Není žádným tajemstvím, že jsem velkým fanouškem vysokoškolského basketbalu. Od vyplňování závorek až po fandění mým Tarheels, March Madness je jedním z mých nejoblíbenějších období v roce. A i když je samozřejmě vzrušující, když můj tým vyhraje, vzrušení z turnaje NCAA často přinášejí ty týmy, od kterých se nečekalo, že dojdou daleko, ale pak nás všechny překvapí. Každý nadšenec ví, že si má vybrat dvanáctku, která porazí pětku, ale vždycky se najdou jiní, kteří se stanou vyzdvihovanými jako „příběh Popelky“ toho roku. V roce 2011 to byla VCU, která se jako jedenáctá nasazená dostala až do Final Four, což se od rozšíření formátu turnaje podařilo jen 21 dalším týmům pod čtyřkou. Minulý víkend jsme byli svědky toho, jak vypadlo velké množství výše nasazených týmů, včetně favorizovaných týmů jako Villanova, která to loni celé vyhrála. Dokonce i příležitostné diváky přitahují příběhy outsiderů, protože oči se obracejí k týmům, jako je Jižní Karolína, jako k potenciálním příběhům Popelky, a přemýšlejí, zda jim nakonec skleněný střevíček padne. Tyto příběhy však dokáží víc než jen pobavit. Dávají nám naději, že všechno je možné. A může být docela zábavné fandit malému chlapci.
V mnoha ohledech je 1. Samuelova 16 příběhem Popelky. Máme zde doslova sestavu, v níž Bůh prostřednictvím proroka Samuela vybírá příštího krále. Synové Jišajovi se řadí a defilují před Samuelem téměř jako na soutěži krásy, dychtiví být vybráni. Nakonec ten vyvolený není ani na radaru. Je to nejmladší chlapec, David, který byl odsunut do prostřední role hlídače ovcí. Přivedený je tím, koho Pán jmenoval, pomazal a naplnil Duchem svatým, aby ho vedl. Jak víme, David se stal mocným a silným králem. I když není bez značných chyb, jeho příběh dominuje dalším 55 kapitolám Bible. Náš dnešní text je přelomovým okamžikem, v němž se dává do pohybu velká část izraelských dějin, a začíná nepravděpodobným chlapcem, který byl vybrán pro nejdůležitější roli v zemi – příběh Popelky v té nejlepší podobě. A nebude to trvat dlouho, vlastně hned v následující kapitole, kdy se dozvíme, jak mocný tento mladík dokáže být, když se pustí do boje a prakem a kamenem porazí Filištínské, přičemž Goliáš padne k zemi. Tento čin ho přivede k tomu, že si najde přízeň krále Saula a nakonec se přestěhuje ke králi, aby mu poskytl útěchu.
Postřehl jsi to? Ten, kdo byl v 1. Samuelově 16. kapitole pomazán na krále, se pak v následující kapitole setkává s králem. To není normální. Není to jako při volbách, kdy je nový prezident přivítán tím odstupujícím v rámci pokojného předání moci. V těchto dnech se noví králové buď ujali moci nějakým převratem, nebo častěji byli zvoleni po smrti velkého vůdce. Abychom pochopili, co se zde děje, musíme si připomenout historii, která je ve hře. Saul, který byl v 1. Samuelově 9. kapitole Bohem vyvolen za krále a Samuelem pomazán, si jako král nevedl zrovna nejlépe.
Saul sice dosáhl prvních vítězství a získal si uznání svého lidu, ale výsady moci si nechal přerůst přes hlavu. Královská nadvláda Saulovi dodávala odvahu k tomu, aby si přisvojoval pravomoci, které mu při jeho pomazání nebyly přisouzeny: jeho povolání a smlouvu s Bohem a lidem.
V 1 Sam 15 Bůh lituje, že Saula učinil králem (viz 1 Sam 15,11.35), a Samuel králi předává zprávu, že Bůh se chystá jít jiným směrem. Tak se dostáváme k dnešnímu textu.
Samuel je zarmoucen tímto odmítnutím krále, za které byl sám částečně zodpovědný, ale v našem dnešním úryvku je osloven Bohem, aby začal znovu. I přes svou frustraci a zklamání Samuel následuje Boha, i když si můžeme představit, že nevěděl, že má od božského očekávat tak překvapivý další krok. Králem měl být někdo ze silného rodu, jako byl ten Jišajův, který vykazoval jasné známky síly a energičnosti. O Saulovi bylo známo, že je vysoký, což je neobvyklá vlastnost, kterou lze pozorovat u Božího lidu. Samuel by očekával, že podobně vybavený vůdce bude následovat. Bůh je však Bohem překvapení a místo toho posílá Davida.
Bůh dává pro tuto volbu dobrý důvod. Spíše než podle fyzického vzhledu Bůh posuzuje podle jiných kritérií. Boží perspektiva je drasticky odlišná od běžného lidského vnímání. Je to nastíněno v 7. verši – Bůh „hledí na srdce“. Z tohoto místa vychází poznání, rozhodování, záměrnost a soucit. Srdce je sídlem všeho, co je, samotným jádrem toho, kým jsme. Dnes pro tuto všezahrnující část naší bytosti používáme spíše termín „duše“. Z našeho textu víme, že Bůh vidí, co je v něm u Davida, a odtud mu uděluje vysokou poctu.
