé léto ptala, co bychom chtěli studovat v následujícím roce. I když existovaly určité základní předměty, které byly povinné, naše zájmy měly určitý vliv na náš učební plán. Já jsem měl zájem o starověké jazyky, a tak mi rodiče našli učitele, který mě učil řečtinu a hebrejštinu. Moje sestra měla zájem o umění, a tak jí rodiče našli korespondenční výtvarný program. Díky tomu, že jsme se podíleli na tom, co jsme studovali, jsme se cítili více zainteresovaní.

7. Nepovažovali naše vzdělání za samozřejmost

Když se jeden z mých mladších sourozenců narodil s Downovým syndromem, moje matka se okamžitě pustila do dlouholetého zkoumání, jak o ni nejlépe pečovat, vychovávat ji a vzdělávat. Když jsem vyrůstala, zdobily naši kuchyňskou linku mimo jiné knihy o výuce dětí s Downovým syndromem. Tento přístup se neomezoval jen na tuto jedinou sestru. Co si pamatuji, moje matka si v knihovně půjčovala knihy o pedagogice a vyučování, na sjezdech o domácím vzdělávání pročítala nejrůznější výukové programy a když se zasekla, žádala o radu jiné rodiče nebo učitele, které doma učila.

Přestože stát, ve kterém jsme žili (Indiana), nevyžadoval testování, rodiče nás po šesté třídě nechali každého absolvovat standardizovaný test, aby zjistili, jak si vedeme. Chtěli si být jisti, že jim něco neuniklo, a mít dobrou představu o našich silných a slabých stránkách a o tom, jak jsme na tom ve srovnání s ostatními žáky. Několik dní jsem každé ráno strávil několik hodin vyplňováním testu, přičemž proktorem byl můj otec. Rodiče nepovažovali mé vzdělání za samozřejmost.

8. Byli organizovaní

Máma si vedla pečlivé záznamy o našich vzdělávacích pokrocích. Na začátku každého roku vytvořila pro každého z nás vzdělávací plán doplněný o to, co se budeme učit v jednotlivých předmětech, a na konci každého roku ho podle potřeby upravila a shromáždila ukázky našich prací, aby pro každého z nás vytvořila portfolio. Nic z toho nebylo vyžadováno státními zákony, ale matka chtěla mít záznam o našem vzdělání. Pomohlo jí to zejména při vytváření mého maturitního vysvědčení a při plánování vzdělávání mladších dětí.

Máma se v naší komunitě domácích učitelů stala známou jako někdo, kdo dokáže novým nebo budoucím domácím učitelům ukázat, jak na to. Ve skutečnosti dnes přednáší na regionálních konferencích o domácím vzdělávání na téma vedení domácích záznamů a domácího vzdělávání až po střední školu.

9. Jaké jsou její zkušenosti s domácím vzděláváním? Mysleli dlouhodobě

Moji rodiče tvrdě pracovali na tom, aby každého z nás připravili na vysokou školu, přičemž brali v úvahu naše zájmy a plány do budoucna. Když měl jeden z mých bratrů zájem o studium na vojenské akademii, rodiče mu našli sportovní ligu, která mu umožnila získat sportovní zkušenosti. Mé sestře korespondenční školní výtvarný program a doplňkové doučování výtvarné výchovy umožnily sestavit portfolio, které bude potřebovat k podání přihlášky na uměleckou školu. Další sestře pomohlo zapojení do letního programu pro studenty se zájmem o medicínu k brzkému přijetí na zdravotnickou školu. Rodiče se snažili, aby nás naše současné vzdělání připravilo na naše budoucí ambice.

10. Naslouchali naší zpětné vazbě

V průběhu let od ukončení střední školy jsme s několika mými sourozenci poskytli rodičům další zpětnou vazbu, kterou brali vážně a uplatňovali ji u našich mladších sourozenců. Například jako dospívající jsme se my starší děti učily matematiku a přírodní vědy z učebnic, aniž by nám pomohla třída nebo doučování. Na základě naší zpětné vazby v dospělosti rodiče pro naše mladší sourozence angažovali doučovatele těchto předmětů nebo je nechali navštěvovat kurzy na komunitní vysoké škole. Oceňuji ochotu rodičů naslouchat této zpětné vazbě a pokračovat ve snaze o dokonalost při domácím vzdělávání mých nejmladších sourozenců.

Závěr

Domácí vzdělávání nabízí rodičům možnost vytvořit ideální vzdělávací prostředí pro každé ze svých dětí, ale to nepřichází automaticky nebo bez úsilí. Když se ohlédnu za hodinami, které nám maminka každý den věnovala čtením, za praktickým prostředím, které pro nás vytvořila, a za tím, jak při plánování školního roku zohledňovala naše zájmy, jsem jí za její čas, úsilí a nasazení velmi vděčná. Také můj otec přispěl k mému vzdělání svou láskou k učení, doplňkovým vzděláním, které mi poskytl – například tím, že mě naučil dlouhé dělení – a podporou mé matky a jejího úsilí.