V roce 2001 přijel Andre Agassi do Claremont Resortu v Berkeley, aby pronesl úvodní řeč při vstupu Brada Gilberta do Severokalifornské tenisové síně slávy. Letos v květnu byl Andre v San Franciscu, aby uvedl svého bývalého trenéra do sportovní síně slávy v zálivu. Agassi se ani nezmínil o tom, že Gilbert dosáhl na čtvrté místo, že Brad trénoval také Andyho Murrayho a Andyho Roddicka a že dlouho působil ve vysílání ESPN. Místo toho Andre jednak vyvolal velký smích, jednak mluvil od srdce.
*********
Brad byl jedinečný. Našel způsob, jak řešit problémy a vyhrávat. Byl hrdý na to, že hrál jako blbec, a přesto našel způsob, jak vyhrát. Nikdy se pořádně nenaučil, jak správně odpálit míč . Nejsem si jistý, co je těžší – hrát Brada, nebo se na jeho hru dívat. Kdyby uměl trefit tenisový míček, Federerův rekord by byl v ohrožení. Ale jeho duch byl nakažlivý, bylo to něco, co jste respektovali, a já jsem za to vděčný. Naučil mě, že trenéři se neměří podle toho, co umí, ale podle toho, co se jejich žáci naučí. Naučil mě, že v tenise nemusíte být dokonalí. Dokonce ani nemusíte být dobří. Musíte být lepší než jeden člověk. Tomu se říká řešení problémů. Tomu se říká jednoduchost.
Učil mě také přemýšlet sám za sebe, protože venku je to osamělý sport, kde není nikdo, komu by se dal míček podat. Neřeknou ti: „Musíš hrát jenom takhle dlouho.“ A taky ti neřeknou, že musíš hrát jenom takhle dlouho. Naučil mě dívat se na tenis jako na geometrii. Jak hrát na něčí slabiny a vyhnout se jeho silným stránkám? Jak je přimět, aby hráli na vaše silné stránky a vyhnuli se vašim slabinám? Naučil mě, že méně je někdy více – jednoduchost.“
Jednou v Cincinnati jsem měl do někoho bušit, ale byl jsem ztracený a zmatený. „Máš nějakou radu?“ podíval jsem se na něj a zeptal se ho. Brad odpověděl: „Ano – přestaň chybovat.“ Bylo v tom umění. Jsou chvíle, kdy je třeba věci komplikovat, a chvíle, kdy je třeba je zjednodušovat. V tom byl mistr… Bradův věčný optimismus se snoubí s jeho dětským projevem. Je to taková zvláštní věc. Jste tak vděční za jeho optimismus… ale někdy ne tak vděční za způsob, jakým se rozhodl tento optimismus sdělit. Po špatném tréninku ke mně Brad jemně přistoupil, položil mi ruku na rameno a řekl: „Je mi to líto, kamaráde. Zítra to bude lepší.“ „Jak to víš?“ zeptal jsem se. Odpověděl: „Já se zabývám statistikami. Dívám se na šance a vím, že není možné, abys hrál ještě větší sračky, než jsi hrál dneska.“
Na vážnou notu, teď si jdu promluvit s Bradovou rodinou. Jsem vděčný za to, že mi tvůj táta zachránil život. Když jsme se spolu poprvé dostali na první místo, byla to skvělá cesta, ale měl jsem spoustu démonů. Nebyl jsem příliš spokojený s tím, čemu svět říká úspěch. To mě zavedlo na dvouletou cestu, kterou jsem si sama způsobila, od čísla 1 k číslu 141, s manželstvím, které ve 28 letech směřovalo k rozvodu. Žádný trenér se zdravým rozumem by v době takového úpadku nikoho nepřijal a neprošel s vámi tím. Ale tvůj táta ve mě věřil a jeho víra mi dodala víru, touhu, naději a modlitby, že možná nějak, přestože jsem si svůj život nevybral, bych ho mohl vzít do svých rukou a začít znovu. A podařilo se.
Takže rychle o dva roky dopředu a jsme ve finále French Open 1999 – slamu, který jsem měl vyhrát o deset let dříve, a jediného slamu, který jsem nikdy nevyhrál. Byl jsem silně favorizován a věděl jsem, že takovou příležitost už nikdy mít nebudu. Byl jsem strašně vyděšený a nevěděl jsem, co mám dělat. Za 47 minut jsem prohrávala 6:2, 6:1. Byla jsem ztracená – jako jelen zamrzlý v záři reflektorů. Pak přišel boží zásah; přišly deště. Šatna byla tak špinavá, smrděla a všichni mluvili všemi jazyky kromě angličtiny, protože Američané neumějí hrát na antuce.
Bylo takové ticho – myslela jsem, že je všechno ztraceno. Zvedl jsem hlavu a zeptal se: „Vážně, Brade, ty budeš čekat na tuhle chvíli, až konečně zmlkneš?“ „Ne,“ odpověděl jsem. A všechno, co jsem chtěl říct, slyšel v šatně jediný kluk, kterého jsem musel porazit.
Potom Brad přistoupil ke skříňce a práskl s ní tak silně, že se rozbila. Řekl: „Co mi sakra chcete říct? Jsi jediný kluk na kurtu, který dokáže něco výjimečného. Jen musíš být lepší než jeden člověk . Opravdu po mně chceš, abych ti řekl, že nejsi lepší než tenhle člověk?“ „Ne,“ odpověděl jsem. Brad pokračoval: „Byl jsi na vrcholu, byl jsi na dně, nikdy jsem tě neopustil. Tenhle turnaj hraješ podle svých podmínek, hraješ tak, abys vyhrál. Trefuj své údery. Právě teď ti to zjednoduším. Pokud odpálí míček támhle, tady je skvělý nápad: utíkejte. Ať je kdekoli, neodpalujte ho tam. Vrátíte se a budete hrát podle svých podmínek. Své sny máš ve svých rukou a my do toho půjdeme s ostrými zbraněmi a uděláme to tak, jak jsme to dělali od začátku.“
Tak jsem se vrátil na kurt, podařilo se mi najít rytmus a trochu zónu a v pátém gamu jsem se ocitl na podání. Pak jsem si vzpomněl na Bradova epická slova: „Jdi do studny.“ Vždycky jsem se ptal: „O čem to sakra mluvíš?“. Odpovídal: „Přinuť ho jít do své slabosti“. Při posledním míči zápasu jsem podával zeširoka, míč opustil jeho raketu a přede mnou je obrázek jednoho člověka, Brada, jak stojí s rukama nad hlavou, protože věděl, že se chystám dosáhnout našich snů.
Vítězství přicházejí, vítězství odcházejí – jsou pomíjivá. Ale to, co mi to vítězství a ten čas s tvým tátou přinesly, byla druhá polovina mé kariéry. Dalo mi to šanci najít své životní poslání, poskytovat vzdělání dětem, které nemají v životě na výběr.
Tvá víra ve mě mi dala druhou polovinu kariéry a to mi pomohlo najít mou krásnou nevěstu. I tam jsme díky tvému vedení dosáhli toho, že řekla „ano“ a my vychováme dvě krásné děti. Takže jsem byl příjemcem tvé víry, kterou jsi ve mě vždy projevoval. Mám tě rád jako bratra. Nemohu ti dostatečně poděkovat za všechno, co jsi udělal – a nikdy ti to nemohu oplatit. Miluji tě, člověče.