Vítejte na stránkách It’s Complicated, příbězích o někdy frustrujícím, někdy matoucím, vždy poutavém tématu moderních vztahů. (Chceš se podělit o ten svůj? Pošli nám smolíky na [email protected].)
Nedávno mi protějšek, se kterým jsem si povídal na Bumble, začal pomocí spousty emotikonů vysvětlovat nejlepší první rande, na kterém kdy byl, když si s dívkou ještě ten večer, kdy se seznámili, zarezervovali letenky na Bora Bora. V jeho představách to určitě splňovalo všechny požadavky na zážitky a lidi, za kterými se máme s chutí honit: Dobrodružství! Spontánnost! Ve skutečnosti mě ale hlavně zajímalo, jestli ti lidé mají práci, domácí mazlíčky nebo něco, co je poutá ke skutečnému životu a brání jim v tom, aby se zatoulali k nějakému fantazijnímu výkonu ve stylu Bakalářů.
Když obrátil otázku zpět na mě – jaké bylo moje nejlepší první rande? – Se skřípěním jsem si uvědomila, na kolik prvních rande jsem byla pozvána, která by se také kvalifikovala pro razítko Chrise Harrisona:
Na některá z těch rande jsem šla, jiná jsem zdvořile odmítla, ale na každém z nich jsem si opakovaně připomněla, že už jen seznámení s někým novým je směšný tlak. Tlak vyniknout, tlak dokázat, že romantika nezalezla pod seznamku a nezemřela, tlak udělat z každého zážitku dobrodružství, i když neznáte příjmení toho člověka.
Nejlepší první rande, na kterém jsem kdy byla, nic z toho nemělo, protože nejlepší první rande, na kterém jsem kdy byla, bylo obyčejné, nudné, nenáročné pozvání na kávu. Vlastně, pokud si dobře vzpomínám, jeho přesná formulace zněla: „Vím, že je to trochu trapné, ale nechtěla bys dnes odpoledne zajít na kafe?“
Ale trapné to nebylo. Bylo to prosté. Rande na kávu, jak teď pevně věřím, je nejpodceňovanější ze všech společenských interakcí, které vyžadují, abychom vypnuli Netflix a oblékli si skutečné kalhoty. Místo nacvičené spontánnosti, kdy mrsknete kreditní kartou na cestovní kancelář, to ode mě vyžadovalo, abych byl skutečně spontánní. Neměla jsem čas se převlékat: pokud jsem šla, šla jsem v lodičkách a kalhotách, o kterých jsem si říkala, že připomínají Audrey Hepburnovou, ale pravděpodobně vypadaly jen jako legíny, které jsem nosila do práce. Taky jsem neměla čas vymýšlet nějaká promyšlená, předem naplánovaná témata k hovoru, což představovalo vítanou výzvu – na tomhle rande jsme neměli nic jiného na práci než si povídat, ale museli jsme se spoléhat jeden na druhého, že konverzaci udržíme.
A jak mi cestou došlo, káva byla snadným východiskem. Možná je špatné si to přiznat, ale skutečnost, že nebudu muset trpět u plnohodnotného jídla s někým, kdo mi neustále vysvětloval, že moje jméno „není skutečné křestní jméno“ (ano, opravdu se to stalo), byla úlevou.
Setkali jsme se v jedné děravé kavárně, kde bylo jen šest stolků, a já nervózně obtáčela ruce kolem šálku. Mnutí rukou vedlo k rozhovoru o nervozitě, který vedl k tomu, že jsme si povídali o článku o úzkosti, který jsme oba četli, a ten zase vedl k tomu, že jsme si povídali o největších zdrojích nervozity, jako je práce a stěhování a co bude dál. Nepravděpodobný výchozí bod, ale když jsme se bavili o tom, kdo se kam stěhuje, dozvěděli jsme se jména svých přátel. Objevili jsme vzájemné záliby a zápory, když jsme si vyprávěli o nejlepších a nejhorších pizzách, filmech a falešných začátcích, jako bylo náhodné roztavení krájecího prkénka při nepovedeném pokusu o vaření (já) nebo cesta na letiště vyzvednout klienta pro svého šéfa a omylem vyzvednout nesprávnou osobu (on).
Jedna hodina se změnila ve dvě, z „vím o dobré pizzerii za rohem“ se stala večeře a z večeře se stal nákup ve Walgreensu všech sladkostí, které jsme unesli, a cesta do kina, které jsme oba chtěli vidět. Bylo to silně normální. Nakonec jsme seděli na podlaze až do tří do rána a vyprávěli si vtipy, které byly příliš hloupé nebo příliš hrubé na to, aby udělaly dobrý první dojem.
Není to káva, nápoj, co v sobě skrývá kouzlo; je to káva, společenská aktivita. Existují tisíce seznamů a nástěnek na Pinterestu věnovaných plánování dokonalého prvního rande, přičemž většina z nich nás všechny prosí, abychom se přestali schovávat za své telefony a rozvrhy a byli více „roztomilí“ nebo „romantičtí“. Káva není ani jedno, ani druhé. Je to networkingová aktivita, věc, na kterou vás možná vzal váš šéf, než se rozhodl vás zaměstnat. Rozhodně to není Bora Bora.
Ale je to kapka moderně-randícího brnění. U něčeho tak prostého, jako je káva, se nemůžete spolehnout na nic jiného, co by vyplnilo prostor poznávání cizince sedícího naproti vám, odvedlo pozornost od trapnosti, kterou to přináší. Nemůžete být umělcem, který na rande předvádí všechny své repliky; musíte být člověkem. A aktivity a dobrodružství jsou vzrušující, ale někdy prostě chcete někoho, s kým můžete v klidu sedět.
Jsou některá z těch dobrodružnějších rande pecka? Určitě a já na ně nenadávám. Ale trochu mě štve představa, že schůzka na kafe je, jak to vyjádřila jedna moje kamarádka, „tak trochu moc obyčejná“. Pro mě je to příležitost, jak někoho opravdu poznat – a tím pádem i šance, jak neztrácet čas svůj nebo někoho jiného, pokud víte, že vám to neklape. Je to tak akorát praktické, aby rande vypadalo spíš jako konverzace a ne jako událost. Jestli ti takhle připadá příliš obyčejné, dej mi pokaždé příliš obyčejné.