Alfred Brophy je autorem knihy Reparace pro a proti, která pojednává o návštěvách hřbitovů otroků jako o jednom z druhů odškodnění za otroctví. Je také přispěvatelem do oxfordské publikace African American National Biography a autorem knihy Reconstructing the Dreamland: Tulsa Riot of 1921. V následujícím článku se zabývá sporem o právo navštívit hrob Thomase Jeffersona.
Nejnovější spor o Thomase Jeffersona a Sally Hemingsovou – zotročenou ženu, kterou Jefferson vlastnil a s níž měl pravděpodobně několik dětí – se rozhořel loni v létě, kdy se konalo setkání Jeffersonových potomků. Potomci Hemingsové sice na sraz přišli, ale nebylo jim dovoleno navštívit Jeffersonův hrob poblíž jeho domu Monticello. Hřbitov se nachází na pozemku, který vlastní někteří z Jeffersonových potomků v přímé linii a spravuje ho sdružení Monticello.
Bělošští potomci Jeffersona se po léta obávali tvrzení těch, kteří pocházejí od Sally Hemingsové, že Jefferson je také jejich předkem. Protože však důkazy DNA podstatně posílily tvrzení, že Jefferson a Hemingsová spolu měli děti, vztahy mezi oběma skupinami se v jistém smyslu oteplily. Přesto, jak v pondělí informoval Dan Barry v New York Times („Atop a Hallowed Mountain, Small Steps Toward Healing“), v roce 2002 odhlasovala Asociace Monticello, že nerozšíří členství potomkům Hemingsové. To vedlo k roztržce mezi oběma skupinami.
Když se plánovalo setkání v létě 2007, navrhl jeden z členů Monticello Association návštěvu Jeffersonova hřbitova. Žádost byla zamítnuta, zřejmě s odkazem na chatrný stav hřbitova (zejména trávy). A to vedlo k dalším nepříjemnostem.
Nejde však jen o spor o soukromý majetek a právo majitelů nemovitostí nepouštět veřejnost na svou trávu. Virginie má totiž stejně jako mnoho jiných států – zejména jižních – zákon, který dává veřejnosti právo navštěvovat hřbitovy. Virginský zákon je nejobsáhlejší ze všech států; poskytuje právo na přístup příbuzným osob pohřbených na hřbitově („rodinným příslušníkům a potomkům zemřelých osob, které jsou zde pohřbeny“), jakož i badatelům („jakékoli osobě, která se zabývá genealogickým výzkumem“), pokud o tom „v přiměřené míře uvědomí vlastníka záznamu nebo nájemce nemovitosti nebo oba“. Vlastníci pozemků mohou samozřejmě omezit rozsah návštěv a dobu jejich trvání. Virginský zákon opatrně vyžaduje, aby byl přístup „přiměřený a omezený na účely návštěvy hrobů, údržby hrobového místa nebo hřbitova nebo provádění genealogického výzkumu“. Va. Code Ann. § 57.27.1 (1993).
Není divu, že se o virginském zákoně o přístupu na hřbitov nikdo nezmínil; jde o staré a nejasné právo. Většina lidí se domnívá – z dobrého důvodu – že soukromí vlastníci pozemků mohou na svůj pozemek nepustit každého. Jedná se však o neobvyklou výjimku z tohoto práva soukromého vlastnictví, kterou anglický právník William Blackstone nazval „právo výhradního a despotického panství“. To bylo soudy a zákonodárci důsledně uznáváno po celé generace, i když se na něj také z velké části zapomnělo.
Potomci Hemingsových mohou získat přístup k hrobu, pokud budou na své žádosti trvat. Možná to bude muset skončit soudním sporem, který by mohl nejprve vyřešit dlouholetá tvrzení o tom, zda jsou s Jeffersonem příbuzní, a poté stanovit podmínky přístupu na hřbitov. Soudní spory jsou však nákladné a často tak více podporují hněv a hořkost, než aby je řešily.
Tento spor, stejně jako téměř všechny ostatní, je mnohem lepší řešit mimosoudně. A je to příležitost připomenout nám všem mnoho, často zapomenutých, způsobů, jakými je otroctví spojeno s naší minulostí. Po občanské válce bylo snadné zapomenout, jak zásadní význam mělo otroctví pro hospodářský a kulturní rozvoj našeho národa. Mnoho lidí na Severu i Jihu chtělo jít dál a zapomenout na tento národní hřích. Hřbitovy, kde vzpomínáme na naše společné předky, nabízejí úhel pohledu, z něhož můžeme sledovat, jak jsme všichni, černí i bílí, spojeni s institucí otroctví.
Možná, že až potomci Hemingsových navštíví Jeffersonův hrob, budou inspirovat další rodiny, aby vyhledaly hřbitovy, kde jsou pohřbeni jejich předkové. Možná potomci otroků prezidenta Washingtona navštíví hřbitov otroků v Mount Vernonu. Možná, že po celém jihu budou potomci zotročených lidí procházet plantáže, kde pracovali a jsou pohřbeni jejich předkové. Představa potomků zotročených lidí, kteří navštěvují plantážní hřbitovy, aby uctili památku svých předků, nám dnes připomene naše společná pouta a naše společné poslání.
Možná je nejlepším důvodem pro podporu návštěv hrobu pana Jeffersona uctění jeho památky. Domnívám se totiž, že Jefferson by si přál, aby jeho potomci – a také mnoho dalších lidí – navštívili jeho hrob. Jeho postoj by se dal odhadnout podle toho, co napsal o virginském „přírodním mostě“. Ve svém díle _Notes on the State of Virginia_ nazval Jefferson přírodní most „nejvznešenějším dílem přírody“. V roce 1774 zakoupil pozemek v okrese Rockbridge, kde se přírodní most nachází. V roce 1815 pak o mostu napsal: „Považuji ho do jisté míry za veřejný majetek a v žádném případě bych nedovolil, aby byl most poškozen, znehodnocen nebo zamaskován před zraky veřejnosti.“ Možná by Jefferson považoval i svůj hrob za veřejný trust, který by měl být také přístupný pohledu.