Nejsme si jisti, co přesně Bůh v Davidovi vidí, ale jak poznamenává David Hester:
ačkoli nám není výslovně řečeno, co Bůh hledá v srdci těch, které si vybírá, implicitně jsme vyzváni, abychom si připomněli, co jsme do této chvíle slyšeli od našeho deuteronomického spisovatele. Tématem, které dominuje těmto dějinám od jejich začátku až do konce, je smluvní výzva k celým srdcem projevované lásce k Bohu, která se projevuje v celým srdcem projevované poslušnosti Božím přikázáním a negativně v bdělém vyhýbání se projevům oddanosti nebo věrnosti věcem, které nejsou Bohem.
Můžeme se tedy domnívat, že to, co Bůh viděl v Davidovi jako v mladém chlapci, byla čistota srdce a oddanost Bohu, znaky toho, co z žalmů poznáváme jako jeho jemného ducha, a vlastnosti, které ho povedou k rozvoji hluboké víry i uprostřed těžkých časů.
Boží výběr Davida je krásným příběhem pro čtení v postní době. Právě před čtyřmi týdny jsme naše společné putování zahájili Žalmem 51, který je Davidovi ironicky připisován mnohem později v jeho životě po jeho styku s Batšebou. V něm jsme se modlili vyznání a prosili o Boží milosrdenství, ale co je možná nejdůležitější, v Písmu a pak v písni jsme říkali: „Stvoř mi čisté srdce, Bože, a vlož do mého nitra nového a pravého ducha“ (Žalm 51,10). Naším záměrem v postní době je zkoumat vlastní srdce, naše myšlenky, naše činy, všechno, co nás dělá tím, kým jsme, abychom byli věrnější tomu, kdo nás stvořil. V postní době prosíme Boha, aby se podíval na naše srdce a uklidil nepořádek. A věříme, že to Bůh udělá, protože věříme, že náš Bůh je Bohem milosti, který vidí, kdo jsme, dokonce až do hlubin naší bytosti, a nabízí milosrdenství.
V postní době se připravujeme na dobrou zprávu, že skrze Ježíše Krista je nám odpuštěno a jsme osvobozeni od všeho, co by nás zdržovalo od našeho vztahu s Bohem. Náš text z 1. kapitoly Samuelovy knihy nám připomíná, že místo toho, aby si Bůh vedl tabulku našich dobrých a špatných skutků nebo se díval na náš zevnějšek, soudí tak, že se dívá na naše srdce. Možná je to proto, že jako ti, které Bůh stvořil, jsme blízcí Božímu srdci. A to je dobrá zpráva.
V listu Efezanům Pavel píše o tom, co to znamená být blízko Bohu jako milované děti, které si Kristus přivlastnil. Mluví o důležitosti života ve smluvním vztahu, který Bůh zamýšlí, jak je chápán v Božích přikázáních. Pak nám předkládá verše, které dnes čteme, jasné rozlišení toho, jak jsme byli Bohem vyvoleni a vyvedeni na světlo.
Pavelův popis nás staví do řady, podobně jako byli synové Jesseho pro Samuela, a říká nám, že je čas vybrat si týmy. Kolik z vás si vzpomíná, jak jste to dělali o přestávce na školním dvoře? Na základní škole jsme takto začínali každou přestávku výběrem týmů na kopanou. Všichni samozřejmě víme, jak to dopadá: nejprve se vybírají atletické a oblíbené děti. A vždycky se najde jedno a to samé dítě, které je vybráno jako poslední. Mnoho dospělých si dodnes nese jizvy a zranění z tohoto výběrového řízení. Pokud však na tuto metaforu aplikujeme naše dnešní texty, uvědomíme si, že způsoby, jakými Bůh vybírá, jsou úplně jiné než u ostatních kapitánů týmů. Bůh se dívá dál než na popularitu a fyzickou zdatnost a vidí do srdce.
V postní době se i my stavíme do řady, ale překvapivě jsme vybráni do týmu, i když jsou kolem nás jiní, o kterých si můžeme myslet, že jsou schopnější nebo kvalifikovanější. Bůh nás přijímá. To je dar, který odhalují naše dnešní texty. Dar, že nás Bůh přijímá a miluje nás nad míru. Jsme nyní dětmi světla, které si Bůh nárokuje a miluje. Pro mnohé z nás tento okamžik znamenal křest. Někdy se to stalo tak dávno, že jsme možná zapomněli, co to znamená být součástí Božího týmu. Postní doba je o obnovení této základní identity, což zahrnuje návrat našich srdcí k Bohu v pokoře a víře. Tam nalezneme přijetí, které se nedá srovnat.
