Něco se stane. Věci nejdou vždy podle našich představ. Je většina našich potíží důsledkem zdrcujících vnějších okolností, které nemůžeme ovlivnit? Nebo si problémy vytváříme sami?“
V některých duchovních a New Age komunitách je populární názor, že jsme zodpovědní za vše, co se nám děje. Když se nám něco nepovede, máme se ptát sami sebe: „Jak jsem to způsobil?“
Jsme ale opravdu tak mocní?
Když za 5 miliard let vybuchne Slunce jako supernova a usmaží veškerý život na Zemi, nikdo nebude poblíž, aby mohl tvrdit, že jsme to způsobili my. A promiňte, že vám to připomínám, ale ještě před tím osudným dnem zahyneme… na něco. Zdá se mi poněkud kruté vzhlížet horlivě k sobě samým za každou špatnost, která nás potká.
Jistě, jsou situace, kdy je těžké tvrdit, že jsme se nijak nepodíleli na tom, co nás potká. Často funguje zákon karmy – akce a reakce. Pokud naše životní návyky nebyly zrovna hvězdné, například jsme kouřili, necvičili nebo se špatně stravovali, pak můžeme některých svých rozhodnutí litovat, až onemocníme.
Ale i tento pohled může být příliš krutý. Pokud odhalíme tajnou historii, která vede k destruktivnímu chování, mohli bychom zaujmout soucitnější postoj. Špatné rané připoutání nebo trauma mohou vést k dysregulaci našeho nervového systému, což může vést k návykovým návykům, které nás odvádějí od nesnesitelného utrpení, přestože taková rozhodnutí vedou k dalšímu utrpení.
Spíše než se ptát: „Jak jsem si to vytvořil?“ je užitečnější otázka: „Jak se mohu co nejobratněji a nejsoucitněji vztahovat k tomu, co se mi děje?“ a „Jak mohu vyléčit staré rány, které mě drží zaseklého a nešťastného?“. Co se musí stát, abych ve svém životě udělal malý krok vpřed?“
Něco se stane. Existujeme v křehkém, vzájemně propojeném vesmíru. Život nemáme pevně pod kontrolou. Jádrem všech velkých duchovních tradic je pokorné uznání, že ve vesmíru existují síly, které jsou mocnější než my sami.
Setkání s tím, co se nám děje
Filozofové a psychoterapeuti poukazují na to, že i když máme jen malou kontrolu nad tím, co se nám děje, máme moc reagovat na to, co nás potkává. Jádro moudrosti v přesvědčení New Age, že si svou realitu vytváříme sami, spočívá v tom, že nejsme odsouzeni k tomu, abychom byli věčnou obětí životních okolností. Neslouží nám, abychom ze svého neštěstí obviňovali druhé. Na to, co nás potkává, můžeme reagovat s rostoucím smyslem pro milost, moudrost a trpělivost. Můžeme dát prostor svým pocitům, vyslechnout jakoukoli moudrost, kterou pro nás mohou mít, a posunout se ve svém životě dál. Přístupy, jako je Focusing, nám mohou pomoci najít cestu k tomu, abychom byli se svými pocity a naslouchali tomu, co se nám možná snaží sdělit.
Stáváme se silnějšími, když své pocity přijímáme a zapojujeme se do nich, místo abychom se jim vyhýbali – nebo se ztráceli ve své hlavě a snažili se přijít na to, jak jsme všechno způsobili. Můžeme se obrátit o podporu, když ji potřebujeme, abychom získali určitý nadhled a necítili se tak sami. Můžeme si pěstovat vnitřní zdroje, abychom mohli čelit nepřízni osudu, což nám pomáhá rozvíjet odolnost – podstatu vnitřní síly.
Náš postoj k životu ovlivňuje to, jak ho prožíváme. Pokud očekáváme, že se stanou špatné věci, pravděpodobně se stanou. Pokud se například připravujeme na odmítnutí nebo kritiku, můžeme být příliš opatrní a bránit se způsobem, který nás udržuje v odstupu. Máme-li podezíravý postoj, který zkouší loajalitu lidí, můžeme zkoušet jejich trpělivost a odstrkovat je. Bohužel si vytváříme realitu, které se obáváme, kvůli nevyřešeným zraněním z minulosti v oblasti důvěry a přetrvávajícímu strachu z odmítnutí.
Vytváříme si své problémy sami? Záleží na tom, jakou optikou se díváme. Jako závislé děti jsme neměli velkou moc nad tím, co se nám stalo. Jako dospělí můžeme pochopit, jak jsme si vytvořili vzorce, které nám již neslouží – a které možná vytvářejí neštěstí pro nás samotné. Pro některé lidi může být krokem vpřed uznání, že pro nás existují pozitivní možnosti; nemusíme zůstat obětí své minulosti. Můžeme vyléčit staré rány a podílet se na vytváření lepšího života pro nás samotné.
Uzdravení a růst však nejsou jen otázkou změny našich přesvědčení na pozitivnější, i když to může být dobrý začátek. Mnohem zásadnější je, abychom se pozitivně zapojili do svých pocitů tím, že zaměříme láskyplnou všímavost na své prožívání takové, jaké je.
Když nás něco bolí, poslední, co potřebujeme, je, aby se nás někdo ptal, jak jsme si to způsobili, což nás může zahanbit, že jsme se tak špatně rozhodli. To, co potřebujeme, je emocionální podpora v podobě pozitivního zrcadlení našich pocitů, které jsme možná v dětství postrádali. Potřebujeme soucit, ne odříkávání něčího systému přesvědčení. Laskavost a přijetí nám pomáhají stát se laskavějšími, vstřícnějšími a láskyplnějšími vůči sobě samým, což nám pomáhá cítit se celistvějšími.
.