Je to však dar, který má pro ty z nás, kdo ho přijali, docela velké důsledky. Jako děti světla jsme povoláni, abychom tak žili. Jsme povoláni důvěřovat Bohu, manažerovi týmu, Ježíši Kristu, trenérovi, a Duchu svatému, našemu týmu roztleskávaček, že bude rozhodovat a vést nás. To znamená, že musíme přistoupit na jejich herní plán a vidět hřiště tak, jak ho vidí Bůh.
Začíná to tím, že se snažíme vidět druhé tak, jak je vidí Bůh. To znamená opustit naše předsudky o tom, kdo je oblíbený, nebo dokonce koho Bůh miluje, a místo toho se snažit dívat se dál než na povrch a vidět do srdce. David Hester říká, že:
Toto je, jak se domnívám, logika vidění očima víry a logika, která se podílí na Božím pohledu. Křesťané praktikující víru podle této logiky „vidění srdcem“ se dívají na druhé a na život skrze příběhovou perspektivu, která věnuje zvláštní pozornost Božímu srdci, jež se stalo tělem v Ježíši Kristu. Takové „vidění srdcem“ naopak věnuje méně pozornosti úvahám o charakteru a chování druhých v lidském společenství a ve stvořeném řádu, ke kterým jsme jako Kristovi učedníci posláni.
K tomu Bůh povolal Samuela. Aby opustil to, co dělal a viděl v minulosti, a místo toho věnoval pozornost tomu, jak Bůh vidí svět. Udělal to z pozice smutku a možná i z místa, kde se cítil naprosto neschopný. Vždyť ten, koho vyhledal a vedle koho stál, Saul, se neosvědčil. Zajímalo by mě, jestli Samuel pochyboval o své schopnosti vůbec vidět nebo slyšet něco, k čemu ho Bůh povolává. Bůh však slibuje, že bude sedět po jeho boku, pokud bude dostatečně otevřený, aby jeho oči byly očima Božíma. A on to udělá, a tím dovolí Bohu, aby mu ukázal na ten nejnepravděpodobnější scénář. Samuel dostává příležitost praktikovat Boží dar přijetí a rozšiřuje ho na Davida, nepravděpodobného krále.
Nahoře v ulici od nás je kostel, kolem kterého chodím téměř každý den. Na jejich ceduli je uveden nějaký teologický vtip nebo inspirativní komentář. Nedávno tam bylo vyvěšeno něco, co má velmi blízko k „Nesuďte podle pouhého zdání, ale suďte spravedlivě“. Přiznám se, že když jsem to viděl poprvé, dostalo se mi to trochu pod kůži. Ano, neměli bychom soudit podle zdání, ale obecně myšlenka soudit druhé nepatří k těm, které by mi v životě víry nějak zvlášť pomáhaly. Kazatel z Montreatu nás letos v létě vyzval, abychom byli ve svých životech „soudci Judge Judy“, dívali se na druhé shora a soudili je z různých důvodů. Přiznávám, že jsem z toho vinna, od vzhledu až po rozhodnutí, která druzí dělají. Je to něco, co se snažím udržet na uzdě. Nepomáhá mi pokyn soudit, a to ani spravedlivě. Tento nápis mi dokonce vadil poté, co jsem si uvědomil, že cituje Písmo (Jan 7,24). Ale vzhledem k 1. Samuelově 16. kapitole ho tento týden vidím v novém světle. Co když je „správný soud“ spíše než legalistický a rozdělující takový soud, který Bůh ukazuje skrze Samuela Davidovi? Takový, který se dívá na srdce, očima toho, o němž víme, že se na nás dívá s takovou láskou, že za nás dal život. Takový, který vede k přijetí?“
Jsme povoláni, abychom stejně jako Samuel naslouchali a rozlišovali, kam nás Bůh vede, a byli připraveni sami nabídnout přijetí druhým, které můžeme potkat, i když jsou nejmenší, nejmladší nebo poslední v řadě. Příběhy Popelky, jako je Davidovo zvolení králem, nám připomínají, že za úspěchem nebo výběrem je víc, než se na první pohled zdá. To, že je někdo větší, doslova vyšší, silnější nebo zkušenější, ještě neznamená, že zvítězí. Autor v našem textu samozřejmě poznamenává, že ačkoli byl David nejmladší, byl ruměný a pohledný. Takže i když můžete být hezcí a vyvolení Bohem, nemusí to spolu nutně souviset. To, že je Bůh vyvolený, souvisí s mnohem víc než jen s vnějším vzhledem. Vzhledem k tomu se musíme dívat dál než na povrchnost a používat jiná kritéria, než by jinak vyžadoval svět. Musíme se dívat srdcem a vidět srdcem. Pak bychom mohli být připraveni přijmout druhé, kteří jsou také Božími dětmi. Možná budeme také schopni najít své vlastní místo v Božím příběhu, uslyšet své vlastní jméno a zaujmout své místo vedle ostatních, kteří jsou dětmi světla. V obou případech bychom mohli začít chápat radikální povahu Božího daru milosti a lásky. Boží přijetí znamená začátek našeho příběhu Popelky, ale je to jen začátek.
~Rev. Elizabeth Lovell Milford
Hester.
.